„Máme 180 místností, pět nádvoří, 35 komínů. Střechy tvoří plochu devíti fotbalových hřišť,“ vypočítává statistiku paní kastelánka Alena Lysá, se kterou mám na zámku schůzku.
Uherčice ležely za socialismu v pohraničním pásmu a sídlila tam pohraniční stráž. Na chodbě dnes dokonce visí černobílá fotka s motivem: „Vojáci cvičí střelbu a pálí na zdi zámku.“ Stačí? Velkoformátové fotky na chodbách, ukazující, jak děsivě to tu vypadalo, jsou vůbec nejpůsobivější částí instalace. Naštěstí už to tu vypadá jinak.
„Od zestátnění se za socialismu zdejší areál poměrně intenzivně vymazával z paměti lidí, a to nejen běžné veřejnosti, ale i odborníků. Ten objekt byl určený k zániku. Byli jsme v pohraničním pásmu a běžný člověk se sem neměl šanci dostat,“ vysvětluje kastelánka. Už chápete? V roce 1985 zámku hrozila demolice, ale zachránilo ho to, že je tak obrovský a bourání nakonec neproběhlo.
V poslední době prochází komplex velkou rekonstrukcí a plnohodnotný prohlídkový okruh je tam otevřený teprve od roku 2022.
Overturismus tu ovšem vážně nehrozí. Uherčice se „krčí“ úplně vespodu mapy Česka, dalo by se říct, v koutě, ovšem dřív, za dob monarchie, to tak nebylo. Byly jednoduše na cestě mezi Prahou a Vídní.
Když sem před pár lety přišel herec Jaroslav Plesl, průvodce populárního dokumentárního seriálu ČT „Skryté skvosty“, nalezl v některých interiérech ještě zeleně vymalované stěny, protože „zelené mozky“ si zkrátka zámecká kasárna vyzdobily svojí barvou. A Plesl také vzpomínal, že v 90. letech na cestě s kamarády do Rakouska mohl ještě v pustém zámku přenocovat skoro jako squater.
Pod dohledem andělů
Vcházím dovnitř do arkádového dvora, ve kterém roste tráva. Vlevo bych mohl projít průchodem do zahrady s fontánou, vpravo do parku. Úplně se mi točí hlava, kolik toho tady je. Do dalšího nádvoří nás už vede průvodkyně, do ještě dalšího už můžeme jen nakouknout.
Dnes už jsou místnosti opět plné nábytku. Dokonce po chůzi po menších komnatách najednou sestupujeme do obrovského sálu s klavírem. Nejkrásnějším prostorem zámku je však takzvaná Andělská chodba se štuky. Štuky znáte odjinud bílé na stropě, ale tady jsou barevné, a i na stěnách. Barokní andělíčci pozorují ze stěn turisty.
V 19. století vyšla kniha o zámeckých interiérech střední Evropy a teď pozor – z celého dnešního Česka tam zařadili jen Andělskou chodbu z Uherčic.
Zámek Uherčice je ještě zajímavý tím, že není nijak impozantní a „rozlézá“ se spíš do šířky. Chvíli trvalo, než jsem té stavbě porozuměl. Památce se někdy přezdívá „učebnice slohů“. „Tady se nic nepřestavovalo, jen přistavovalo,“ říká kastelánka Lysá.
Straším tu já
A ještě jedna rarita – tento zámek měl pány Italy. Rod Collaltů sem přišel coby „investor“ po Bílé hoře a kupoval konfiskáty. Vlastně si tu trochu připadám jako v Itálii. Na jedné z chodeb visí i velký obraz zámku St. Salvatore, který rodu patří v Itálii.
Z oken je vidět i do parku, kde milovníci rozhleden najdou druhou nejstarší rozhlednu v Česku z roku 1802, v podobě umělé zříceniny. Starší už mají akorát v Krásném Dvoře, rovněž v zámeckém parku.
Rarita na závěr. Uherčice jsou patrně jediný zámek, kde se bude v podstatě znovu stavět zřícená věž, která spadla v roce 1970. Někdy, až budou peníze. Ale je to strhující příběh.
Na závěr se paní kastelánky ptám, jestli už si sem po pohraničnících našla cestu i nějaká strašidla? „Straším tu já a můj velký černý pes,“ odpovídá paní Lysá.
