Pohled na Sofii z větší dálky nevypadá vůbec špatně: město leží v hluboké kotlině sevřené z jihu majestátním masivem Vitoša (2 290 m) a ze severu poněkud vzdálenějšími zalesněnými kopci pohoří Stara Planina. Jenže když se začnete přibližovat, dojmy se radikálně mění. Blízký horizont ovládnou nekonečné míle panelových sídlišť, tu a tam prostoupené bezduchými novodobými komerčními centry. A v samotném středu Sofie už na vás může padnout panika, proboha, v jakém komunistickém přeludu jsme se to octli?
Výčet negativ jedenapůlmilionového města není krátký a i sami Bulhaři vám obvykle řeknou, že Sofie je jen velké a hlučné nic. Městu, které může vykázat velmi starou kontinuální sídelní historií počítající se nejméně od doby starých Thráků (7. století před Kristem), zasadily těžkou ránu běsné doby 20. století. Sofii za 2. světové války vícekrát těžce bombardovali Spojenci a zbytek dokonala bezskrupulózní výstavba ve stylu stalinské architektury záhy po válce. Výsledek je tristní, nečetné historické stavby městského centra jsou obklopené betonem a k nejpozoruhodnější pamětihodnosti není snadné se dostat.
Středověk v totalitním objetí
Prohlídku Sofie můžete začít v hotelu, a to rovnou v tom nejluxusnějším. Sofijský Sheraton totiž patří k nejvýraznějším budovám tzv. Larga, prostoru, který platí za zřejmě nejčistší ukázku totalitní architektury 50. let mimo území bývalého Sovětského svazu. Staré a nové se na Largu setkává s brutální otevřeností: monumentální stavby "stalinské gotiky" tu zcela pohltily starší kulturní vrstvy.
Projdete-li skrz lobby Sheratonu do zadního traktu, zažijete mrazivý totalitní stisk padesátých let jako málokde jinde. Rozměrné nádvoří je obestavěné ze všech stran monotónními betonovými bloky (kromě Sheratonu se tu "uplatňuje" i prezidentský palác) a uprostřed, o několik metrů pod současnou uliční úrovní, stojí cihlový raně křesťanský chrám svatého Jiří. Kontrast nemůže být větší, starobylý kostel se krčí ve stínu komunistické architektury, která jej několikrát převyšuje.
Chrám samotný pochází ze 4. století a platí za nejstarší dosud stojící stavbu města. V interiéru můžete spatřit nesmírně cenné fresky z 12. století, opodál byla odkryta část uliční sítě antické Serdiky, předchůdce dnešní Sofie.
Kousek vedle Sheratonu se na trojúhelníkovitém půdorysu tyčí parlamentní budova, bývalé sídlo Bulharské komunistické strany. V jejím případě se architekt zjevně inspiroval antickými vzory, svědčí o tom monumentální sloupy v průčelí. Tady je zajímavý dálkový pohled, směrem z bulváru Todora Alexandrova. Z této perspektivy dominuje celému náměstí právě parlament a budova stalinského obchodního domu CUM, zatímco v popředí sotva znatelně vystupuje střecha maličkého chrámu sv. Petka. Návštěva středověkého, temného, velebného interiéru s přísnými postavami pravoslavných světců dá na chvíli zapomenout na betonové šílenství kolem. Jeden z kustodů navíc pochází z Československa a rád s vámi zapřede řeč.
Chrám sv. Petka a socha sv. Sofie
Od Alexandra Něvského k Cyrilu a Metodějovi
Za parlamentem se stisk betonové architektury trochu uvolňuje a během pár minut dojdete k nejmarkantnější památce Sofie, chrámu Alexandra Něvského. Obrovská stavba pravoslavné katedrály s charakteristickou pozlacenou kupolí byla vysvěcena teprve počátkem 20. století a více než architektonickou kvalitou je významná jako symbol. Stavbu totiž zahájili krátce po osvobození Bulharska zpod osmanské nadvlády a chrám se měl stát hlavně poctou asi 200 000 ruských vojáků, kteří padli během rusko-turecké války v letech 1877–88, tedy v průběhu konfliktu, který výrazně přispěl k novodobé bulharské samostatnosti. Tomu odpovídá zasvěcení kostela, jehož patronem je pravoslavný světec, původně legendární ruský kníže Alexandr Něvský (13. století). Dokonce i výstavba katedrály byla svěřena ruským architektům. Někdy až devótní přístup Bulharů k Rusům má svůj počátek někde tady.
Interiér chrámu drtí olbřímími rozměry i efektní výzdobou, na níž se rozhodně nešetřilo: setkáte se tu s mramorem z Carrary, polodrahokamy z Brazílie i s množstvím zlata. Podle dostupných údajů jde o jeden z největších pravoslavných svatostánků na světě, dovnitř se vejde až 10 000 lidí.
