Vedra pokračují, dokonce se stupňují. A to znamená, že přichází i období tajfunů. Když nás přátelé zprávou upozornili, že se od západu jeden blíží, informaci jsme podcenili. První noční hrom nás však na odpočívadle v Kitaakita zalarmoval dostatečně. V začínajícím dešti jsme přesunuli kola do budovy toalet, složili stan a evakuovali se do altánu.
Vedle nás kempoval ještě domácí cyklista, kterého to stěhování vzbudilo. Zmateně se díval střídavě do telefonu a na nás. Podle internetu se neměl čeho bát, ale ovlivněn naší panikou také shodil stan a přesunul se dovnitř odpočívadla. V altánu jsme čekali, hromy a blesky na horizontu trhaly oblohu, ale naše zdraví zatím ohrožovali jen všeteční komáři.
Když se nám konečně podařilo zabrat, vytrhl nás ze spánku děsivý křik. O kus dál kempoval motorkář, kterého zřejmě trápí takové noční můry, že nás pravidelně budil až do rána. Zatímco tajfun se rozbil o pobřeží a k nám nedoputoval, o noc hrůzy jsme měli postaráno i tak.
Kvůli horkům se náš expediční hledáček zaměřil na možnosti koupání. Tím myslím jiné koupání než ve vlastním potu, které jsme na prudkém slunci absolvovali dennodenně od osmé ranní až do páté večerní. Jenže kde najdeme pláž?
Člověk by čekal, že u ostrovního státu s 29 751 kilometry pobřeží to nebude problém. Japonci však plavání příliš neholdují, tudíž při hledání klíčových slov „Tóhoku“ a „beach“ internet mlčí. Když jsme tedy přijížděli v prefektuře Akita k pobřežnímu městečku Ogata, neměli jsme veliká očekávání.
Pláž Miyazawa nám však na první pohled učarovala. Nedočkavě jsme zaparkovali kola u posledního z plážových domů. Jako jediný nevypadal úplně otevřeně, přestože vevnitř stál bar a pár kluků u něj popíjelo.
Michal se jako ten extrovertnější z nás dal s chlapci do řeči a s jiskrami v očích mi hlásil, že tam mají U-rampu. Místo v moři jsme tedy zbytek dne strávili skateboardováním, které můj muž na rozdíl od ježdění na kole miluje, a konečně si mohl užít oblíbeného sportu.
Je libo meloun?
Na pláži jsme prvně za tuto cestu přespali pod širákem. Premiéra to byla skutečně hvězdná. Mléčná dráha zářila tak silně, až nás to v noci budilo. Nádhera!
Následující den nás adoptovala starší plavčice, nechala nás nabíjet elektroniku u sebe v boudě, nosila nám pití a nadšeně se s námi po každém koupání fotila. Japonské moře bylo výrazně teplejší než Tichý oceán, takže jsme si vody užili do sytosti.
Plavčice Miyazawa beach si nás oblíbila.
Odpoledne jsme byli opět zaskočeni pohostinností místních. Nejdříve jsme byli majitelem jedné z restaurací pozvaní na několikachodový oběd a obdrželi výslužkou čtyři melouny z jeho farmy. Posléze dostal manžel nabídku na projížďku na vodním skútru od jiné party, se kterou si zkusil i svou premiéru na skimboardu.
Po plážovém dobrodružství jsme odjeli zase do vnitrozemí, vstříc horám. Další prvenství nás čekalo u městečka Daisen. Při hledání trávníku na spaní jsme spatřili dvorek mezi dvěma domy, na kterém visela značka parkoviště. Michal to měl za soukromý pozemek, ale mně nápis Welcome na otevřených vratech přišel jako dostačující vstupenka.
