Čech prošel sám zimní Himálaj. Je to pravý cestovatelský sen, říká

Dostat se uprostřed zimy do izolovaného údolí Zanskar v indické části Himálaje je výzvou samo o sobě. Dojít tam lze jedině několikadenním, poněkud extrémním pochodem po zčásti zamrzlé řece. Ovšem následné putování po osamělých zasněžených vesničkách, které jsou každoročně třičtvrtě roku odřízlé od zbytku planety, to je teprve pravý cestovatelský sen.

Mnoho jiných takto zapadlých míst na světě už totiž nezbývá.

Mně se poštěstilo toulat se zimním Zanskarem přes dva týdny. Spíše než podrobný itinerář a seznam všech zážitků snad vystihne atmosféru těchto osamělých toulek záznam krátké epizody jedné z nich.

V hlubokém sněhu do vesnice Ating

Připoutávám batoh na boby a vyrážím na cestu do vesnice Ating trochu pozdě, až před polednem. Z Padumu, správního centra a jediného městečka v centrálním Zanskaru, je to do Atingu přes 20 km. Za jak dlouho lze v Zanskaru uprostřed zimy ujít 20 km, záleží na prošlapanosti cesty.

První dvě hodiny na mě čekala poměrně jednotvárná trasa do vesničky Sani. Jenže  dnes po několika mlžných dnech je konečně jasno a cestou se rozhodně nenudím. Zasněžené hory mě obklopují všemi směry.

Jen Sani v dáli přede mnou vypadá stále jen jako malý tmavý flíček, který se přibližuje zoufale pomalu. V zimní krajině se snadno ztrácí běžný odhad vzdáleností.

Vyježděná cesta od sporadických toyot 4x4 vede pouze do Sani, boby se táhly moc dobře. Dál pokračuje jen stopa vyšlapaná ve sněhu. Za další dvě hodiny jednotvárné chůze opuštěným krajem docházím k mostu. Jeho zasněžený povrch je důkazem, že auto tudy neprojelo několik měsíců...

Na druhý břeh bohužel odchází jediná zčásti prošlápnutá trasa. Má trasa vede po břehu, kudy od minulého sněžení zatím nikdo nešel. Boby hlubokým sněhem táhnout nelze, dávám je i s batohem na záda a poprvé se zabořím do křupavé krusty. Až do Atingu se bořím do hlubokého sněhu, deset kilometrů mi dává zabrat.

Centrální Zanskar

Po kilometru chůze po pás ve sněhu k prvnímu stavení

Před Atingem jsem se dostal do bludiště kravích stezek, které se rozpustily v háji, kam se dobytek chodil pást. Při hledání správného směru se bořím do sněhu až po pás. Po pětihodinovém pochodu roste únava, nastupující mráz začíná být znát s každým sebemenším závanem. A závany jsou v podvečer stále častější.

Postup hlubokým sněhem trval vysilující kilometr, než jsem se po šikmé pláni plné sněhu za houstnoucí tmy dostal nedaleko svítícího stavení na vyšlapanou cestu.

U prvních dvou z několika roztroušených stavení nikdo na mé volání neodpovídal. Když  jsem se blížil ke třetímu, objevil se proti mně se klučina, celkem nalehko oblečen, jako by si šel do toho mrazu zaběhat.

Klášter Sani, nejstarší místo spojené s buddhismem v Zanskaru

V Padumu v zimě restaurace nefunguje.

Vzápětí se dozvídám, že pravý Ating je odsud ještě poměrně daleko, tady to je jen pár samot. A chlapec bez dalšího náznaku, že by se zajímal o mou situaci, odběhl ke svému domu. Opět jsem osaměl v mrazivé noci. Ledový vítr proniká každou skulinou šály na obličeji, který mám zahalený jak nejvíc to jde. Samozřejmě fouká z protisměru. Už je úplná tma.

Klučinu jsem podcenil. Za chvíli mne na stezce dohání jeho bratr. Již bez pokusu o nějakou úvodní společenskou konverzaci se přímo ptám na možnost noclehu. Chvíli, jak mají místní ve zvyku, přemýšlel, a pak  ukázal na nejbližší dům před námi a pronesl: "Tam, jeden starý muž, pokoj, zeptáme se." Vydali jsme se tam.

