Japonská léta se nesou v duchu festivalů, tzv. matsuri. Každý region pořádá svoje vlastní charakteristické slavnosti, ale několik jich je tak vyhlášených, že se za nimi sjíždí nadšenci ze všech koutů země. Do nejpopulárnější trojky patří Nebuta Matsuri, na který jsme z Hokkaida pospíchali i my s manželem.
Trajekt z Hakodate nás vylodil přímo u kempu, který ve městě Aomori otevírají pouze jednou za rok právě pro účely Nebuty. Hned jsme pochopili, že tento festival bude na jiné škále, než jsme dosud zažili. V provizorním kempu stál jeden stan vedle druhého, na všech se sušily propocené kostýmy a stovky účastníků zapíjely další úspěšný den.
Abyste rozuměli, Nebuta trvá celých šest dní, kdy každý večer rozsvítí město nekonečný průvod alegorických vozů, střídaných hudebními orchestry a soubory haneto, neboli lidových tanečníků.
V kempu jsme si nevědomky postavili stan přímo do centra cyklistické komunity. Dozvěděli jsme se to záhy: při stavění přístřešku nám praskla tyčka, což uslyšelo pár lidí kolem a hned nám přispěchali pomoci.
Rovnou jsme zabředli do konverzace a zjistili, že spíme vedle samých trempů s obdobným příběhem, jako je ten náš. Dali výpověď v práci a vyrazili na kole brázdit japonské ostrovy. Atmosféra místa nás tedy hned okouzlila, ocitli jsme se mezi svými!
Cyklisté a motorkáři sobě
Ráno jsme potřebovali ve městě sehnat opravnou trubku na prasklou stanovou tyčku. Naivně jsme předpokládali, že to bude znamenat jen rychlou návštěvu outdoorové prodejny. Kdepak. Ještěže s námi vyrazili dva noví dvacetiletí kamarádi, Kakeru a Naoya, kteří kvůli zdánlivě banálnímu požadavku marně strávili dlouhé minuty diskusemi s prodavači hned několika obchodů.
Neúspěšný shopping jsme vykompenzovali příjemným sushi obědem, na který jsme kluky chtěli s vděkem pozvat. Jenže jak už to v Japonsku bývá, nás zaplatit nikdo nenechá.
Nebuta Matsuri. Na festival jezdí cyklistická komunita společně a po cestě dodržuje letité tradice.
Zpět v kempu se manžel dal do řeči s párem motorkářů z Nagana, kteří nám při vyslechnutí našeho příbytkového trápení hned věnovali svou vlastní opravnou trubku. Aby vší laskavosti nebylo málo, Asuka a Tsuyoshi nám ještě opatřili kostým, protože nemohli dovolit, abychom se na Nebutu jenom dívali. Prý je to potřeba zažít na vlastní kůži.
V pět odpoledne jsme tedy už stáli nastoupení v slavnostních yukatách a spolu s celou zhruba stočlennou komunitou cyklistů a motorkářů vyjeli do centra města, kde jsme vytvořili jeden článek haneto. Samotný průvod trval dvě hodiny a celou dobu jsme poskakovali speciálním tancem, který nám odrovnal lýtka spolehlivěji než stovky kilometrů v sedle. Po celou dobu jsme sborově křičeli Rassera, Rassera, neboli „dejte mi saké“.
Alegorické vozy tlačí průvodem desítky mužů.
Slavnost Nebuta Matsuri. Průvod tanečníků Haneto s Asuko a Tsuyoshim
Heslo si manžel vzal k srdci a jal se zdejším kolegům ukázat, jak se pije v Česku. Druhý den jsme byli celebritami kempu, protože nikdo při Nebutě nepařil usilovněji než Michal Blažek.
V průvodu byl za oblíbeného parťáka ke zpěvu a skotačení, svým opojným elánem dokonce zvedal i diváky ze židlí. Poprvé a možná naposledy nás spontánně objímali cizí lidé. Slavnosti matsuri mají zkrátka jedinečnou auru, bez které si o Japonsku návštěvník neudělá kompletní obrázek.
