Co s sebou? Nočník? Služku?
„Nošení mužského oblečení ženami je dovoleno jen v případě jízdy na velocipedu,“ vyhlásil v roce 1892 francouzský ministr vnitra. Díky němu alespoň neriskovala Annie Londonderry Kopchovská, která v roce 1894 vyrazila na bicyklu kolem světa sice v sukni, spodničce, korzetu, blůzce s vysokým límcem, saku, klobouku a rukavicích, ale záhy sukni, která se jí proti větru nebezpečně vzdouvala, vyměnila za podkasané kalhoty.
Když pak projížděla francouzským Marseille, konfliktu s diváky už se bát nemusela. Na rozdíl od Indie, kde ji policie musela před pobouřeným davem hlídat.
Nebyla však první ženou, která se kolem světa vydala v mužském oblečení. Prvenství drží Francouzka Jeanne Barretová, i když její důvody neměly s bojem za rovnost žen nic společného.
V roce 1791 nastoupila se svým zaměstnavatelem (a milencem), botanikem Commersonem, na francouzskou fregatu mínící obeplout planetu, a protože na francouzských námořních lodích ženy nebyly povoleny, vydávala se za muže. Samozřejmě náležitě oblečeného.
Do tureckého mužského oblečení včetně pytlovitých kalhot se z taktických důvodů zahalila v první čtvrtině 19. století i lady Hester Stanhopová. Na cestě Egyptem si dokonce oholila hlavu, aby jí seděl turban, kouřila vodní dýmku a svému doprovodu nadávala ve třech jazycích.
Jenže také zanechala rady „slušným ženám“, jak zvládat cesty pouští: je třeba vzít si s sebou nočník, malý stan a vyhlásit přestávky na kávu. Možná sama z rodné Anglie vezla i poněkud rozměrný cestovní necesér, jak ho tehdy pro dámy vyráběli. Byl to kufr plný kartáčů, hřebenů, voňavých lahviček, příborů a nářadí na pěstění nehtů. Žel, na cestě do Káhiry ztratila všechna zavazadla, ale i později toho na svou karavanu o dvaadvaceti velbloudech naložila dost.
Louise Arner Boydová se zařadila mezi nejvýznamnější průzkumníky Arktidy.
Naopak Louise Arner Boydová, která od cestování do horkých krajin přešla mezi dvěma světovými válkami k ledové Arktidě, zařadila se mezi její nejvýznamnější průzkumníky a dokonce se pokoušela najít ztraceného Amundsena, musela řešit jinou výbavu.
Fotografie ji zachytily zahalenou v těžkém medvědím kabátě a botách vysokých až po kyčle. V nevlídných končinách si těžko mohla dovolit přílišnou ženskost, ale minimální luxus na lodích bez tekoucí vody si vylepšovala alespoň tím, že s sebou brala komornou.
Hlavně střih nepodléhající módě
Koncem 30. let vydal cestovatel Jiří Baum knížečku nazvanou „Na daleké cesty – příručka pro vystěhovalce a pro zájezdy do ciziny“. Pro obě pohlaví se tam například objevuje pozoruhodná rada: „Baťoh (ruksak) je věc velmi užitečná, ale v cizině bývá věcí neznámou a člověk s baťohem na zádech je tam směšnou figurkou.“
A protože cestoval s manželkou, adresuje ženám praktickou radu: „Do tropů se hodí nejlépe šaty z prací látky. Je dobře vzíti s sebou vyzkoušenou látku, která se nesráží, a dámský střih nepodléhající módě, aby bylo možno v případě potřeby ušít nebo dát ušít praktický oblek.“
V tomto duchu cestovala i Marie Škulinová, která Afrikou před druhou světovou válkou i po ní provázela svého muže. Fotografie ji vesměs zachycují mezi domorodci v šatech, někdy dokonce bílých, a s tropickým kloboučkem na hlavě.
Znovu sukně? Šaty?
To, od čeho naše prabáby vzdorovitě odcházely, dnešní cestovatelky vracejí na scénu, zejména v horkých krajinách: vzdušné vlání dlouhé sukně kolem nohou je příjemnější než kalhoty.
Letní šaty a manšestrové sukně s sebou nesly v batozích i slavné horolezkyně řečené Šlápoty, které se v roce 1967 pěšky vydaly na roční putování z Prahy do Mexika na olympiádu (přečtěte si: Osudu navzdory. Odvážné Češky cestovaly mezi válkami i za komunistů).
Šlápoty - Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová, Zdena Opatrná
Sukni nebo šaty přibaluje i cestovatelka Milena Holcová. „Snažím se respektovat místní pravidla, i když ne vždycky mi to jde. Když jsme s mým mužem mířili do Afghánistánu, myslela jsem, že vystačím s baloňákem a šátkem, ale hrozilo, že budu moc nápadná.
„S burkou jsem si neporadila, byla bych v ní bloudila, a tak jsem oblékla aspoň čádor, který kryje tělo, ale ne obličej. Nejde však jen o země s přísným islámem. Před dvaceti lety jsem v Africe zjistila, že je nepřípustné ukazovat kolena, a v některých částech Asie není chytré odhalovat břicho,“ dodává.
Jinak i stejně
Od časů prvních cestovatelek se něco změnilo a něco ne. Dnes často stačí v batohu jen náhradní tričko a kalhoty, svetr, bunda a možná i ta sukně. Žádná bagáž na dvaadvacet velbloudů, skoro všude se všechno dá koupit. Co zůstalo, je touha po dálkách a vzdálených lidech, chuť na chvíli opustit zavedený život i potřeba něco si dokázat.
