Pátek 28. ledna 2022, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 28. ledna 2022 Otýlie

Bulharské UFO. Na chloubu komunistů přispěly i děti ze školky

Památník Buzludža vlastně stavělo celé Bulharsko. Měla to být velká sláva a také byla. Avšak dlouho nevydržel. Po necelých čtyřiceti letech už se jen rozpadá.

V mlze vypadá celý památník snad ještě pompézněji. | foto: Tomáš Svoboda

„Víte, tady v tomto domě byla dříve policejní stanice, jejíž posádka hlídala hlavní přístupovou cestu k pomníku,“ říká mi u večeře pan Conio, provozní lovecké chaty Diana. „Máte jinak docela štěstí, že ještě uvidíte interiér, neboť z bezpečnostních důvodů bude památník brzy uzavřen a hlídán policisty čtyřiadvacet hodin denně.“

Tak to je, musím říci, dobrá zpráva, a jak jsem později zjistil, památník skutečně začala hlídat bulharská policie a dovnitř dnes neproklouzne ani myš.

Měl jsem toto místo na seznamu už delší čas. Jeden známý bulharský fotograf tam před zhruba čtyřmi lety v zimě pořídil několik skvělých snímků, které obletěly internet a přilákaly k tomuto místu baterie fotografů snad z celého světa. Bohužel také vandaly a sprejery, kteří toho poničili hodně. Například spektakulární mozaiky v dolní dvoraně budovy.

Památník Buzludža je v horách v centrálním Bulharsku. Na místě, kde v roce 1868 vojevůdci Hadži Dimitar a Štefan Karadža společně padli ve statečném boji proti Turkům. Nedaleký památník „Šipka“ je pro Bulhary od té doby legendou.

Fotogalerie

V letech 1941 až 1944 se v těchto horách vedl partyzánský odboj. Události z bulharské historie jsou zachyceny v mozaikovém provedení v hlavní dvoraně a vrchních galeriích celé stavby. Mozaikové výjevy jsou velice krásné, tedy to, co z nich zbylo. Pracovalo na nich tehdy čtrnáct významných bulharských umělců.

Výstavba památníku začala v roce 1974 a stala se, řekněme, národním projektem. Od místních starousedlíků jsem se také dozvěděl, že na ni přispívaly svými sbírkami i děti ve školách a mateřských školkách. Památník se pro Bulhary stal prestižní záležitostí.

Vrchol hory byl odstřelen mnoha náložemi a na vzniklé plošině se hned začalo budovat. Na svou dobu to nebyla ledajaká stavba, kupříkladu mramorové lavice vystavěné do kruhů, jakoby formou amfiteátru, v hlavní dvoraně budovy byly vytápěné.

Budova tak trochu připomíná létající talíř. V jejím těsném sousedství se nachází 70 metrů vysoký sloup, na který lze vystoupit po dnes již rezavém železném schodišti. Na vrcholu pylonu jsou dvě obří rudé pěticípé hvězdy, které měly původně být vykládány rubíny – podobně jako ty, které rudě svítí na věžích moskevského Kremlu.

Výhledy z galerií na místní hory mohou být úchvatné. Nebýt té mlhy.
Rudé hvězdy měly být původně z rubínových plátků podobně jako na věžích Kremlu....

Z toho však nějak sešlo, a tak je místo nich červené barevné sklo. Přidány byly ještě dva silné světlomety, aby ony rudé hvězdy byly vidět na míle daleko. Měl jsem možnost vidět několik dobových fotografií a musím říci, že to působilo velmi efektně. Avšak dnes jsou již ony skleněné pláty vytlučeny různými lovci suvenýrů a skončily bůhvíkde. Památník Buzludža byl oficiálně otevřen veřejnosti 23. srpna 1981 bulharským prezidentem Todorem Živkovem.

Snění v mlze

Procházím památníkem, všudypřítomný je tu zvuk padajících kapek vody. Pomalu se stmívá a musím trochu zrychlit focení a neupadat do svého neustálého snění. Střecha se již bohužel rozpadá a děravým stropem dovnitř proudí mlha, která se mezitím usadila na vrcholcích hor.

Procházím se budovou, rozpadající se betonový štěrk mi šelestí pod podrážkami. Hlavní sál má průměr 60 metrů a výšku 14,5 metru. Celý zastavěný prostor činí tři tisíce metrů čtverečních. Po obou stranách hlavního vstupu jsou velkými reliéfovými písmeny znázorněny úvodní verše Internacionály a Pochodu dělníků.

Mlha se vkrádá i do interiéru památníku.

Na starších fotografiích lze zhlédnout krásně elaborované interiéry památníku. Sprejeři už vše prakticky zničili, bohužel. Snad jen s výjimkou horní galerie, kde je to nějak neinspirovalo. Postavit v těchto nádherných horách takovouto impozantní obří budovu pokládám za vrchol lidského umu. To, že se zde výhradně pořádaly sjezdy ústředního výboru komunistické strany Bulharska, je věc druhá.

