Petr si ve vesnici se symbolickým jménem Mokré už od roku 1982 stavěl loď. Byla z laminátu, dlouhá 8,5 metru. Cíl: překonat světový rekord v osamělé nonstop plavbě kolem světa. Jako první Čech s kolegou Parchomenkem obeplul Hornův mys a přistál tam, nebylo to tedy tak troufalé přání.
Přesto to dopadlo trochu jinak.
Co vás na osamělém putování tak lákalo?
Žádný Čech se o sólo nonstop plavbu kolem světa dosud nepokusil. Moje trasa vedla z Anglie podél Afriky a mysu Dobré naděje do Indického oceánu, odtud do Pacifiku, kde jsem měl pokračovat přes Hornův mys a Atlantik zpět do Evropy. To už byla výzva!
Stejně jako samotná stavba lodi. Před revolucí nešlo jednoduše sehnat nerezový materiál, trubky nás laskavě nechávali řezat v Kovošrotu. Rozebírali jsme letecké motory, hledali šrouby. Matky dvanáctky jsem si vyráběl sám. Původně to celé mělo stát půl milionu, realitou byl dvojnásobek. Žádná jiná loď v Česku neměla takovou elektroniku.
Před vyplutím z anglického Falmouth
U antipodu - hození lahve se vzkazem z Mokrého
Jak podomácku vyráběné součástky uspěly na moři?
Co jsem si udělal sám, to vydrželo. Co jsem si kupoval, s tím byly problémy. Kvůli tomu jsem měl neustálé potíže, improvizoval jsem. Dokonce jsem musel kvůli porouchanému větrnému generátoru a autopilotovi startovat z anglického Falmouthu nadvakrát. Přišel jsem o optimální vítr, přidaly se bouře, u Tasmánie jsem se pak dvakrát převrátil.
Převrátil?
V bouři s rychlostí větru 140 kilometrů za hodinu a při desetimetrových vlnách jsem musel použít padákovou kotvu. Jenže její lano se přervalo, přestože mělo unést i dvacet tun. Jelikož kolem Tasmánie bývají podobné bouře časté, loď byla na převrácení připravená. Měla i vodotěsný vchod. Během této plavby jsem se převrátil čtyřikrát a dovnitř se nedostala ani kapka vody. Průšvih ale byl, že jsem tady přišel o plachty a zbyla mi už jen jedna sada.
Je to při bouři o strach?
Když jste uprostřed největší bouře, na strach nemáte čas. Je potřeba mít zabezpečenou loď, aby se do ní nedostala voda. Aby se na palubě nic neuvolnilo. Cokoli špatně upevněného vás může zabít. V bouři se moře stává horami a řekami. Nesmíte připustit, aby se loď do vln dostala bokem a tím na ni spadly tuny vody.
Jsou bouře největší hrozbou?
Horší je vrazit v noci do smetí – klád, barelů, kontejnerů. Ve tmě nic nevidíte. Velké ledovce poznáte radarem, tohle ne. Jedna rána do lodi a jdete ke dnu. Pokud by se to mělo stát, mám složený člun, který když vyhodíte do vody, sám se nafoukne, máte tam věci pro přežití. Pak už jen záleží na tom, za jak dlouho záchrana přijede, jestli vás najde.
Ani to není jednoduché. Vlastně řešíte etický problém, jestli máte vůbec právo o záchranu žádat, když tím ohrožujete životy záchranářů. Já bych o záchranu nežádal. Bojoval bych. Měl jsem člun tak připravený, že bych na moři vydržel dva měsíce.
Udělal jste při plavbě chybu?
Ano, vždycky se něco najde. Pokud máte pocit, že je potřeba něco udělat, pak to udělejte hned. Já měl třeba tři dny pocit, že bych měl vylít záchod. Neudělal jsem to, převrátil jsem se a záchod se vylil sám. Exkrementy se rozprskly po celé kajutě.
Hrozné bylo i převrácení, při kterém jsem si vařil nudlovou polévku. Nudle se válely po všech přístrojích, byly jak lepidlo, nedaly se sundat. Jinou chybu jako na další výpravě jsem už ale neudělal – tehdy jsem se u Salvadoru šel koupat ve chvíli, kdy byl kousek ode mě žralok. Od té doby do vody za plavby nelezu.
V Indickém oceánu
Šití plachty
Teď jste žraloky nepotkal?
Ne. Ale viděl jsem delfíny, tuleně. A srazil jsem se s kosatkami. Seděl jsem, popíjel plzeň a najednou strašná rána. A přede mnou ohromná tlama. Naštěstí šlo o dvě kosatky, které spolu právě měly milostný akt. Proto se mnou nezabývaly. Jinak by byly schopné mě potopit. Kromě nich mě provázeli buřňáci a albatrosi. Jak jsem tam byl sám, tak jsem si s nimi i povídal, pozdravil se. Já si vlastně povídal i s věcmi – autokormidlu jsem říkal Wilson, větrnému generátoru Brumla, gumicukovému kormidlu Burlak.
Byla ta samota tíživá?
Byla překonatelná. Měl jsem přes družici přístup k internetu, s manželkou jsem si skypoval. Na moři je samota krásná. Nemusíte se s nikým dohadovat, rozhodujete si sám. Nic neokecáte. Co uděláte, tak to je. A hned vidíte výsledek. To je přece nádherné.
Cesty Petra Ondráčka
|
Plavbu jste nedokončil. Proč?
Míra rizika byla větší než možný výsledek. A já manželce slíbil, že do nepřijatelného rizika nepůjdu. Měl jsem zpoždění, přišel jsem o plachty, a to mě ještě čekal Hornův mys. V nejhorším možném období. Navíc mi omrzly prsty. Proto jsem to v půlce na Zélandu předčasně ukončil, i když jsem do toho vrazil všechny úspory na důchod. Po jedenácti měsících na moři.
Jeden cíl jsem nesplnil, jiné ano: dokázal jsem v životě obeplout všechny významné mysy světa a plout ve všech oceánech.
Takže to neberete jako prohru?
Mě sport naučil vyhrávat i prohrávat. Spíš mě mrzelo, že jsem okradl rodinu. Manželka měla o životě asi jiné představy. Naplánovali jsme si, že až se vrátím, budeme žít podle ní. Bohužel mi pak po roce zemřela. Děkuju jí teď aspoň takhle nahoru. Byla anděl. Bez takového parťáka se na cestu kolem světa nemůžete vypravit.
Nakládání Singy v Mokrém
Loučení s mojí Jaru před startem ve Falmouth
Víkend DNES 31. ledna - Zlatokop z AljaškyČlánek vyšel v magazínu Víkend DNES. V sobotním vydání 31. ledna se můžete těšit např. na rozhovor s Američanem, jak se z nezaměstnaného může stát milionář. |
