Tromso. Univerzitní město na dalekém severu. Kamarádi, s nimiž jsem sem po dvou týdnech cesty po norských polárních krajích dorazil, se stáčí na jih. Jenže já chci vidět úplný sever. Vysadí mě na molu, zatímco tryskem házím věci do báglu. Loď totiž odplouvá za tři minuty. Naštěstí ji hledat nemusím. Je tak obrovská, že ční nad všechny kolem.
S vypětím doběhnu do jejích útrob a podávám lepé námořnici peníze. "Co nejvíc na sever," říkám. "Tak to vás vyhodíme zítra v Honningsvagu, pak pokračujeme na východ. Volnou kajutu ale nemáme, nevadí?"
Škoda, na plavidlech Hurtigruten najdete kromě malých kamrlíků i hodně luxusní apartmány. Ostatně celá loď vypadá s dubovou podlahou, mosazným zábradlím, dřevem vykládanými stolky, koženými křesly, tlumenou hudbou a originálními malbami, jako by připlula rovnou z dob Titaniku.
Jedenáct jich brázdí pobřeží Norska plné fjordů a neskutečných přírodních scenérií od Bergenu na jihozápadě až po Kirkenes u ruských hranic 365 dní v roce. Jejich historie sahá až do konce 19. století, kdy začaly lodě podél norského pobřeží pravidelně dopravovat poštu a pasažéry. Svezení touto chloubou norského námořnictva je považováno za nejkrásnější cestu na světě.
Plavba na norské lodi Hurtigruten, v českém překladu Rychlá cesta
Kolos dlouhý 123 metrů patří k největším lodím společnosti a jmenuje se podle údajně nejsevernějšího evropského výběžku Nordkapp. Jak příznačné. I když přímo tam k mé smůle nepluje, zakotví o pár desítek kilometrů jižněji.
Bez kajuty, ale v ráji
Vyběhnu až nahoru na sedmou palubu a dívám se na vzdalující se město s úchvatnou arktickou katedrálou. S ní se mi vzdaluje i foťák, který jsem ve spěchu zapomněl v autě. U Thora, to mi to pěkně začalo!
Jak se tam dostatNejsevernějším místem Evropy není Nordkapp, jak se mylně traduje. Ještě severněji leží vedlejší mys Knivskjellodden. Nejhezčí cesta tam je lodí. Plavba z Bergenu do Honningsvagu trvá šest dní. Z Honningsvagu pak dojdete na Knivskjellodden pěšky. |
Ale jinak mám štěstí: už skoro den svítí slunce, jev v zemi věčných dešťů řídce vídaný. Na zádi se proto můžu v závětří opalovat i o půlnoci, zatímco na palubách na přídi a na bocích fičí tak děsivě, že se musím křečovitě držet zábradlí. Bez kapuce bych omrzl, ale i za pár omrzlin to stojí.
Venku posedává jen pár nejotrlejších. Jakýsi Novozélanďan celou dobu vybrnkává melodie na bendžo, brýlaté intelektuálky si zapisují své dojmy do notesů a zavalitý stařec je ven vytažen svou maličkou paní, těšící se z fjordů jako malá holčička.
Fotogalerie |
I kdyby okolo neplynuly modravé fjordy a zelené, šedivé a bílé hory osvícené půlnočním sluncem, jízda tímhle plavidlem je zážitek. Protože nemám kajutu, tahám bágl všude s sebou.
Prolezu malé kino, konferenční sály Amundsen a Nansen, společenský taneční sál, dřevěnou knihovnu i s glóbusy, sauny, posilovnu, kavárny, bary, kde hraje pianista unylé songy, počítačovou laboratoř, špitál i místnost plnou praček a vířivky přímo na palubě.
Zjišťuji, že tu nejsem jediný bezprizorní. O lodích Hurtigruten se traduje, že jsou jen pro zámožné, ale není tomu tak úplně. Samotná jízda po tomhle nejnádhernějším úseku by třeba studenta, který platí polovic, vyšla na patnáct stovek, což je v drahém Norsku směšná částka. Jiná věc je, že za kajuty zámožní cestující vydají i deset tisíc za den a po lodi pak chodí v lakýrkách a kalhotách s puky.
