Túra do italského Courmayeuru má velkého tichého společníka. Mont Blanc

Courmayeur a kopce nad městem je známý spíše jako vyhlášené lyžařské centrum nebo jako výchozí bod pro vážné výstupy na Mont Blanc. My jsme při pěším přechodu objevili několik úchvatných vyhlídek na celý hřeben nejvyšší evropské hory.

Do Courmayeuru se dá dostat všemi možnými způsoby. Autem, autobusem i pěšky po proslulé vysokohorské trase zvané Tour du Mont Blanc. Záleží na tom, co má poutník v plánu, ale ta poslední jmenovaná možnost se mi jeví jako nejlepší.

Tip na dovolenou

Vyberte si zájezd na dovolená.iDNES.cz a vyražte za turistikou do krásné Itálie.

Po přespání na francouzském veřejném tábořišti v Les Chapieux stoupám do hraničního sedla Col de la Seigne (2 516 m). Zatím jsem tu na svých čtyřech předchozích výpravách sice nezažil žádné vyloženě špatné počasí, přesto jsem Mont Blanc v celé jeho kráse odtud ještě neviděl.

Na dobírání kamarádů odpovídám "Uvidíme, jestli uvidíme" a pevně doufám, že nenastane Werichovské: "Tak tam, co je ta mlha, byste viděli, kdyby nebyla ta mlha, ale protože tam je, tak nevidíte, Mont Blanc!"

Za hezkého počasí je sedlo Col de la Seigne prvním místem, kde můžeme spatřit italské svahy Mont Blancu.

Údolí Val Veny je široké a poskytuje řadu nezapomenutelných výhledů na okolní kopce.

Cesta pohodlně stoupá po alpských loukách. Po levé ruce strmí výrazné a velmi fotogenické Aig. des Glacieres (3 816 m) a nad sedlem mezi bílými mraky prosvítá zasněžený a skalními hřebeny rozbrázděný kopec. Nestačím se ani vydýchat a už mne kamarádi zasypávají otázkami, zda je to opravdu ON, nejvyšší vrchol Evropy.

Trocha historie

Jako první na vrchol Mont Blancu (Bílé hory) vystoupili chudý hledač drahokamů Jacques Balmat a doktor Michel Paccard 8. srpna 1786.
První fotografie na vrcholu Mont Blancu pořídili bratři Bissonové v roce 1861. Putovalo s nimi pětadvacet nosičů technického vybavení, museli nahoru dopravit celou temnou komoru včetně kamínek na rozehřátí sněhu, vše vážilo okolo 250 kg. Fotografie byly provedeny s využitím kolodiového procesu na velkoformátové negativy, často až 30 × 40 cm.

Odpověď je jednoznačná: "Ano, to je ON, mého srdce šampion!" Takhle jsem ho ještě neviděl. Výlet ale rozhodně nekončí dvouhodinovým stoupáním do sedla. Ty největší trháky nás teprve čekají.

Jezero, které připomíná zatopenou louku

Cesta ze sedla klesá poměrně rychle do Vailon de la Lex Blanche a napojuje se na pohodlnou a širokou zpevněnou cestu, která nás dovede až k jezeru Lac Combal. Procházíme kolem ruin starých vojenských objektů pamatujících boje první světové války. Přímo před námi se pak nad ledovcem Glacier de la Blanche vypíná třítisícový vrchol Petit Mt. Blanc. Podle průvodců poskytuje excelentní výhled na svého vyššího a známějšího "bratříčka", ovšem cesta k tomuto výhledu nemá mnoho společného s klasickou letní vysokohorskou turistikou. Ledovcové vybavení ale s sebou nemáme, tak se musíme spokojit "jen"s pohledem na něj.

Závěr cesty k jezeru Lac Combal je opravdu nudný – široká a dlouhá zpevněná cesta uspává a ani nenabízí zajímavé pohledy. Jezero Lac Combal vlastně není jezero, jen velká podmáčená plocha, ale zato se tu kříží cesty. Rovně se dá pohodlně sestoupit do údolí Val Veny a za použití místní hromadné dopravy sjet buď do některého z kempů v údolí, nebo dojet až do Courmayeuru.

