Tuktuk se v jihovýchodní Asii používá běžně jako taxi, vy jste s ním přejel celý kontinent. Řídil jste se hláškou „Je to delší, zato horší cesta“?
Lákalo mě dovézt si unikátní exemplář, thajských tuktuků je v Evropě málo, pojízdné by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A také mě zajímalo, jaké příběhy cestou nasbírám: kolik toho díky tuktuku zažiju, vytrpím, zvládnu, kolik se toho naučím… Byla to obrovská výzva.
Vybral jste si vozidlo starší než jste sám. Měla pětatřicetiletá tříkolka hodně neduhů? Jak jste si s nimi poradil?
Je pravda, že se ze mě stal všeuměl tuktukový, asi si otevřu první český servis. Na začátku jsem v Bangkoku netušil, jak funguje karburátor, nebo co je dvoutaktní motor. Při výběru vozidla jsem sice musel předstírat, že tomu rozumím, ale věděl jsem úplné prd! Učil jsem se za pochodu a zjistil, že zvládnu cokoli, když odložím strach stranou.
Ujel jste okolo 13 tisíc kilometrů přes Thajsko, Myanmar, Indii, Nepál, Írán, Turecko a pak přes Evropu. Kde se vám líbilo nejvíc?
Indie se asi každému pořádně vryje pod kůži, tam se chci rozhodně vrátit. Írán mě překvapil svou pohostinností a úžasnými lidmi, což vám potvrdí prakticky každý návštěvník. Příjemný je i thajský venkov. Pohyboval jsem se záměrně vesnicemi namísto hlavních tahů, abych země poznal do hloubky. Moc se mi líbilo projíždět lokality, kam se turisté běžně nevydávají. V odlehlých místech lidé nevnímají čas, nikdo nikam nespěchá a všichni jsou spokojení. My se tady často honíme a jsme nervózní, když čekáme dlouho ve frontě u pokladny, ale tam ne. Když jsem jejich tempo přijal, cestu jsem si mnohem víc užíval.
V Asii jste možná nikoho nepřekvapil, ale jak to vypadalo, když přijel tuktuk natankovat na evropskou benzinku?
V Asii jsem budil pozornost pouze já jako běloch. Od Istanbulu dál ale začaly otázky směřovat spíš na tuktuk. Policisté v Evropě mě vždy se smíchem a údivem posílali dál, nemohli mému putování uvěřit. Dokonce pak dávali svým kolegům vědět, kudy projíždím, aby na mě dohlédli. Na rychlostní silnici v Bulharsku mě například doprovázela dvě auta s blikačkami, abych se dostal bezpečně do dalšího města.
Jak se vůbec v tuktuku cestuje?
Podle mého je na expedice ideální: má pouhých 450 kilogramů, a když selže, tak můžete tlačit nebo problém opravíte kladivem a šroubovákem. Motor o objemu 350 ccm není žádné dělo, ale do výšky tři tisíce metrů nad mořem mě v Nepálu vyvezl. Máte ho mezi nohama, tudíž musíte sedět rozkročení a na delších trasách z toho bolí třísla. Ovšem na to se dá rychle zvyknout. Zavazadlový prostor není objemný, ale já nepotřeboval mnoho. To nejdůležitější jsem nosil v batohu a v otevřené krabici vezl náhradní díly. Při stanování jsem bral batoh s cennostmi k sobě, o díly jsem se nebál a tuktuku jsem zamkl řídítka, abych zabránil krádeži.
Takže za celou roční cestu žádné ztráty?
Jen mobil mi ukradli. Jinak nic. Bylo to celé punkové. Žádné doprovodné vozidlo, žádná případná záchrana, žádné obrovské peníze, které dávají pocit jistoty. Prostě jsem sedl za řídítka a jel za dobrodružstvím.
Tomáš a jeho buddhistický stopař
Pomáhali vám lidé, když jste se ocitl v nesnázích?
Jednou mi dva Bulhaři na parkovišti v Sofii pomáhali opravit tuktuk dlouhé tři dny. Přespávali v autě, brzo ráno vstali, otevřeli pivko a pořád něco kutali. Nakonec zničené těsnění v převodovce nahradili rozříznutou plechovkou od piva, tuktuk se rozjel a vydržel až domů. Nebo v Indii, uprostřed pouště mezi Ágrou a Bombají, se mi zasekla kliková hřídel. Opravoval jsem to tam u motorestu, lidé mi nosili jídlo, čaj a pomáhali. Těch situací bylo nespočet.
Prý jste na cestě dostal několik nabídek k sňatku. Dcera, která se vám narodila na konci března, je jejich výsledkem?
To není! Dceru mám s Češkou, kterou znám víc než půlku svého života. Nabídky k sňatku ale padly v Thajsku, Indii a Íránu. Rodiny chtějí pro své dcery vstupenku do Evropy. Když se v Asii procházíte s nějakou dívkou, tak na vás okolí křičí „Víza! Víza!“. Cestovatelům se to děje běžně, ale málokdo to dotáhne do konce, protože bývá problém třeba s náboženstvím, muslimskou dívku ateistovi nakonec nedají.
Tomáš Vejmola alias Tomík na cestách pořídil v thajském Bangkoku ojetý tuktuk a za rok s ním dokodrcal přes desítky států až domů do Hranic na Moravě.
Co teď bude s tuktukem?
Chci ho přestavět na „karavan“, kam se vejde i dětská autosedačka, polní kuchyň, bagáž, stan... Bylo by to první takové vozidlo svého druhu. Momentálně usiluji o veteránskou registrační značku a rád bych s tuktukem na etapy objel svět, což se teď snáz řekne, než udělá.
Kvůli rodině?
Jasně. Před čtyřmi lety jsem vše opustil, prodal majetek a vyrazil do světa. Teď je mi třicet let a musím se postarat o rodinu. Další výprava tedy určitě bude na kratší dobu, možná pojedeme všichni společně. Nyní se věnuji přednáškám a propagaci knihy, chystám se psát další. Rád bych se dál živil cestováním.