Stoupání k Tazawako
Skimboarding na pláži Miyazawa
Pravda se ukázala ráno, kdy se nás lekl nejdřív soused zprava. Představili jsme se a při zmínce líbánek pán s úsměvem přivolal svou manželku, která nám přinesla bohatou snídani. Zanedlouho s další snídaní přispěchal i soused zleva, majitel pozemku. Ten nás po chvilce konverzace pozval k sobě domů, abychom se vysprchovali a poznali jeho rodinu.
Ještě nikdy nás k sobě cizí lidé nepustili, takže jsme se klaněli, jak nejhlouběji jsme dovedli, a neustále opakovali Harigatou gozaimasu neboli Děkujeme mnohokrát. Museli jsme se smát při představě, že bychom takto zakotvili třeba v USA. To by místo snídaně létaly vzduchem kulky!
423 metrů smaragdu
Mezi vyhlášené destinace Tóhoku patří město Kakunodate. Turistům nabízí jednu z nejzachovalejších samurajských čtvrtí v celé zemi. S nabitými foťáky a kamerou jsme následovali dav a hledali ten zázrak.
Úžas se nedostavil, protože povaha samurajských rezidencí je taková, že je vlastně nevidíte. Ulice lemují vysoké ploty, za nimiž bují vegetace, která domy skrývá. Ještěže některé komplexy dnes otevírají své brány jako muzea, a nemuseli jsme tak výlet považovat za zbytečný. Naopak: muzeum mělo překvapivě hodně informací v angličtině, takže jsme se přiučili mnohému o japonské historii a kastovním systému, který zde fungoval až do roku 1869.
Rezidence samurajského klanu Aoyagi
Samurajové stáli u vrcholku společenské pyramidy a jejich moc jim dovolovala dle vlastní vůle trestat, případně i zabíjet občany nižších tříd. Navíc se nám poštěstilo zhlédnout tanec Obon u příležitosti Dušiček.
Po edukativním programu jsme zamířili k nejhlubšímu jezeru Japonska. Tazawako nám poskytlo dokonalé útočiště v dosud nejteplejším dni naší expedice: 37 stupňů ve stínu se na šlapání prostě nehodí. Sice se nikdo jiný nekoupal, ale my rozhodně neplánovali těm tyrkysovým vlnám odolávat.
Je zvláštní, jak si Japonci vodu vůbec neužívají. Zatímco v Česku by se na tak krásném jezeře plavilo na pramicích, blblo na šlapadlech, jezdilo na windsurfech a třeba i potápělo k 423 metrů hlubokému dnu, zdejší turisté si přírodu vyfotí, užijí si oběd v restauraci a jedou domů. Nu, jiný kraj, jiný mrav!
Přes hory (bahna)
Povrch Japonska pokrývají z 66 procent lesy, obývaných je jen pět procent rozlohy. Celým Honšú se táhnou divoká pohoří, takže pro cyklisty není snadné křižovat mezi východním a západním pobřežím. Tedy pokud neholdují stoupání – což my spíše ne.
Tanec Obon na oslavu zemřelých
Silnicí 107 jsme se za deště dostali přes hory na východ.
Místní nám poradili, že nejsnadněji hory překonáme po silnici 107, mezi Yokote a Kitakami. Za milosrdné převýšení jsme byli vděční dvojnásob, jelikož nás dostihl další tajfun. Naštěstí jsme byli na jeho periferii, což znamenalo „pouze“ intenzivní déšť. Na pláštěnky bylo příliš horko, a tak jsme po sobě nechali krůpěje stékat a modlili se, aby nám nepromokly brašny s počítači.
V sedle nám tachometr hlásil dva a půl tisíce ujetých kilometrů. Milník nás nakopl. Spolkli jsme kousky bahna, jež nám vrzaly mezi zuby, došlapali poslední desítku a k lehkému zděšení recepčních dorazili do ubytování. Naštěstí jsme si udělali rezervaci online, protože tak mokré a špinavé hosty by na místě každý rozumný hoteliér poslal o dům dál!
Region Tóhoku, Japonsko
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
18. května 2018 |