"V pozdní době jeskynní"

Mladík uvnitř chvíli s domácími mluvil, a pak  se vrátil pro  mne, že místo mají. Pohltila mne naprostá tma, jak jsem vstoupil do temné haly. Batohem narážím do malých dvířek i nízkých stěn a vzápětí se ocitám v pravé "pozdní době jeskynní".

Obrazně tak nazývám  období, kterým Zanskar prošel vedle doby kamenné a bronzové a které zde trvá dodnes. Alespoň během zimy, kdy  místní žijí v tzv. zimních kuchyních.

Pohostinství je v Zanskaru v zimě samozřejmostí.

Společenská místnost čili kuchyň totiž připomíná jeskyni: nepravidelné křivé kamenné zdi oplácané hlínou, strop uprostřed pokoje drží nahrubo opracované sloupy. Místnosti vládne sporé osvětlení a u kamen se krčí několik postav. Nejprve si všímám dvou mužů. Jeden silně připomíná živoucí mumii, obličej celý strupatý, pomalé chování svědčí o vysokém věku. Druhý muž, zřejmě je hospodář, drží v ruce přadénko s černou jačí vlnou. Je velice příjemný, vlídně mi kyne, ať odložím batoh a usednu ke kamnům.

Z druhé strany kamen sedí hospodyňka, typická místní divoženka. Přestože určitě není stará a chováním působí naopak velmi mladistvě, je vidět, že ji život v horách nijak nešetří. Obličej již počíná krabatět. A "divoženkovité" vzezření jí dodává rozdrbané oblečení.

Uprostřed a přímo proti kamnům sedí u zdi poslední člen domácnosti: pohádková babička. Babka s trochu dětským výrazem v obličeji přede vlnu, mne si vůbec nevšímá, a když, tak jen velmi plaše. Věnuje se výhradně své hlavní činnosti, mumlavé recitaci mantry "Óm, mani padme, húm".

Lidé ani chvíli nezahálí.

Láskyplná pohostinnost

Muž s jačí vlnou přerušil práci, vytratil se z místnosti a za chvíli mi přináší zašlý ozdobný slavnostní kobereček na sezení. Vzápětí mi žena nabízí první šálek silného čaje s máslem a rychle se pouští do přípravy milk tea, nápoje určeného pro uctění hosta. Mladík, co mne sem dovedl, se svými přibližně 50 slovy angličtiny zde bezkonkurenčně vede. Já v jejich řeči dovedu říct jen, že mi už není zima, že jídlo je dobré, že mi již stačí jen troška čaje (ladacká zdvořilostní fráze) a podobně.

K večeři se podává paba, velké moučné noky, které namáčíme v jogurtu. Je to velmi sytá strava. Ale z představy, že toto  prosté jídlo je zde nejobvyklejší pochoutkou, lehce mrazí. Zanskařani mají jídlo primárně k udržení se naživu, tu druhou rovinu, chuťovou, bychom zde my ze Západu hledali marně.

Po jídle se dala do předení i žena od plotny: vřeténko na podstavečku jen létá, nití na klubíčku přibývá díky její ohromné zručnosti doslova před očima. Ze všech stran se ozývá polohlasně "Óm, mani padme, húm". Jak to rutinně drmolí, zní to jen jako delší dvouslovné povzdechy "ómni–pmeum".

Později žena ukončila předení, vše zašoupla do jakéhosi otvoru ve stěně, vyndala starou tibetskou knihu a učila text odříkávat babičku. Stařenka to však pletla každou chvíli, a tak jí žena text s láskyplnou trpělivostí neustále předčítala dokola a jednotlivé slabiky opravovala.

V horní poloprázdné místnosti se mi při obvyklých pokojových minus 10 stupních spalo výborně.