Takové řešení je namístě v případě únavy nebo třeba špatného počasí. Do údolí na autobus, který jezdí pravidelně každou hodinu, to opravdu není daleko. Sestup obvykle nezabere víc než hodinku a kousek.

Jezero Lac Combal je spíše jakási louka zalitá vodou.

Za chybu mohla družice

Příjemným zpestřením dne může být asi půlhodinový výstup k jezírku Lac du Miage, vklíněnému mezi morénu ledovce a okolní skály. Je hezky a času máme dost, tak začínáme stoupat a funět na vyhlídkový hřeben. Škrábeme se travnatými svahy mezi ohradníky, za kterými se pasou krávy. "Člověče, tys nám zatajil 200 výškových metrů stoupání," zlobí se kamarád při pohledu na GPS v telefonu. "Dvě stě ne, ale o stovku jsem se, pravda, trochu seknul," chabě bráním svůj přehmat. Nakonec zjišťujeme, že navigace neměla na kus trasy dostatečné pokrytí družicemi a stoupání vypočítala špatně.

Jak přišel ke svému jménu

Už staří Římané znali městečko pod Mont Blancem díky jeho termálním lázním. Podle jeho významného soudního dvora je pojmenovali Curia Maior, z čehož vzniklo dnešní Courmayeur.

Výhled z hřebene je famózní. Skalnatým a ledovci divoce rozbrázděným svahům jednoznačné vévodí výrazný splaz ledovce Glacier de la Brenva. Mont Blanc nám ukazuje svou druhou tvář – tvář vysokých stěn, skalních žeber, žlabů, vysutých ledovců a dlouhých ledovcových splazů. Vypadá úplně jinak než z francouzské strany.

Sestupujme do sedla Col Chècrouit k chatě Ref. Maison Vieille (1 956 m). Kousek pod chatou je horní stanice staré sedačkové lanovky. Vyplatí se ale za 20 minut seběhnout ke stanici velké kabinkové lanovky a teprve tou sjet do Courmayeuru.

Třešinkou na dortu je Mont de la Saxe

Severovýchodně nad Courmayeurem se vypíná další vyhlídkový hřeben, který bývá považován za jeden z nejkrásnějších na celé trase Tour du Mont Blanc. Říká se, že kromě Grand Balcon nad Chamonix je toto nejhezčí túra.

Začínáme ve čtvrti Saxe, proplétáme se křivolakými uličkami starého Courmayeuru. Procházíme kolem kostela sv. Anny a Leonarda a pod sochou krále Victoria Emanuela II. Tento osvícený panovník věnoval svou honitbu v okolí čtyřtisícového vrcholu Grand Paradiso (4 061 m) italskému státu, a tak mohl být vyhlášen vůbec první národní park na italském území, který slouží k ochraně unikátní populace kozorožce horského. Panovník je vytesán s loveckou zbraní vedle tohoto nádherného zvířete.

Údolí Val Veny vedoucí nad horské letovisko Courmayeur.

Italský král Victor Emmanuel II. se zasloužil o založení národního parku na ochranu unikátní populace kozorožců horských.

Kdo je vyšší?

Mont Blanc (italsky Monte Bianco, tedy bílá hora) je nejvyšší hora Alp a států EU, vypínající se na francouzsko-italském pomezí do výšky 4 810 m n. m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy. Protože se ale nedá změřit přesná hranice mezi Evropou a Asií, musí být tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5 642 m n. m.).

zdroj: Wikipedie

Přes čtvrť Villair stoupáme zprvu po široké zpevněné cestě, později odbočujeme na lesní cestu, která příkře stoupá v serpentinách k chatě Ref. Bertone do výšky téměř 2 000 m. Na toaletách je možné doplnit vodu a na lavicích před chatou nebo v restauraci si odpočinout před závěrečným výšvihem na travnatý hřeben.

