Vyletěli jsme koncem srpna z Orlanda na Floridě a tam se také ve třetím zářijovém týdnu hornoplošníkem Cessna 182 vrátíme. Máme za sebou skoro polovinu expedice a už teď můžeme říci, že něco tak úchvatného člověk jen tak nezažije.
Hned první den letu jsme si splnili velký sen – přeletět přistávací dráhu amerických raketoplánů na Mysu Canaveral. Bylo to jednodušší, než jsme čekali – v sobotu totiž ani americká armáda nepracuje, a tak byla přistávací dráha vlastně volná. Jediná podmínka řízení letového provozu byla letět minimálně 100 stop nad zemí, letmé přistání touch and go tu povolené není. Průlet jsme udělali hned dvakrát, jednou v 800 a jednou ve 100 stopách. Museli jsme si jen hlídat, abychom nevletěli do trvale aktivního vojenského prostoru, který vede paralelně s dráhou, asi 100 metrů východně od ní.
V dálce jsme zahlédli i startovací rampy, odkud Američané vypravují už několik desetiletí své rakety do vesmíru. Celé to byl velmi vzrušující a těžko vypověditelný zážitek – koho by ještě před půl rokem napadlo, že je to vůbec možné a že se tu ocitneme právě my dva. Škoda, že rampy jsou už v onom vojenském prostoru, takže blíž k nim jsme se dostat nemohli.
Mys Canaveral, přistávací dráha raketoplánů
Řeka Mississippi v New Orleans
Blížící se hurikán nás poté sice přinutil ustoupit od letu hlouběji na jih Floridy, do Key West, ale po úspěchu na Cap Canaveral nám to zas tolik nevadilo. Trasu letu jsme ostatně museli počasí přizpůsobovat víckrát, což je v létání a ve VFR létání zvláště (Visual flight rules – let za podmínek viditelnosti) věc zcela běžná. Létat zkrátka můžete jen tak, jak vám dovolí počasí.
Přesto jsme drtivou většinu věcí, které jsme chtěli přeletět, skutečně přeletěli, i když někdy nás někdy mraky mačkaly celkem hodně k zemi a blížící se bouře nás donutily párkrát i neplánovaně přistát. To naštěstí není v Americe velký problém, letišť je tu opravdu hodně, od těch s dokonalým zázemím až po ty, které - jako třeba v rovinatém a rozlehlém Texasu, kde se jinak než letadlem v podstatě nikam nedostanete – vyskytují jen v podobě de facto opuštěné dráhy v prérii.
Skalní útvary v parku Monument Valley
Hory z westernů a reklam na cigarety
Po Cap Canaveral následoval nocleh v kolébce jazzu, New Orleans. Samozřejmě jsme nemohli odolat návštěvě jednoho z jazzových barů a že to tam vřelo, to si můžete být jisti. Poněkud fádní krajinu Luisiany a Texasu po dvou dnech vystřídalo něco, nad čím se nám zastavoval dech - takřka dvoudenní přelet národních parků amerického středozápadu.
 |
Nádheru, kterou americká příroda v Arizoně a Utahu nabízí, nelze popsat. Kdo viděl, tak ví, o čem mluvíme, kdo neviděl, měl by sem přijet. Přelet Grand Canyon, let nad Lake Powell nebo probuzení do sluncem zalitého kaňonu Bryce jsou lahůdky, na které se nedá zapomenout. Když se před letadlem objeví první z roviny vystupující skalní monument, který jste do té chvíle viděli jen ve westernu, trochu to s vámi zacvičí. A pak další a další, a pak desítky kilometrů nad rudohnědými skalními solitéry, mezi nimi vyhlížíte prach od kopyt koní a i přes hluk motoru Cessny skoro až slyšíte imaginární povyk indiánských bojovníků. A když roviny s prsty skal vystřídají kaňony a jezera s rozeklanými břehy a vodopády, uchváceně na to shora hledíte a nemůžete se nabažit.
Takových lahůdek jsme si dopřáli během expedice hodně, nejde je všechny v jednom článku vypočítat. Pominout ovšem nelze přistání v místě s nejnižší nadmořskou výškou v USA (210 stop pod hladinou moře) – na letišti Furnace Creek v kalifornském Údolí Smrti - Death Valley. Padesátistupňové horoucí vedro jako v peci nám dovolilo tu strávit asi jen pět minut, déle se to nedalo vydržet. Tohle místo jednak není moc sympatické, své jméno nedostalo jen tak pro nic za nic, a taky jsme měli obavy, jestli se odsud kvůli horku vůbec dostaneme. Obavy nebyly neoprávněné - když se nám podařilo z rozpálené plotny Death Valley odstartovat, skoro až na letiště v California City ukazatel teploty oleje mínil vyskočit z budíku. Ale asi jsme ho umluvili a tak nás sice s poněkud přehřátým motorem, leč přece šťastně Cessna dopravila až do cíle etapy.