Můžete si ale pronajmout mrňavou špeluňku, nebo jako já přespávat ve společných místnostech. Muž s mrožími kníry si ustele v salonku pod televizí. Japonka zavalená batohy si z nich vyrobí hnízdo přímo v prosklené arktické observatoři, z níž cestující pozorují celé severské divadlo, kdy se loď proplétá mezi zasněženými horami a šedivými útesy, aniž je ofoukne severák.
Podzim v plném rozkvětu ve vodách Norského moře nedaleko města Tromso
Noc je polojasná, venku je slyšet jen zvuk bendža a motorů a vše plyne tak pomalu. Vpravo míjíme sněhobílý stokilometrový hřeben "norských Alp", vlevo se na ostrovech objeví sem tam hrstka domků, pak jen samoty a pak nic.
Unesen sceneriemi, které by hravě strčily do kapsy všechny záběry z Pána prstenů, nespím ani minutu, zatímco další lidé znavení plavbou pochrupují až do dopoledne. Chvíli se sice přetahuji s tlustou Norkou o jeden gauč, ale nemá cenu vyvolávat proti přesile mezinárodní konflikt. K ránu slunce na čas zmizí.
Z ticha do úlu
To už v oparech mlhy prosvítají plameny Hammerfestu. Město, označované místními (kvůli počtu obyvatel přesahujícímu pět tisíc) za nejsevernější na světě, hlídají dvě hořící věže rafinerie, bílé i černé vojenské křižníky a ponorky. Všude je naprosté ticho. A to je polární den, v zimě je tu jen a jen tma. V ulicích města proto zavedli jako první Evropané elektrické osvětlení.
Míjím otlučené domy, ale i řadu galerií, plakátů na rockové festivaly a obrovský kulturní dům; umění je v Norsku plno i na úplném severu u Barentsova moře.
Loď nás svolá zatroubením hodným rohu z mytické Valhally. Zamíříme tam, kde už není žádné osídlení, jen placaté ostrovy a strmé útesy, které jednou za čas obarví zapomenutý shluk dřevěných červených domků.
Hammerfest je se svými pěti tisíci obyvateli nejsevernější město na Zemi.
Z observatoře máme výhled jako z kapitánského můstku. Lidé fotí přes sklo a nevědí, co je zima. Tisíc stejných obrázků bez zážitků. Přijde mi to dekadentní. Vyhrnou se na palubu jen v přístavech, aby si natočili přistání k pneumatikám. Jejich škoda, neuvidí za lodí dvě kosatky.
Jsem bez jídla od včerejšího oběda, protože snídani za pět stovek nechci. Zmáhá mě to, ale na spaní není čas. Mezi bílošedými rozeklanými skalisky se z naprostého arktického ticha objeví město, v němž kotví dvanáctipatrový kolos Genova Costa Deliziosa a najednou jsme takhle malí. Honningsvag, jeden z nejhlubších přístavů Skandinávie. A taky nejrušnějších.
Nejsevernější cípNordkapp je oblast s rozlohou 924 km², kde se setkávají vody Norského moře, části Atlantického oceánu, Barentsova moře a Severního ledového oceánu. Celá oblast je vzdálena asi 2 000 km od severního pólu. Za pojmenování vděčí kapitánu Richardu Chancellonovi z roku 1553. Od roku 1956 je Nordkapp přístupný po silnici, v současnosti po asfaltové cestě. Na jejím konci stojí muzeum na místě, kam dorazily první expedice hledající severní bod kontinentu. Nedaleko se nachází výběžek Knivskjellodden, který je přibližně o 1 500 metrů severněji. Oba útesy jsou ale na ostrově, na který vede podmořský tunel, takže ve skutečnosti nejseverněším bodem kontinentální Evropy je Kinnarodden. zdroj: Wikipedie |
Hučí to tu jako v úle. Místní cestovky lifrují dychtivé pasažéry z lodí do autobusů a za dva tisíce je vozí třicet kilometrů na Nordkapp, v čemž je certifikát o dosažení cíle, vstup a "kulturní program". Jaký, to poznám, když se omylem místo do linkového nacpu do jednoho z jejich autobusů. Mineme stáda sobů a zastavíme u Sámů, kteří postávají v krojích u silnice, aby turistům prodali cetky jako dřevěný laponský mobil či čepici s losími parohy.