První pohled na Mont Blanc se nám odkrývá kousek pod chatou a další pak nad ní. Náš výstup se zpomaluje. Neustále se otáčíme, kocháme se tou horskou nádherou a hledáme nejlepší záběr. V závěru hřebene nás čeká jen krátký výstup na vyhlídkový vrchol Tête de la Tronche (2 584 m). Kopec, podobně jako celý hřeben, poskytuje naprosto unikátní výhledy na téměř celou italskou část masivu Mont Blancu, vzdálený národní park Grand Paradiso, cestu, kterou jsme doposud prošli a tu, jenž nás čeká zítra.

Sestup z Tête de la Tronche do sedla Col Sapin je poměrně příkrý a cesta vede v suti. Vůbec celý návrat do Courmayeuru je povětšinou neustále z kopce a kolena trpí. Než se cesta zanoří do lesa, můžeme se přes porosty vrbovky horské a ohromných netřesků stále kochat výhledy na nejvyšší horu Evropy. Cesta vyúsťuje údolím Val Sapin na silničku a po ní sestupujeme do centra Courmayeuru. Když si sedám ke stolu některé z kavárniček na pěší zóně v centru města, říkám si: "Pochválen buď ten, kdož židli, stůl, cappuccino a zmrzlinu vymyslel!"

Může se hodit

Jak se tam dostat
Courmayeur leží na vysokohorské trase zvané Tour du Mont Blanc. Cesta z Prahy vede přes Plzeň, Rozvadov, Norimberk, Mannheim, Basilej, Bern, kolem Ženevského jezera do Martigny, Chamonix a skrz tunel pod Mont Blancem do Courmayeeru a měří přes 1 000 km. Nechceme-li jet nejvýše položeným tunelem v Evropě, musíme zajet do Aosty a odtud pak přejet do Courmayeuru.

Ubytování
Ceny v kempech se pohybují kolem 6 až 10 eur za osobu a noc. Přímo v Courmayeuru žádný kemp není. Několik jich funguje v údolích Val Veny i Val Ferret. Z osobní zkušenosti mohu doporučit moderně vybavený kemp Du Parc v Pré St-Didier. Jeho nevýhodou je však blízkost frekventované silnice.

Vhodná doba pro návštěvu
Nejstálejší počasí zde bývá v červenci a v srpnu. V srpnu mají francouzští školáci prázdniny a na cestách bývá víc lidí.

Časová náročnost túr a převýšení
Při první popsané túře počítejte v závislosti na fyzické kondici s 6 až 7,5 hodinami a převýšením ve stoupání 1 110 m a v klesání kolem 1 380 m. Jde o poměrně dlouhou středně náročnou túru po dobře značených a pohodlných cestách, v závěru podpořené lanovkou.
Druhý výlet na hřeben Mont de la Saxe zabere opět 6–7,5 hodiny. Trasa není tak dlouhá, ale převýšení značné. Vystoupáme i sejdeme téměř 1 300 m. V sestupu z Tête de la Tronche je potřeba počítat s jemnou sutí. Opět se jedná o dlouhou a středně náročnou horskou túru.

Doporučené vybavení
I když se neustále pohybujeme v civilizaci po cestách, kde projde velké množství turistů, doporučuji nepodcenit přípravu a kvalitu vybavení. Oba dny strávíme ve vysokých horách v nadmořských výškách nad 2 000 metrů a tomu bychom měli přizpůsobit výstroj i výzbroj.

Doporučuji kvalitní turistické boty (maratonky určitě nestačí), funkční spodní prádlo, druhou vrstvu na zateplení (fleece nebo windstopper), kvalitní nepromokavé kalhoty a bundu, čepici, rukavice, sluneční brýle a teleskopické hole (usnadní chůzi). Vybavená lékárnička v batohu by měla být samozřejmostí.