Prvního června vstal Petr Hirsch brzy. Nejprve si dohola ostříhal dlouhé vlasy a dohladka oholil hustý plnovous. Poté vzal do ruky poutnickou hůl, na záda hodil batoh, rozloučil se ve Dvoře Králové nad Labem s maminkou a... vyrazil.
Ušel první metry na cestě, která by měla skončit v roce 2034. Pravda, s přestávkami, poutníkovo putování není souvislé, bude se z něj vracet každý rok domů, z domu pak zase každý rok vyrazí.
Až přijde domů nastálo - a pokud vše zdárně klapne - bude Petru Hirschovi čtyřiapadesát. Bude prvním Čechem, který po svých obejde celou planetu.
"Tohle mě ale trklo teprve před několika dny, kdy to někdo jiný formuloval. Navíc skutečnost, že budu pouť přerušovat, z ní v některých očích nedělá nic moc skvostného. Já ale nejdu proto, abych byl první."
Pardon, tak o co tedy vlastně jde? Jde každopádně poutník, kolem něj se zvolna mění krajina.
Pojďme kus cesty s ním.
Na rozcestí
Zlatý řetízek, který má Petr Hirsch na krku, se houpe v rytmu jeho chůze. V den, kdy se mladý muž ze Dvora Králové vydal na svou velkou pouť, mu ho s požehnáním daroval děkan královédvorské farnosti Jan Czekala. Na řetízku je křížek a medailonek Neposkvrněné Madony, který dostal Czekala před pětadvaceti lety od maminky.
"Měl jsem životní krizi, stál jsem na rozcestí a nevěděl, jak dál," vzpomíná Czekala. "Nevěděl jsem, zda mám pokračovat v kněžské cestě, nebo se otočit a jít zpátky. Medailonek mi rozhodování usnadnil, teď jsem ho předal Petrovi, aby s jeho pomocí volil správný směr na rozcestích, která ho čekají."
Dělat rozhodnutí však Petr Hirsch dokáže i bez talismanů. Před čtyřmi lety byl ateistou a pracoval jako počítačový specialista. Vnímat svět skrz obrazovku v potemnělé kanceláři jej uspokojovalo čím dál méně. Do toho přišel rozpad manželství a kupily se další věci k pocitu, že jeho život jede po špatné koleji.
"V tu chvíli můžete začít chlastat, nebo víc pracovat a rozhazovat peníze za nesmysly. Nebo..." Nebo?
"Nebo se sebrat a jít." Bylo 1. června 2010, když mladý muž poprvé vyrazil. Chtěl dojít do Santiaga de Compostela, cesta dlouhá zhruba 4 000 kilometrů měla trvat do Vánoc. A vskutku, do jednoho z nejvýznamnějších poutních míst dorazil někdejší "ajťák" přesně na Štědrý den. "Mami, jsem tady, krásné Vánoce přeju!" zavolal domů a z druhé strany se k němu přes tisíce kilometrů nesla slova, jež od matky do té doby nikdy neslyšel: "Jsem na tebe moc pyšná!"
Každý metr cesty musí ujít poutník po svých; i když ho například někdo večer sveze kilometr ke svému domu na nocleh, on se ráno vrátí a vyrazí ze stejného místa. To, že celou cestu ušel, může doložit za pomoci GPS.
Spát bude poutník zpravidla pod širákem, pro případ nepříznivého počasí nese celtu, z níž lze sestavit přístřešek. Pokud je mu nabídnuto přespání lidmi, které na cestě potká, neodmítne.
Poutníkova cesta
|
Cesta náhle dostala smysl, její obsah se zjevil jako pod stromečkem rozbalený dar. Jenže na cestě se zároveň cosi zvrtlo: Santiago de Compostela se původně jevilo jako cíl, ve skutečnosti to byl začátek. Konce přitom nyní dohlédnout nejde. "Obejít svět? Ano, je to nepředstavitelné, a když je něco nepředstavitelné, u někoho to může vzbuzovat strach. Pro mě je to naopak výzva. Ale kdo ví, teď ji tady budu vytrubovat a hned za prvním kopcem si zlomím nohu."
