Tato kapitolka by se úplně klidně mohla jmenovat i „Kde Československo nezaniklo“ a bylo by to docela trefné. Tentokrát jsme v Bílých Karpatech. Na jedné straně je to pár kilometrů do slovenského Trenčína, na druhou stranu 12 kilometrů do městečka Brumov-Bylnice v okrese Zlín.
Na samé hranici tam stojí malá osada jménem Sidonie. Samozřejmě že se jmenuje po majitelce brumovského panství z 18. století, jejíž příbuzný tam dokonce založil sklárnu, ale není to ta známější Sidonie Nádherná, která měla zámek Vrchotovy Janovice. Sidonie se zhruba před 30 lety dostala do hlavních titulků novin a do televizních zpráv. Po rozdělení státu se její část ocitla na Slovensku, přestože přirozeně patřila na Moravu, tedy do Česka. Tak to dopadá, když někdo hranici nakreslí jako čáru bez rozmyslu. Nedalo mi to a osadu, která se stěhovala takříkajíc tam a zpátky, jsem musel vidět.
Jistým opakem Sidonie je osada U Sabotů o kus dál na jih nedaleko Veselí nad Moravou, která zase „odjela“ z Česka na Slovensko a svým způsobem jsme ji za Sidonii směnili.
A dnes? I když je tu naučná stezka, dávné hraniční změny si tu už nikdo nepřipomíná. Svou polohou a atmosférou je Sidonie něco jako mnohem známější kopaničářská vesnice Žítková se svými bohyněmi.
Ale Sidonie pořád zůstává poněkud rozpolcená mezi oba státy. Státní hranice tu totiž vede po silnici, kterou neskutečně roztahaná osada, dlouhá asi čtyři kilometry, obklopuje. Úzké údolí tu pomalu šplhá do hor. Nalevo vidím patníky s C, napravo patníky s písmenem S. Jsou tu zaparkovaná auta z obou států a lidé tu mluví oběma jazyky. Avšak které domy se stěhovaly přes hranici, dnes už patrné není.
Dělení státu
Zanořil jsem se do novinových archivů a osvěžil si ten dávný příběh. Obce U Sabotů a Sidonie byly vlastně symboly dělení federace. Lidé od Sabotů chtěli zůstat na Slovensku, protože k němu tíhli. Měli tam poštu, kostel, hřbitov i školu. Ale po rozdělení státu v roce 1993 se ocitli v České republice a za všemi důležitými věcmi museli chodit „přes celnici“. Proto si vymohli o čtyři roky později, v roce 1997, připojení ke Slovensku.
Předání obce U Sabotů pod správu slovenské obce Vrbovce
Nicméně ne všem tamním obyvatelům se na Slovensko chtělo. Byly kolem toho velké kontroverze. Možná i proto se ves U Sabotů už v novém státě přejmenovala na Šance. Docela chytré, aby se zapomnělo na přeshraniční spor. Přesun Sidonie byl tak trochu revanší za přesun Sabotů.
Hranice dnes v místě Šance – U Sabotů (tak se rozcestí skutečně jmenuje, takže vymazání se úplně nepovedlo) tvoří fakt legrační jazýček Slovenska, vystrčený do České republiky. Vměstnalo se do něj i nádraží Vrbovce.
V Sidonii to byla taky legrace, protože po vytyčení hranice se devět rodin, které žily životem Moraváků, ocitlo na slovenské straně. Místní zírali, když uprostřed obce najednou vyrostly hraniční kameny, a dokonce tam přivezli celnici. Obyvatelé Sidonie pak celnici natruc poposunuli a hrozili blokádou. „Odsunutí“ najednou patřili k slovenské obci Horné Srnie, ale díky tomu, že U Sabotů vznikl opačný problém, jak již bylo řečeno, byla možná směna území a po třech letech se část „Sidonky“ zase vrátila na Moravu, tedy do nové České republiky.
Ale zpět do terénu v Sidonii. Hranici střeží na hlavním tahu do Trenčína policie, která tam číhá při právě nařízených namátkových kontrolách na převaděče a migranty. Musím projít kolem. Snažím se nevypadat jako migrant, což se mi nikdy nedaří, ale nechají mě jít. Jinak to tady připomíná pořád Československo jako jeden stát – ten „dvojdomek“, jak o něm mluvili Klaus s Mečiarem.
V Sidonii se dochovalo i několik památek: zbytek sklářské dělnické kolonie a společná obecní pec na chleba, což je takový malý domeček. Hranice brutálně půlí třeba i Český Těšín a jeho polského bratra, ale tady v Sidonii jsou si oba státy a národy asi skutečně nejblíž.