Flying Revue: USA 2016Web expedice s on-line mapou s pozicí letadla a denními záznamy http://usa.flying-revue.cz. Další expedice Flying Revue najdete zde.  |
Ještě před tímhle rozžhaveným údolím, asi sto kilometrů od něj, jsme mířili naopak do výšin – chtěli jsme přeletět nejvyšší horu kontinentálních USA, 4 421 m vysokou Mt. Whitney. Dostoupali jsme téměř k jejímu vrcholu, ale výš už chudák Cessna nemohla. Horko a řídký vzduch nedovolily. Tak jsme ji nechtěli dál trápit a vydali se bez velkých ambicí směrem k vojenské základně Edwards Air Force Base, která sloužila také jako záložní letiště pro raketoplány.
Tady jsme si vyrobili další vzrušující a v podstatě dost neuvěřitelný zážitek. Podařilo se nám přesvědčit řídícího, aby nám povolil přelet téhle vojenské základny napříč, a to během jejího aktivního provozu! Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec podlehl našemu úpěnlivému kroužení vedle základny, což můžete dobře vidět na záznamu letu.
Všude samá letadla. Kde na piloty padá smutek
V Kalifornii, ale především ještě předtím v Arizoně jsme absolvovali zvláštní zážitek na hřbitovech vysloužilých letadel. Letcovo srdce se tak zvláštně rozesmutní, když vidí desítky a desítky nezřídka ještě nejspíš provozuschopných letadel, jak tu zdánlivě bez užitku chátrají v poušti. Při pohledu na ně se vám vybaví kultovní film Con Air s Nicolasem Gagem v hlavní roli.
Dvě skladiště vysloužilých letadel včetně toho u nás asi nejznámějšího v Mohavské poušti, jsme jen přeletěli, v arizonském Pinal Airparku jsme ale i přistáli. A ačkoli do letadel vás tu nepustí a nesmí se tu ani fotit, byl to navýsost prapodivný zážitek vidět tam ty elegantní kovové obry tiše stát ve žhnoucím písku. Do uší vám namísto hlasitého svistu motorů naráží jen horký vzduch z pouště a vám se najednou zdá, jako byste slyšeli roztáčející se turbíny, a do ticha pouště se ozve typický zvuk proudového motoru. Ale je to jen klam. Tak úplně bez užitku ale letadla na těchhle letištích nejsou. Některá slouží jako zásobárna těžko dostupných náhradních dílů, na jiných se tu provádějí různé úpravy či výměna motorů. Některá letadla jsou zde profesionálně zakonzervovaná a čekají na nového majitele.
Odstavená nepotřebná letadla – Mojave Airport
Pinal Airpark, Arizona – odkladiště nepotřebných letadel
Dost nostalgie, před námi jsou letadla živá, v plné síle. Cíl: přeletět páté nejvytíženější letiště světa, Los Angeles International Airport, a rovněž velké mezinárodní letiště v San Diegu. Přelety velkých letišť jsou vždycky vzrušující. Jednak jsou postupy na různých letištích různé, jednak chytat instrukce od řídících, kteří se věnují dopravním letadlům a na vás nemají moc času, je vždycky trochu napínavá záležitost. Člověk si uvědomí až po nějaké době, že přeletěl jeden z nejfrekventovanějších vzdušných přístavů světa a je to zatraceně dobrý pocit. Los Angeles jsme zdolali bez zvláštních událostí, tak jsme si přelet mohli pořádně vychutnat, v San Diegu se nám pak podařil docela husarský fotografický kousek - když jsme v rádiu slyšeli řídícího, že dává povolení ke vzletu dopravnímu letadlu, pohlídali jsme si ho a z okénka Cessny jsme ho krátce po startu docela obstojně vyfotili.
Známý ostrov Alcatraz, kde bylo do poloviny šedesátých let umístěné jedno z nejtvrdších vězení v USA.
Pod námi mraky a mlha, před námi kouř z lesních požárů na pobřeží Kalifornie.
V San Diegu jsme přeletěli kromě vzdušného také námořní vojenský přístav, ješitnost velí zmínit se také o tom, že jsme přeletěli Hollywood a vyfotili tu světoznámý nápis nad městem, pak také v cárech mlhy cudně zahalený sanfranciský Golden Gate Brigde či pevnost Alcatraz. Ale to vlastně všichni v Česku znají z kalendářů, fotek v médiích a filmů. Co ale většina z nich nezná takřka určitě, je divukrásné pacifické pobřeží severní Kalifornie a Oregonu, kudy jsme letěli ze San Francisca k severu. Nekonečné kilometry prázdných pláží, rozeklaných skalnatých břehů, tu a tam zkrášlených majáky, sytě modrý oceán a příboj rozbíjející se o vysoké břehy, to byl zase úplně jiný zážitek – pro oko i pro duši.
Za letu podél tohoto pobřeží čtenáře opustíme, před námi jsou ještě další skvělé body trasy a brzy se zase přihlásíme.