I to se může stát; do budoucnosti si neposvítíte čelovkou jako do tmy, v níž si poutník vaří večeři a rozbaluje karimatku. Než tak učiní, zeptá se lidí, zda je právě na tomto místě nocleh možný; a pokud tam žádní lidé nejsou, ptá se rovnou toho místa. "Když neuslyším odpověď nebo mi to místo odpoví záporně, hledám jiné, kde budu usínat s pocitem bezpečí."
Petr Hirsch umí zřejmě dobře naslouchat. Pokaždé se v pořádku probudil a... Šel dál.
V krajině zázraků
I po situacích jako byla ta v rakouské vesnici, přes niž šel na své první dlouhé cestě. Odehrálo se to v mžiku.
Při sestupu po strmém svahu v nebezpečném terénu uklouzne, tělem přilehne trekovou hůl, v ten okamžik nejdůležitější součást výbavy, ta se s křupnutím zlomí. Bičuje ho silný déšť, nikde kolem živáčka, jako by byl na světě sám, jedinou adekvátní činností se zdá být klení. Aspoň že najde seník na přespání, ale je to špatná noc, promočené věci neuschnou, navíc ráno zase lije.
Bojuje s myšlenkami, že všechno zabalí, k čemu tohle trmácení, vyčerpaný se dovleče do jakési dědiny, jež skrz závěs padající vody vypadá nevlídně, sedne si tam pod jakýsi přístřešek a pomalu ukusuje chleba, lék na depresi to ovšem není. Kolem projede auto a zmizí, paní z něj se však za tři minuty vrátí, v ruce tašku s jídlem, v ústech pozvání do tepla na kafe. Manžel hostitelky je strojař, opravit trekovou hůl je pro něj hračka, paní mezitím zarostlému a ne právě vonícímu návštěvníkovi vypere i vyžehlí veškeré oblečení, pošle ho do vroucí vany a nechá jej přespat v teplých peřinách. Když po této příhodě vyrážel Petr Hirsch opět na cestu, byla jasná obloha a vzpomínka na déšť se jevila jako špatný sen. Stejně jako vzpomínka na to, zda má taková cesta vůbec smysl.
Smysl se mu v té rakouské vesnici ukázal, a nejen v ní. "Takových malých zázraků se mi na předchozí cestě do Compostely přihodila spousta."
Malé zázraky... Bývalý ateista vyšel na pouť jako hledající. Večer co večer hledal útočiště na spaní a našel. Hledal dobré lidi a našel je na každém rohu. Odtud je možná už jen krůček k tomu, co našel v sobě.
Svou poutí pak dává víru ostatním, což zdaleka nemusí souviset s náboženstvím. "Psala mi třeba maminka malých dětí, že je díky mému putování klidnější, že vidí, že svět není tak špatný. Založil jsem o své cestě facebookové stránky a za čtyři roky se na ně bez reklamy nabalilo 1 400 lidí, kteří je pečlivě sledují. To přece není málo!"
Když tehdy dorazil Petr Hirsch do Compostely, necítil naplnění. Cítil, že musí jít dál. Z plánovaných 4 tisíc kilometrů se tak nakonec stalo 16 tisíc, ze šesti měsíců sedmnáct. Poutník prošel 20 států, mimo jiné spatřil Řím a pod ním hrob svého dědy, který tam padl ve 2. světové válce, cestu završil v Jeruzalémě.
"Právě tam ke mně začala doléhat myšlenka na pouť kolem světa a já ji odháněl s tím, že je to blbost. Říkal jsem si, že budu žít normální život. Nevydrželo mi to dlouho a začal jsem spřádat plány na cestu. Nechtěl jsem být ale jako Forrest Gump, který běžel jen proto, že se mu běžet chtělo. Chtěl jsem, aby má chůze měla účel, sám jsem před sebe kladl otázku - proč?"
