První zážitky v prefektuře Čiba řadím na horní příčku těch bizarních. Po dalších týdnech veder, dešťů a provizorního spaní jsme celkem urgentně potřebovali zázemí a střechu nad hlavou. Zvlášť, když předpověď hlásila další bouřky a setrvalé lijáky.
Přes Airbnb jsme našli pohodový pokojík ve starém vesnickém domě v Sousa. V recenzích si lidé vychvalovali hostitele, tak jsme čekali vřelé uvítání a příjemný servis.
Snad kvůli jazykové bariéře nás však postarší manželé ubytovali spíš chladně, jaksi bez emocí a bez zájmu. Nevadí. My se těšíme hlavně na dospání a odpočinek.
O to víc nás zaskočila paní domu druhý den pobytu. Celá nadšená nám do pokoje donesla jakési noviny v japonštině, s přišpendleným pokusem o anglický překlad. Na fotce se tyčila hora Fudži, o níž jsme hostitelům říkali, že se ji chystáme zdolat. Logicky jsme tedy usoudili, že nám paní nabízí informace o sopce, poděkovali a měli mini konverzaci za ukončenou.
Kdepak. Paní si k nám sedla a dlouhé minuty se nám s urputnou jiskrou v očích snažila cosi předat. Jediná anglická slovíčka, kterými svůj monolog prokládala, byla „happy, happy“.
Díky pomoci překladače jsme vyrozuměli, že nás chce někam vzít autem. Výjezd se nám sice v půl deváté večer už moc nehodil, ale byli jsme vděční za její milou snahu nás kulturně obohatit. O pár minut později se blížíme k budově s hlídačem u dveří a já začínám chápat, o co jde.
Už před lety při studiu v Tokiu jsem byla nevědomky vlákána na sjezd jisté křesťanské sekty. Okamžitě se mi rozlil stejný mráz po zádech jako tehdy. Paní domácí s námi začala vyplňovat formulář. Jména, adresu, povolání, data narození... Zkušeně jsem diktovala falešné údaje, zatímco nám do rukou přistávala lejstra a anglické znění modlitby. Na CCTV kamerách jsme pozorovali davy oveček, které pěly buddhistická hesla, aby se po chvíli dohrnuly na recepci a odevzdaly z peněženek velké bankovky.
To by stačilo, rozhodla jsem a jali jsme se naší hostitelce říct, ať nás odveze zpět. Vyžadovalo to dávku neoblomné asertivity, jelikož paní samým zklamáním předstírala, že nechápe. Poté jen s poslední nadějí opakovala „happy, happy“... Nu, my vyvázli bez újmy a v sektě mají o dva fiktivní české členy navíc, takže nakonec jsou opravdu všichni happy.
OneWorld, OneLove
O co méně má manžel v oblibě kolo, o to raději jezdí na nejrůznějších prknech. Celé tři měsíce, co jsme střídavě křižovali japonská pobřeží, vyhlížel surfaře. Nikde však nepřicházely vlny, co by fanouškům tohoto sportu stály za námahu. První vlaštovky nás čekaly až právě v Čibě.
Surfařskými spoty se zdejší pláže jen hemží. My nelenili a udělali si zajížďku až k místu nejvyhlášenějšímu – vesnici Ičinomija, kde se bude jezdit v roce 2020 olympiáda.
OneWorld Surf Shop a majitel Hiro Hamano nás přivítali s otevřenou náručí.
Šťastnou náhodou mi při výběru půjčovny padl na mapě prst na OneWorld Surf Shop. Majitel tohoto podniku, sám kdysi závodní jezdec Hiro Hamano, si nás vyloženě adoptoval. Nejen že nás ve vlnách jako začátečníky trpělivě podporoval a učil, ale i nám na pět dní poskytl v rámci svého klubu ubytování. Na kola jsme tedy skoro týden nemuseli vůbec sedat. A to po tří tisících kilometrech v sedle přijde vhod.
Po probuzení jsme se rovnou soukali do těsných neoprenů a vybíhali do vln. Odpoledne jsme padali únavou. Surfování patří za mě mezi ty aktivity, které na pohled vypadají jednoduše, ale ve skutečnosti jsou velmi náročné. Slaná voda mi opakovaně protáhla i dutiny, o jejichž existenci jsem do té doby ani netušila. Ruce a ramena nás zase samým pádlováním bolely tak, jak z opírání se o řídítka neměli šanci.
Surfování v chladném Pacifiku se bez neoprénů neobejde.
Přes všechnu (příjemnou) bolest a pády jsme se s pobřežím loučili s nadšením z nových dovedností a dojetím z nových přátelství. Doufáme, že se do OneWorld ještě někdy vrátíme!
Samuraj s Gejšou
Díky pozvání našich japonských známých z organizace IHCSA nás v Čibě čekalo ještě jedno dobrodružství. Zatímco ve zbytku prefektury vládne hlavně průmysl, městečko Kisarazu si zachovalo tradiční kulturní dědictví: kenban.
Kenban je de facto kanceláří pro gejšy, která jim domlouvá vystoupení a která vychovává mladé dívky k této prestižní profesi. Ne že bych snila o nové kariérní dráze, ale vyzkoušet si kimono mě moc lákalo.
V podniku Sharakukan se tato možnost jak místním, tak turistům nabízí. Připadali jsme si s Míšou jako aristokraté. V salonu nás oblékaly, česaly a upravovaly rovnou tři profesionálky. Těch mnoho vrstev, ze kterých se kimono skládá, by na sebe laici sami neuměli poskládat.
Zkoušení kimon v Sharakukan
Celý den pak trochu připomínal japonské vdavky. Vyzkoušeli jsme si svatební obřad, naučili se provádět čajový rituál a nechali se fotit v několika zátiších.
Manžel byl okouzlený, že mě po tolika týdnech ve zpocených přilbách a sportovních hadrech může obdivovat vyparáděnou jako květinku. Radost však po pár hodinách opadla, ještě nám přece jen zbývalo do cíle několik desítek kilometrů, takže šup z kimon zpět do cyklodresů!
Šťastné znovushledání
Erika Shibata a její rodina představují maják naší výpravy. K nim jsme v červnu přiletěli a zařídili vše potřebné pro život v Japonsku. Na ni se obracíme, kdykoli máme problém, který sami nedokážeme vyřešit. Právě ona se neustále nabízí, že pokud nám dojdou definitivně síly, kdekoli nás vyzvedne a odveze k sobě domů.
Další milník je za námi. Přichází fyzická krize, ale láska stále kvete.
Shibatovi jsou moje hostitelská rodina ze studijních let a přirostli jsme si k srdci tak, že nám i přiletěli v květnu na svatbu. O jejich laskavosti a pohostinnosti svědčí i fakt, že v září v Urajasu poskytli na několik týdnů útočiště nejen nám, ale i manželovým rodičům. Celá početná banda jsme se doma shledali v neděli 8. září.
Následující měsíc se nesl v duchu odpočinku, chození po tokijských památkách, večeří v rodinném kruhu a spousty smíchu i pohody. Přesně takový mix dobra jsme si vysnili, abychom druhou etapu našeho přejezdu Japonska začali s dobitým elánem a energií.
V Tokiu jsme si užili měsíční pauzu, abychom nabrali síly do další etapy našich cyklolíbánek.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