Krajinou samurajů
Nebuta vyvrcholila královským ohňostrojem, při kterém jsme se plni emocí rozloučili s novými přáteli a připravili se na další etapu našich cyklolíbánek. Čekaly nás první kilometry na Honšú, hlavním z japonských ostrovů.
Přestože jsme sem pluli trajektem jen dvě hodiny, ocitli jsme se v podstatně rozdílném prostředí. Jak kulturně, tak ekologicky. Hokkaido se historicky oddělilo od ruské pevniny, takže má jiný ráz i jinou flóru. Na Honšú dominují krajině cedry, které svými ostrými špičkami krásně zdobí všudypřítomné kopce.
Bývalá samurajská čtvrť v Hirosaki
Hlavní rozdíl jsme ocenili v architektuře. Konečně projíždíme starými vesničkami a můžeme se obdivovat tradičním domečkům s posuvnými dřevěnými dveřmi, s okenicemi z papíru a nádhernými, vzhůru zakřivenými střechami.
Ve skanzenu Sannai-Maruyama jsme se mohli pokochat dokonce pět tisíc let starými obydlími někdejších Japonců. Byť samozřejmě nemohly dosahovat kvalit pozdějších staveb, cit pro estetiku a eleganci se zde projevoval už tehdy.
Potěšení z tradiční architektury vyvrcholilo ve městě Hirosaki, kde jsme po dvou měsících spatřili náš první japonský hrad a nemohli se nabažit středověkých rezidencí bývalé samurajské čtvrti.
Rozpálené silnice
Kvůli nesnesitelným vedrům jsme začali jezdit k večeru a všímáme si novinek v provozu za tmy. Zatímco opravdové policisty moc nepotkáváme, jejich repliky zdobí kdejakou ceduli. Nejčastěji řidiče plaší odrazky ve tvaru policejní vesty, občas narazíme i na sofistikovanou atrapu strážnického auta.
Možná jsme však jedinými účastníky provozu, kteří se výstražných prvků lekají. Přeci jen si nejsme jistí, jestli mají cyklisté v noci na silnici místo. Naše obavy nám karma zhmotnila, když nás při cestě k japonskému moři poprvé zastavila hlídka. Manžel nejdřív myslel, že nám jen mávají. Radši jsme z kol sesedli, načež zastavili i oni a požádali nás o doklady.
Kromě otázek na itinerář se ujišťovali, zda jsme manželé. Na víc témat si v angličtině netroufli, naše japonština zase stačila jen na dotaz, zda je vše v pořádku. Prý alles gute, tak jsme všem třem strážníkům věnovali pohled Prahy a zaskočili je žádostí o selfie.
Skanzen Sannai - Maruyama rekonstruuje pět tisíc let staré sídliště.
Oni si vyfotili zase naše japonské občanky, tak od té doby máváme do CCTV kamer o to usměvavěji. Velký bratr nás tu sleduje - stejně jako v Česku - vydatně. Nejčastěji se objevujeme na monitorech klimatizovaných „convenience stores“, kam se pravidelně schováváme před úžehem. Jde o menší obchody podél hlavních silnic, kam se stavují řidiči na rychlé a pohodlné nákupy.
Tak pohodlné, že velká část zákazníků nechává nastartovaná auta. Japonsko je extrémně bezpečná země, takže se tu krádeže vozidla nikdo nebojí. Toho si jako cykloturisté moc vážíme, protože není nic úlevnějšího při dlouhodobém ježdění, než moci bez obav nechat cennosti na kole a jít si nakoupit nebo odskočit na záchod. Vlastně tu ani přes noc kola nezamykáme. Snad se nám to nevymstí a budeme mít stále na čem jezdit a o čem vám i příště psát.
Vyrážíme prozkoumávat ostrov Honšů.