Proč? Ta otázka se pořád vrací, byť částečně už zřejmě zodpovězena byla. Odpovídá na ni zvuk každého poutníkova kroku.
A rovněž strom uprostřed žirečského parku.
Letos chce Hirsch dojít do Trondheimu do katedrály Nidaros, významného poutního místa. Cesta vede přes Prahu, Lucemburk, Brusel, Amsterdam, Berlín, Kodaň a Oslo. Měří zhruba 3 500 kilometrů a je poněkud klikatá, protože cílem je pospojovat co nejvíc hlavních měst na světě. Příští rok hodlá poutník vyrazit z Trondheimu na jih, postupně se míní stáčet na východ.
Strom v parku
Konkrétně se jedná o jilm a v parku domova pro pacienty s roztroušenou sklerózou stojí od neděle. Za pomoci přihlížejících ho tam Petr Hirsch na startu cesty v Žirči nedaleko Dvora Králové vysadil. Asistovaly u toho dětské mažoretky, dvě kapely z nedaleké umělecké školy, po parku jezdili klienti domova na vozíčcích, v jejichž prospěch se poutníkův start odehrával. Hirschova představa je, že z každého kilometru by mělo jít deset eur na charitu, což se zatím neděje: že mu tento záměr vyjde, je dalším výrazem víry.
Další takový výraz nese visačka připevněná do koruny jilmu. Je na ní první verš známé písně: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou."
Jilm je pro něj stromem míru. Takových stromů by chtěl Petr Hirsch po cestě zasadit několik - jako zhmotnění motta, s nímž se na cestu vydal. "Jdu pro mír." Příliš vzletné? Banální? Naivní?
Hirsch na všechny charakteristiky víceméně kývne, nepolemizuje s nimi. Proti nim staví prostou pravdu člověka, který má v batohu jedny náhradní ponožky, nepromokavé oblečení, kompas, spacák, celtu, polštářek a věci na vaření. "Jít pro mír asi zní vzletně, ale když se pořád mluví o válkách a zabíjení, není dobré mluvit o protipólu?"
Copak se ale dá jít pro mír? Copak je mír území, k němuž střelka poutníkova kompasu neomylně směřuje?
"Chůze mi přináší vnitřní pokoj a klid, tedy mír. Nebudu zklamaný, že svou poutí nezměním svět, vím, že mohu měnit jen sám sebe. Ale pokud bych svou poutí inspiroval k lepšímu životu jednoho člověka z deseti tisíc, splní má mise účel. Kdyby všichni ti vůdcové a všichni ti páni sami někam pěšky vyrazili, hodně rychle by je mocenské choutky přešly. Raději ať lidé bojují sami se sebou než mezi sebou, to je daleko zábavnější."
Petr Hirsch se vydal na cestu kolem světa. Na začátku své pouti v Žirči nedaleko Dvora Králové vysadil v parku domova pro pacienty s roztroušenou sklerózou jilm jako strom míru. Na cestě jich hodlá zasadit celou řadu.
Od rána do večera
Zpravidla se nechává vzbudit sluncem, v parných dnech ovšem vyráží už za svítání. Nasnídá se, dá si kávu, vezme hůl a vykročí vstříc denní dávce dvaceti až třiceti kilometrů. Zvládne ji ve třech souvislých úsecích prokládaných dvěma většími pauzami. Jednou za dva až tři dny vyrazí až dopoledne, dopřeje tělu delší odpočinek. Takto je schopen jít měsíc, pak si dá zhruba dvoudenní přestávku.
"Ta se často odvíjí od možnosti připojení na internet, kde vyřídím e-maily a udělám zápisky z cesty na web," směje se Hirsch. "Jsem přece jen moderní poutník, takže v batohu nosím kromě toho, co jsem vyjmenoval, ještě laptop."