Musím prchnout, než mě odhalí jako černého pasažéra. Ptám se mladého Laponce, kudy na mys pěšky. "Nechoď na Nordkapp, to je nesmysl," ukazuje mi knihu, kde je u cíle mé cesty uvedeno 71 stupňů, 10 minut a 21 vteřin severní šířky.
"Vedlejší mys Knivskjellodden je o kilák a půl severněji. Na Nordkappu jsou davy lidí a zaplatíš děsný prachy. Jsi dobrodruh, sleduj vedení, nemůžeš to minout," všimne si mého báglu a odrbané outdoorové bundy. Do večera tam prý jsem. Věřím mu, ani se mi nesnažil nic prodat.
Sámská žena v tradičním oblečení
Přístav v Honningsvagu
Falešný mys
Je deset stupňů a já se procházím měsíční krajinou zpestřenou sem tam azurovým jezerem. Sobi na mě civí, a když se dostanu na silnici, lidé též. Fotí si mě: jsem za lidového hrdinu, protože se všichni na mys vezou. Zpocený a s báglem asi vypadám, že to jdu až z Osla.
U cedule s nesmyslně vysokým vstupným na Nordkapp to vypadá jako na celnici. Vyfotím se mobilem a mizím. Odradí mě i to, že se tu otočí dvě stě tisíc lidí ročně. Prohlédnou si muzeum, obří glóbus, přejedí se v restauracích. A když je náhodou hezky, uvidí i noční slunce. Když ne, pouštějí ho tu v kině.
Razím si to dalších šestnáct kilometrů na Knivskjellodden, kam se dostanete jen pěšky. Potkám pár lidí a na konci nízko položeného mysu mám kromě pocitu zadostiučinění i perfektní výhled na více než třísetmetrový majestátní útes Nordkapp po mé pravici. Stojím na samém kraji kontinentu, dva tisíce kilometrů pod severním pólem. Otočím se: "... a na jih!"
Zatímco k Nordkappu (modrá značka) vede silnice, ke skutečně nejsevernějšímu bodu Evropy Knivskjelloddenu (červená značka) musíte došlapat po svých.
Pak se zcela zemdlelý ženu devět kilometrů zpět k silnici, kde rezignuji a začnu stopovat. Naštěstí hned druhému autu přejde přes cestu stádo sobů, a tak chtě nechtě zastaví. Norští manželé v důchodu mi vyprávějí, že jedou už dva měsíce z Osla, kde bydlí, přes celé Norsko. Fascinuje mě, že v zasněženém parku Jotunheimen, kde jsme se neodvážili přespat ani v létě, chodili už o Velikonocích.
"Ale úplný sever je zážitek i pro nás. Nic krásnějšího jsme neviděli," říká mi Andreas, když chválím jejich krajinu. "Taky jsme hrdí, jaké to tu máme. Jen jsme trochu divní, koukněte, letiště máme v každé vesnici," ukazuje mi z okýnka. A sobi sem prý Sámové každé jaro dovezou a před zimou zase pošlou na jih.
"Nejnebezpečnější zvíře na světě je ale los, má strašně vysoké nohy, a když do něj narazíte, tělem rozdrtí okno auta. Našeho známého srážka s losem zabila," říká mi, když se usmívám značkám varujícím místo před soby před losem.
Pohled na nejsevernější místo v Evropě z vedlejšího mysu Knivskjellodden
Kovový globus na nejsevernějším výběžku Evropy zvaném Nord Cap
Vyhodí mě v přístavu, a když uslyší, že jedu na jih Finskem, vnucuje mi jakýsi přípravek proti komárům. V tomhle je sever na rozdíl od krajin blíže polárnímu kruhu milosrdný.
Je pět ráno a už tradičně lije jako z konve. Na mě čeká smrtící jízda s finským řidičem tisíc kilometrů skrz liduprázdnou norskou Finnmarksviddu a finské Laponsko, kde má každý u domu stádo sobů a skútry jsou rozeseté po krajině tam, kde zrovna roztál sníh. Na jedné samotě přistoupí do prázdného autobusu bělovlasý Nor s vizáží mořského vlka. "Bude pršet dlouho, bylo strašnou dobu vedro." Jo. Hezky bylo přesně dva a půl dne.