Chrám Alexandra Něvského
Interiér chrámu sv. Sofie
Parkovou čtvrť za katedrálou uzavírají univerzitní budovy a také Národní knihovna, před níž stojí připomenutí jedné z mála "historických spojek" mezi dnešním Bulharskem a Českem, totiž sousoší misionářů sv. Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Ovšem hrubé rysy i téměř kolosální rozměry jak věrozvěstů samotných, tak budovy za nimi hrají stále na tu samou notu: v Sofii 20. století šlo o efekt a ideologii víc než o cokoli jiného.
Bojana, skrytý klenot
Jižní sofijské předměstí Bojana je docela příjemným místem: rozvolněná zástavba vilek a nízkých domů šplhá po zalesněných svazích Vitoše a působí alespoň na bulharské poměry docela příjemně. Zdejší obyvatelé mají privilegium být nad hranicí smogu, který často nemilosrdně svírá město pod nimi, v létě i v zimě.
Ale v Bojaně hlavně stojí nejvýznamnější památka Sofie, malý kostel sv. Mikuláše a Pantaleona, známý jednoduše jako Bojanský kostel. Zvenčí nenápadný kostelík skrývá nádherně dochovaný soubor středověkých maleb ze 13. století a kromě vysoké umělecké úrovně zaujme i ikonografií scén. Spatříte tu legendu o sv. Mikuláši, ale také velmi realistické portréty donátorů, vládců z dynastie Asenovců. Chrám pokrývají odshora až dolů fresky a jejich nádherná barevnost vytváří ve stísněném interiéru fantastický dojem.
Kostel v Bojaně
Návštěvu Bojany jsme si ovšem museli "zasloužit" a tak trochu i vybojovat: prostě proto, že jsme v Sofii. Už jen dostat se na místo, zapsané na prestižním seznamu UNESCO, veřejnou dopravou není dvakrát snadné. Ačkoli známe směr, teprve na zhruba desátý pokus se dozvídáme, kdeže se v centru nachází informační centrum. Tam zjišťujeme, že do Bojany se z města jede dvěma autobusy, o což se pokoušíme. Druhý spoj vede po trase, která mírně stoupá mezi nekonečnými panelovými předměstími, a to je problém: dýchavičný autobus totiž technickým stavem připomíná městskou dopravu někde v Damašku či Kalkatě a hlavně jede vzhůru v podstatě krokem, víc motor nezvládne.
Konečně jsme v Bojaně, platíme vstupné a jdeme ke kostelu. Úsečná průvodkyně nám venku přiděluje lavičku s tím, že prohlídka za chvíli začne. A začíná. V bulharštině, ačkoli jsme se před chvílí dohodli na inzerované angličtině. Po ukončení bulharského výkladu se chceme připojit k miniskupině turistů z Británie, zůstáváme tedy v kostele a hodláme absolvovat výklad ještě jednou. Po opakovaných nerudných pokusech vyhodit nás ven nakonec vítězíme a po ukončení druhého výkladu jen doufáme, že dotyčná dáma nemá v kapse zbraň, podle výrazu tváře by neváhala ji použít.
Vítejte na Balkáně
Zkušenost z bojanského kostela je ovšem jen dalším kamínkem do neveselé bulharské mozaiky. Hlavou jde včerejší scéna z ulice, kdy na nás na přechodu pro chodce řidič z okénka automobilu bůhvíproč řval jako na lesy, zřejmě jsme na jeho gusto přecházeli příliš pomalu. Ještě že bulharsky rozumíme jen sem tam nějaké slovíčko. Přidává se večerní zážitek z kavárny, kdy jsme dostali "sodu" od servírky proto, že jsme neměli peníze přesně připravené. Tři dny stará scénka z vlaku: tam nás postarší dáma pro změnu nemilosrdně vyhodila z kupé, které předtím celé obsadila svými obrovskými taškami. Jindy nás trhovec hnal od stánku poté, co jsme si před koupí chtěli prohlédnout vystavené broskve, atd....
Kulisu popsaným scénám tvoří absolutně nevlídné prostředí. Veřejný prostor nejen v Sofii ovládají vedle betonové džungle také všudypřítomné reklamy na cigarety, pivo a tvrdý alkohol, mezi nejčastější obchody a služby patří nonstop bary a herny a do některých čtvrtí není po setmění radno vstupovat. Jak se asi v takovém prostředí lidem žije?
Boulevard Todor Alexandrov
Prostor zvaný "Largo" u stanice metra Serdika
Surrealismus na sofijský způsob
Na úplném konci sofijského pobytu nasedáme do letištního autobusu a snažíme se utřídit protichůdné dojmy z bulharské metropole. Je pozdní odpoledne a linka projíždí po městské magistrále skrze ohavná sídliště a kolem nákupních center. Na to už jsme si zvykli.
Jenže Sofie nedá hlavě odpočinout ani na závěr. Autobus se stáčí k letišti a škvírou mezi obřími obytnými bloky náhle v dálce spatříme chladicí věže elektrárny stojící na okraji města. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa: nashledanou tedy někdy příště...
Může se hoditJAK SE TAM DOSTAT INFORMACE
UBYTOVÁNÍ |