V tomto stylu, byť rozděleno do etap, se má odvíjet příštích dvacet poutníkových let. Letos hodlá Hirsch dojít do norského Trondheimu, pak se vrátit domů a příští rok na jaře z Trondheimu vyrazit dál.
"Při této cestě mě trošku straší zima na severu, protože jsem vyrazil pozdě. A také to, že v tamějších zemích je docela draho, přitom mou snahou je vejít se do limitu deseti eur na den."
Poutník spí venku nebo pod střechou těch, kteří mu to nabídnou, sám si vaří, poprosí o vodu. Jediným luxusem bývá nanuk, kterým se po celodenní chůzi odmění. "Dny na cestě jsou vtipně stejné," vypráví. "Ráno člověk vstává plný energie, nadupaný chce měnit svět. Dopoledne probíhá vystřízlivění, po obědě jste postupně rádi, že nějak žijete, a na konci dne pak vděční, že najdete teplé místo na spaní, všechno ostatní je vám ukradené. Někdy se ráno budím s pocitem, že jdu do práce."Jít do práce?
Prací je jít.
Stereotyp je zaháněn stále jinými obrazy krajiny a také novými setkáními s lidmi, o nichž Hirsch tvrdí, že jsou vesměs dobří.
Loučení s maminkou
Petr Hirsch se na cestu ostříhal a oholil si plnovous.
Kam patří prsten?
Ne že by se nikdy nesetkal s něčím nepříjemným. Na předchozí pouti mu bylo nejhůř v Turecku, kde mu místní obyvatelé v horách poskytli pohoštění a nocleh, jenže v jednu ráno ho vzbudily samopaly s hlavněmi otočenými na něj: drželi je tři muži a dalších šest příslušníků speciální jednotky obklíčilo stavení, protože jeho majitelé měli poutníka za teroristu. Devět chlapů v maskáčích a s cigaretou v ústech, jen kapitán uměl mizerně anglicky - celá ta skupina sama vypadala spíš jako banda teroristů než bojovníků proti nim. Petr Hirsch marně pod oblohou s hvězdami a tureckým půlměsícem hlesl, že se mu s těmi muži nikam nechce...
Pointa celé historky však svědčí ve prospěch tvrzení, že lidé jsou dobří: na stanici policisté nechali poutníka osprchovat, nakrmili ho a popřáli šťastnou cestu dál. "A v Turecku jsem jinak zažil pohostinnost a vřelost, která se nedá srovnat s Evropou."
V Řecku ho ze sna rušilo bručení z lesa a ráno mu pastevec ukázal stopy medvěda. Příjemné nejsou ani myšlenky na škorpiony či hady - v oblastech, kde mohou být, Petr Hirsch pečlivě ráno vyklepává boty.
A spoléhá na amulety, pečlivě uschované v plastové fólii. Na křížek od bratra dovezený z Jeruzaléma, na provrtanou olivovou pecičku z téhož místa, na mušličku z Compostely. Spoléhá i na minci se svatým Kryštofem, patronem poutníků, spoléhá na snubní prsten od kamarádky, který pozbyl platnost a má být podle jejího přání doručen na správné místo.
Kde takové místo je?
"Třeba na mé ruce," praví Petr Hirsch.
Jeho přítelkyně s ním bude v srpnu měsíc putovat a kdo ví, třeba budou časem putovat i děti. "Věřím, že rodina půjde se životem poutníka skloubit."
Petr Hirsch je zkrátka mužem víry.
Bez ní zřejmě nejde stát s batohem na silnici a mít desetitisíce kilometrů neznáma před sebou.
Promiňte, už zase polykám slzy...Tento rozhovor přerušoval pláč. Poutníkova maminka Eva Hirschová je na syna hrdá, zároveň ale těžce nese odloučení a případná rizika, jež na cestě na potomka číhají. Muselo to být pro vás minulou neděli složité loučení. Snažila jste se mu cestu rozmluvit? Překvapil vás? Kdy jste o něj měla největší strach? Prý jste mu na první cestě po telefonu řekla, že jste na něj pyšná. |
