Se špetkou nostalgie opouštíme divoký sever Hokkaida a postupujeme do jižní, rušnější části ostrova. Nespoutanou přírodu a drsné pastviny pomalu střídají precizně vybudovaná rýžová pole, hustá zástavba a na horizontu se rýsují mrakodrapy Sappora.
Poslední zastávku před velkoměstem děláme ve vesnici Nakafurano. Jedno z nejfotografovanějších míst celého ostrova nás – jak už to u vyhlášených míst bývá – zklamalo. Slavná farma Tomita nabízí líbivá panoramata levandulových, karafiátových a dalších květinových políček s pohořím Daisetsuzan na pozadí. Scenérie pro Instragram jako dělaná.
Realitu místa však představují hlavně davy turistů a zjevná potřeba velkého množství hnojiv i pesticidů pro udržení této umělé krásy. A to jen o pár kilometrů dál v horách roste nádherné kvítí samovolně. Ale tam by se museli lidé vyšplhat po svých, což absolvuje mizivé procento výletníků.
V Sapporu jsme si dopřáli přestávku od stanování a pronajali si byteček u centra. Nedočkaví pohodlí a neomezeného přístupu ke sprše jsme spěchali na check-in, když přišel první defekt. Po patnácti stech kilometrů na cestě to však považujeme za úspěch. Zvlášť když kola vezou kromě nás ještě třicet kilo bagáže! Manžel si s lepením duše poradil hravě. Navíc nám několik místňáků zastavilo s nabídkou pomoci a tipy na cykloservis, který jsme potřebovali pro seřízení přehazovaček.
Právě snaha pomoci druhým je pro Japonce charakteristická: i když budou sami spěchat nebo mířit úplně jinam než vy, zastaví a poradí, případně vás odvezou na místo, které hledáte. Tuto vlastnost ocení především stopaři, kvůli nimž si místní řidiči zajedou klidně desítky kilometrů.
Nečekané znovushledání
Sapporo je pátým největším japonským městem, přestože patří mezi nejmladší. Místo historických památek si tu tedy vychutnáváme výškové budovy a vyhlášený noční život. Do víru zábavy láká čtvrť Susukino plná hospůdek, heren a podniků pro pány. S prostitucí je to tu obdobné jako v Česku: sex za peníze je zakázaný, a tak podniky inzerují slečny na povídání, masáže, tanec, koupele...
Nic pro nás sezdané samozřejmě, tak jsme si Susukino užili na obyčejné diskotéce. Holky posedávaly a pily koktejly, zatímco místní kluci kralovali parketu! Museli jsme krotit náš evropský temperament, protože stejně jako v běžném životě ani při tanci tu lidé na sebe nesahají.
Snad nejslavnější je však v Sapporu stejnojmenný pivovar. V místním muzeu se dozvídáme, že se Japonci zlatý mok učili vařit od Němců. Jejich ležáky tedy chutnají výtečně. Kdyby se Seibei Nakagawa, zdejší zakládající sládek, býval řemeslu učil o kus východněji, mohl mít piva ještě chutnější, ale o tom před průvodkyní skromně mlčíme.
Raději se obdivujeme marketingové sekci výstavy: v devatenáctém století, kdy se pivovar zakládal, nacházely produkty odbyt pouze u tokijské komunity expatů. Aby byznys vzkvétal, rozjeli majitelé chytré reklamní kampaně, díky nimž se z milovníků saké postupně stali slušní pijáci piva.
Pivo Japonci historicky nepili, a tak nastoupila reklamní kampaň na jeho podporu.
Dnes mají Japonci o třetinu vyšší spotřebu na osobu než například Francouzi či Italové! Můj manžel si potrpí spíš na whisky, a tak jsme se těšili hlavně do blízkého městečka Yoichi, sídla slavné palírny Nikka. Už už jsme se chystali na vlak, když nám přes Facebook přišla nabídka odvozu.
Katsuo a Nao Horie jsou cyklotandemisté, které jsme poznali v kempu v Abaširi několik týdnů zpátky. Tehdy nás při zoufalém nočním zápolení s prasklou karimatkou zachránili speciálním lepidlem a začali jsme se navzájem sledovat na sociálních sítích. Manželé v Sapporu bydlí, a tak jsem jim napsala pozdrav, na který odpověděli zcela spontánní nabídkou společného výletu. Za půl hodiny nás vyzvedli a už jsme si to frčeli autem po dálnici směr západ.
Trnitá cesta ke skvělé whisky
Nikka je zkratkou Nippon (Japonsko) a Kaju (džus). Zakladatelé této světově proslulé palírny si museli úspěch vybojovat tak těžce, až jsme z exkurze odcházeli se slzami v očích. Masataka Taketsuru měl po otci převzít rodinnou palírnu saké v Hirošimě. Nadchl se však pro západní destiláty a proti vůli rodičů odjel studovat do Skotska. Tam se zamiloval do Jessie Roberty Cowan. Vzali se, tentokrát proti vůli obou rodin. Vrátili se do Japonska, kde po letech založili vlastní palírnu. Než dozrál první alkohol, museli se živit výrobou jablečného džusu (odtud název Nikka).
Exkurze do světově proslulé palírny zanechá dojem jak na jazyku, tak na mysli.
Ambice na prvotřídní whisky zhatila válka, Masataka byl nucen vařit levnou lihovinu pro vojáky. V zákulisí však pracoval na svém snu a po skončení druhé světové války konečně začal nabízet kvalitu, která byla v roce 2008 oceněna jako nejlepší single-malt whisky světa. Na závěr exkurze se nám dostává ochutnávky a po poutavém příběhu ještě více oceňujeme chuť nápoje. Katsuo a Nao si také svou porci ochutnávek zdarma vyzvedli, ale jen proto, aby ji mohli věnovat nám.
Lehce veselí přejíždíme do Nishin Goten, ubytovny sleďařů. Kdysi byly sledě hlavní obchodní komoditou této oblasti, a tak přes sezonu potřebovali rybářští magnáti najmout stovky nádeníků, aby vytěžili mořské kapacity na maximum. Úlovky překvapivě neputovaly na stoly strávníků, ale z osmdesáti procent na hnojivo na bavlníková pole. V dnešní době nepředstavitelné!
První defekt cesty
Ze čtení o rybách jsme přejeli k jejich jedení do půvabného přístavu Otaru, kde nás manželé Horiovi pozvali na večeři, přestože jsme se snažili jako projev díků pozvat my je. Jenže japonská pohostinnost nezná mezí, a tak jsme ještě dostali po cestě domů dezert a při loučení balíček.
Osobní gratulaci, talismany na kolo a solární lampionek na kempování, nám věnovali jako svatební dar. Ohromeni nevídanou laskavostí cizích lidí jsme zamávali Sapporu a vrátili se do sedel. Poštěstilo se nám a sedmdesát kilometrů dlouhou cestu do další destinace jsme absolvovali prakticky celou na cyklostezce bez ruchu kamionů. Do posledního národního parku Hokkaida jsme dorazili za tmy, natěšeni na nové zážitky. Ale o těch zase příště...
18. května 2018 |
