Nejsevernější cíp Lago di Garda trochu připomíná norský fjord. Protáhlá, úzká vodní plocha je ze všech stran sevřena strmými kopci, horské vrcholky převyšují hladinu jezera až o dva kilometry.
Letoviska jako Riva či Torbole patří k nejživějším v celé oblasti, vyřádí se tu surfaři, cyklisté, turisté i třeba skálolezci.
Na kopec a do tunelů
Pro tentokrát však dáváme proslulým turistickým trasám šplhajícím až někam k vrcholkům Monte Baldo vale a míříme na nenápadný předvrchol, tyčící se nad vesnicí Nago.
Podobných kopců tu jsou desítky a Doss Alto di Nago (707 m) by kromě místních málokdo znal. Tedy alespoň nebýt bitvy, která se tu odehrála na samém konci 1. světové války v září roku 1918.
V této době byly již na italské (dohodové) straně fronty zformovány jednotky sestávající z českých a slovenských vojáků, často bývalých zajatců a někdejších příslušníků rakousko-uherské armády.
Tito legionáři svedli od jara do podzimu posledního roku války na italsko-rakouské frontě v Alpách řadu bitev a ta, která se odehrála 21. září 1918 na Doss Alto, patří mezi nejznámější.
Proč zrovna tady, honí se nám hlavou když stoupáme řídkým lesem od horské usedlosti Malga Zures (až sem se dá dojet autem) vzhůru. Pochopíme za chvíli.
Po těchto kopcích nad jezerem Garda probíhala na konci 1. světové války rakousko-italská fronta.
Doss Alto sice nevyniká výškou, ale poloha na severním úbočí masivu Monte Baldo umožňovala kontrolu strategické spojnice z Rovereta k jezeru Garda. Zkrátka strategické místo, které během války v důsledku lítých bojů několikrát změnilo „majitele“.
Zoufalý boj
Na konci září 1918 se českoslovenští vojáci, zakopaní na Doss Alto, dostali do prekérní situace, kdy museli čelit přesile dotírajících Rakušanů, aniž by se zprvu mohli spolehnout na podporu italských jednotek.
Seriál o GarděČtete čtvrtý díl volného seriálu o jezeru Garda na iDNES.cz. V dalších dílech najdete tipy na cyklovýlety, zajímavá historická místa i další bohaté české stopy. |
Čechoslováci se 21. září 1918 nakonec zabarikádovali v umělém tunelu a přes zoufalou situaci, kdy Rakušané již byli v jejich zákopech, se bránili statečně. O tom svědčí i dobové hlášení rakouského armádního velitelství v Trentu: „Češi bránili se zoufale, jeden jejich důstojník, který padl do zajetí, se zastřelil, ostatní byli pobíjeni šavlemi a bodáky a jen pět jich padlo do zajetí...“
Odpoledne téhož dne dorazily legionářům na pomoc posily a Rakušané byli nakonec odraženi. Díky hrdinnému odporu Čechoslováků tedy byly pozice na Doss Alto ubráněny, nikoli však zadarmo. Češi zaznamenali celkem sedm padlých, 30 zraněných a pět zajatých.
Pohled na severní část Lago di Garda. Dole je vidět obec Nago-Torbole, při levém okraji snímku návrší Doss Alto
Přístup na Doss Alto není úplně jednoduchý a je třeba pečlivě sledovat značení. Od Malga Zures nás nejprve vede značené cesta nazvaná Sentiero della Pace, tedy stezka míru.
Procházíme kolem četných zákopů a palebných stanovišť, občas se najde zrezivělý granát nebo kus ostnatého drátu. Když se asi po půl druhé hodiny chůze dostáváme na samotnou kótu Doss Alto, otevírá se pod námi širý pohled do údolí a na protější kopce. Jiný pohled vede do nitra hory: část dlouhého tunelu, v němž se legionáři bránili, je i dnes přístupná. Právě tady se před téměř sto lety odehrály boje, které z českých učebnic dějepisu hned tak nezmizí.
O den později: Arco není jen stěna
Osobní statečnost obránců Doss Alta je nesporná, vysvětluje však jejich zuřivý odpor proti rakouské přesile jen zčásti. Legionáři totiž dobře věděli, že pokud by padli do zajetí, budou s nimi Rakušané zacházet jako s válečnými zběhy, což znamenalo jediné: smrt.
A bojovníci z Doss Alta neměli být výjimkou. Z celkem pěti legionářů zde zajatých byl sice jeden ušetřen (podle dobové zprávy z důvodu nízkého věku), zbylé čtyři však popravili oběšením hned druhého dne, tedy 22. září 1918. ̈
Pomníčky padlých na vrcholu Doss Alto
Zbytky válečného opevnění pod Doss Alto
Místo, kde k popravě došlo, dnes vzbuzuje klid a mír. Do olivového háje blízko úpatí slavné skalní stěny na severním okraji městečka Arco zavítá málokdo i přesto, že Arco s okolím platí za mekku sportovního lezení a nedaleký camping v létě kypí životem. Nevelký, důstojně udržovaný památník z kamenných kvádrů připomíná poslední životní chvíle Antonína Ježka, Karla Nováčka, Jiřího Schlegla a Václava Svobody. Do konce války zbývaly ani ne dva měsíce.
Abyste k památníku legionářů v Arcu trefili, je třeba odbočit ze silnice, vedoucí do campingu, u malého kostelíka vlevo. Přístupová cesta má charakteristické jméno: Via Legionari Cecoslovacchi.
Sto padesát jmen, jeden neznámý
Zatímco fyzické připomínky legionářského hrdinství na Doss Alto a v Arcu jsou alespoň co do rozměrů spíše skromné, památník padlých vojáků nad nedalekým Roveretem představuje pravý opak. Ossario di Castel Dante, jak se místo nazývá, nezapře dobu, ve které jej stavěli, tedy čas italského fašismu. Monument byl otevřen v listopadu 1938 ke dvacátému výročí ukončení Velké války – režimem, který měl násilí v genetickém kódu. Jaký paradox.
Válečný památník Ossario di Castel Dante nad Roveretem
Interiér památníků Ossario di Castel Dante. Mezi jmény padlých je i 150 československých legionářů.
Mohutný památník kruhového půdorysu je přístupný po monumentálním schodišti a obsahuje ostatky více než 20 000 padlých vojáků. Vedle většiny Italů a Rakušanů se tu najdou i jména jiných národností, mezi nimi také 151 československých legionářů. Jména všech krajanů až na jednoho, neznámého, jsou vytesána do mramorové zdi.
Zatímco Ossario Dante v mnohých návštěvnících nejspíš zanechá smíšené pocity (vjemy z barnumské architektury zvenčí a vznešené velebnosti uvnitř jako by šly proti sobě), o půl desáté večer zaplní údolí Adiže poselství již jednoznačné.
Každý den v tuto dobu se totiž rozezní Zvon míru (Campana dei Caduti), umístěný na návrší nedaleko Ossario Dante. Zvon byl odlit ze zbytků kanónů použitých za 1. světové války a připomíná události, které se již nikdy nemají opakovat.