Bloumání Brumovem
Startovním bodem při cestě do Sidonie (kterou je lepší podniknout vzhledem k nepřehlednému terénu po silnici) je jednoznačně dvojměstí Brumov-Bylnice, kterému dominuje strážní hrad na vysokém kopci přímo ve městě. Vypadá už tak romanticky divoce jako hrady na Slovensku nebo někde v Rumunsku.
Hrad Brumov stojí na výběžku kopců nad městem Brumov-Bylnice.
Brutalistní obřadní síň na hřbitově v Brumově
Ale mě v Brumově zajímal především hřbitov. Tamní smuteční síň jsem zvažoval do knihy o bizarních místech také zařadit, protože vypadá jako obrovská brutalistní koruna z kouřového skla. Pochází ze 70. let minulého století.
Na hřbitově leží svérázný spisovatel Ludvík Vaculík, který se v Brumově i narodil. Má strašně jednoduchý a skromný hrob vysypaný kamínky, jeho jméno se mezi nimi skoro ztrácí, o to roztomilejší místo to je. Akorát jsem ho dlouho hledal, protože jsem se nemohl zorientovat podle plánku na tabuli.
Bohyně a negramoti
Když jsem už psal, že Sidonie mi svoji atmosférou trochu připomíná Žítkovou, pozval bych vás i tam, Žítková leží několik kilometrů po hranici jižněji.
Vesnici Žítková v Bílých Karpatech proslavila kniha Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně“. Přiznám se, že jsem z ní přečetl jen malou část a proto jsem do Žítkové mířil bez předsudků. Ale tušil jsem, že má jít o výjimečné a magické místo. Žítková ovšem není žádný skanzen s romantickými roubenkami, ale vesnice s docela normálními rodinnými domky. Její předností je poloha ve výšce skoro 600 metrů, o 300 metrů výše, než leží nejbližší město Bojkovice. Je odtud pohádkový výhled. Skoro jak kdybyste postavili vesnici na Sněžce.
Zbyla tu chalupa poslední „bohyně“ Irmy Gabrhelové (zemřela 2001), kterou majitelé ukazují jako malé muzeum. K vidění jsou v Žítkové i dvě malebné zvoničky a několik křížů. Vidět je odtud hřeben Karpat s Velkým Lopeníkem (911 m n. m.) a daleko v dálce na Slovensku snad až Povážský Inovec za řekou Váh.
Ani dnes to si na Žítkové nebude žádná extra idyla. Jediný zdejší obchod u obecního úřadu byl v době mé návštěvy zrovna „na prodej“. Kraj zvaný „Kopanice“, kde Žítková leží, byl dlouho nejzaostalejší oblastí dnešní České republiky. Asi nejdéle se tu držela negramotnost. Robota tu skončila až na konci 19. století, protože když končila jinde, využila zdejší vrchnost negramotnosti zdejších obyvatel. Mnohé nechala podepsat papír, kterým se upsali k pokračování nucených prací. Ještě v první půlce 20. století tam jeden z obyvatel žil v nuzné chýši.
To všechno se dozvíte v bojkovickém muzeu nebo na tabulích zdejších naučných stezek. Na jedné z tabulí naučné stezky v Žítkové se píše i o místním školství. Třeba o tom, jak se ve škole před překvapeným učitelem shromáždilo první školní den na konci 19. století kromě dětí i telátko a malé prasátko. Je tam i obrázek stránky z třídní knihy z roku 1887, kde je v poslední kolonce u jednoho žáka lakonické hodnocení „blbý“.
Bizarní Česko Víte, kde je takzvaný Dům oběšených panenek? Víte, že v Brdech je jediný bývalý sklad jaderných zbraní na světě, který je zároveň přístupný veřejnosti? Znáte příběh legendární chaloupky na pilíři uprostřed řeky na Plzeňsku? Víte, co je uvnitř trychtýře Ještědu, jak se bydlelo v kladenských Rozdělovských věžácích a už jste navštívili muzeum samorostů a seker? To všechno najdete v nové knize Jakuba Pokorného, který pro iDNES.cz Cestování pravidelně každý měsíc píše rubriku Český výletník. Autor sestavil novou knihu jako průvodce místy, která jsou nějakým způsobem kuriózní, ujetá, bizarní, zvláštní, překvapivá a výjimečná. V Česku na ně narazíte překvapivě na každém kroku, i když si to třeba hned neuvědomíte. |