K snídani bylo několik šálků milk tea a campa, která se po ránu zpravidla uhněte s trochou milk tea do tmavě hnědé a velmi syté koule. Následovala úchvatná scéna. Do dveří nejprve vstoupila babička s nůší plnou sena. A vzápětí jsem pochopil, co to po celou dobu ze zadní části jeskynní kuchyně mňoukalo, vrnělo či bekalo. Myslel jsem, že tam jsou pod hrncem nějaká koťata. Babička otevřela miniaturní dvířka postranní jeskyňky a kuchyň byla rázem plná dovádějících kůzlátek a jehňátek! Zvířátka se trochu proběhla, načež tak  rychle, jak  se objevila, se zase poslušně vrátila do svého nenápadného chlívečku.

V zimě mají více času na četné posvátné buddhistické texty.

Další osamělé putování zimním Himálajem

Byl čas vyrazit na cestu. Do Atingu zbývají další tři kilometry. Lidé mi od dveří dlouho mávají a já v nádherném rozpoložení ze setkání a noclehu u těchto prostých, ale tak hodných a mírumilovných lidí pokračuji dál v osamělém putování zimním Himálajem.

Venku je opět jasno, ale panuje ranní velmi štiplavý mráz. Určitě méně než 20 stupňů pod nulou. Ledový vítr mne neúprosně šlehá do tváře. Co šlo zahalit, rychle halím.

Text je úryvkem z knihy cestovatele Martina Mykisky: Po zamrzlé řece do nitra Himaláje. Dobrodruh, fotograf a kameraman Martin Mykiska projel a prošel řadu zemí světa - Antarktidu, Jižní a Severní Ameriku, Asii včetně Nepálu, Afghánistánu, Pákistánu... Je m. j. autorem osmi cestopisných knih.

Následující úsek byl opět namáhavý. Stezka je prošláplá jen zčásti, ve starých stopách se bořím do sněhu při každém kroku. V Atingu jsem za tři čtvrtě hodiny.

Hledám dům označovaný po příjmení nějakého dávného majitele jako Jokma. Stojí v centrální části vesnice. Domky tu jsou na nalepené jeden na druhý, jako by se k sobě tulily chladem, napadá mě. Vysokými zdmi, malými okénky v přízemí a rozdílnými výškami připomíná chumel obydlí středověké opevnění. Opevnění to tedy není, ale středověké ano.

Hostitel, bratr mého známého z Padumu, mne po chvilce seznamování zve dovnitř na horký čaj. Pak se domlouváme, že si u něj nechám batoh, abych mohl okolí vesnice objevovat jen nalehko...

Může se hodit

Co je Zanskar

• A/ V překladu "Země mědi“ je oblast širokého otevřeného údolí a jeho nejbližšího okolí, obklopená himálajským Zanskarským hřebenem; domov asi 12 000 lidí. V minulosti byl Zanskar střídavě samostatným malý izolovaným himálajským královstvím a střídavě součástí království ladackého. Dnes je součástí distriktu Kargil, který patří indickému státu Džammú a Kašmír.
• B/ Zanskarský hřeben (Zanskar Range), divoké horské pásmo jižně od ladackého údolí, kterým protéká Indus, a severně od hřebene Velkého Himálaje.
• C/ řeka vytékající z otevřené části údolí (viz A/) do kaňonu, který pak v délce zhruba 100 km protíná pohoří Zanskar (viz viz B/) severním směrem až do Indu. Tudy vede legendární Čhadar: cesta po zamrzlé řece z údolí Zanskaru do Ladaku, schůdná jen v zimě.

Co je Čhadar
Čhadar je "pěší“ trasa po řece Zanskar, asi 100 km dlouhá, v létě neprůchodná, která vzniká každoročně uprostřed zimy zamrznutím řeky. Řeka je zamrzlá jen zčásti, ve zbylých úsecích se musí jít po kluzkých ledových rantlech nad prudkou vodou, plazit se po ledu pod skalními převisy, přelézat skalky nebo se brodit ledovou břečkou. Čhadarem lze do Zanskaru dojít zhruba od konce prosince do začátku března. Pak musí obyvatelé Zanskaru čekat do července, kdy se zprůjezdní silnička do města Kargil. Tuto dvoudenní spojnici mohou užívat obvykle do půlky září, kdy její nejvyšší pasáže zapadnou sněhem. Pak se musí čekat do konce prosince, kdy zamrzne řeka...