Údajně byla stavba plná jistých stavebních nedostatků a to také prý urychlilo její rozpad. Je už bohužel příliš šero, a ač můj fotoaparát zvládá ledacos, nastal čas na návrat. Opouštím památník, cáry mlhy jsou všude kolem mě a působí to tu až mysteriózně.

Jsem docela rád, že se najednou u mě objeví horský ovčácký pes z mojí asi půl kilometru vzdálené horské chaty. Dokonce si s sebou přivedl i kamaráda (tedy jiného, toulavého psa) a společně se suneme již starší a ne moc udržovanou asfaltovou cestou do chaty Diana.

Mozaiky jsou poničené počasím a v dolní části pak doslova zdevastované místními sprejery.

Po chvíli je hned vedle nás slyšet trochu podivný štěkot, liška to není, tu bych poznal. Avšak oni ovčáčtí psi jeví jisté známky neklidu či nervozity. Jen na vteřinu zahlédnu jakousi hnědou „psovitou“ hlavu vyčuhující z křoví, hned je však pryč. Později večer (a po několika rakijích) mi pan Conio vysvětluje, že to byl zcela určitě šakal. Je jich prý v Bulharsku spousta.

„A víš ty co? Já ti ho přinesu ukázat!“ Po chvíli se vrací s velkým a pěkně vycpaným šakalem. Je mi dobře s tím člověkem, musím říci. Je tady s manželkou a jsou myslím docela rádi, že si mají s kým popovídat a také s kým se mírně napít. Ruština mi jde po každé další rakiji čím dál lépe.

Mimochodem, když jezdíte po Bulharsku, tak se ruština hodí, čtyřicátníci a starší mluví pouze rusky, mladí jen tu a tam anglicky, ale spíše jen ve městech.

Obří pochodně z betonu

Druhý den mi to nedá a jdu se podívat k památníku ještě jednou. Vede k němu několik cest, schody se zdají být ještě v pořádku. Pozoruji, že sem kdysi jezdila i autobusová linka, podle zarezlé a již téměř neexistující zastávky. Také všechny přístupové cesty byly kdysi osvětleny.

Míjím obří betonové sousoší gigantických rukou držících pochodně. Překvapivě nejsou posprejované. Trochu se mi honí hlavou, jak vlastně celý bulharský lid na této stavbě participoval. Stále si tak nějak představuji, jak děti ve školách a školkách přispívaly ze svého skromňoučkého kapesného na tuto velestavbu.

Památník v Bulharské Buzludže byl kdysi národní chloubou celé země.

Sám si na to nakonec vzpomínám, když jsem kdysi chodil na základní školu, a cítím jistou melancholii. Vše je tak nějak pryč. O tom však již psal George Orwell ve svém románu 1984. Jeho hlavní protagonista pracuje na ministerstvu informací a pravidelně uvažuje nad tím, jak je vlastně možné, že se historie neustále opakuje a také jak se neustále přepisuje a vymazává, modifikuje.

Co bude dál s památníkem Buzludža, nikdo přesně neví. V budoucnu se plánuje celé místo zabezpečit tak, aby padající střešní pláty nikoho neohrožovaly, a budova by byla opět zpřístupněna veřejnosti. Proslýchá se, že by se tu snad jednou v budoucnosti měla konat i sympozia, výstavy a jiné kulturní akce.

Nedaleko odtud je město Šipka, s krásným pravoslavným kostelem. I to se mírně rozpadá. Bývala tu docela velká nemocnice o několika budovách, ale dnes v ní hnízdí jen vlaštovky.

To samé se dá říci o místním kině. Prolézám rozbitými dveřmi dovnitř. Muselo to zde být dříve honosné, kino „suplovalo“ také divadlo a bývala zde i knihovna. Vše je dnes v dezolátním stavu a opuštěné podobně jako spousta dalších továren a jiných budov, které jsem pozoroval z autobusu, když jsem sem jel z přímořského města Burgas.

Kdysi se zde pořádaly také plesy a hrálo se tu i divadlo.

Díky zdejším levandulovým polím máte pocit, že jste někde v jižní Francii a ne v podhůří centrálního Bulharska.

Privatizace zde nastoupila o něco později než u nás, to je jasné. Pomalu opouštím městečko a míjím vily místních boháčů. Jsou luxusní a hýří barvami. Zbohatlické baroko. Snažím se dostat zpět do horské chaty Diana. Je asi patnáct kilometrů prudce vzhůru. Nikdo mi nechce zastavit, autostop jde v Bulharsku docela ztuha.

Procházím tedy skrz nesčetná levandulová pole, která jsou všude kolem mě. Začíná jejich sezona. Festival růží, které se pěstují v této oblasti, jsem minul, a tak si užívám alespoň těch levandulí. Rozhodně jsem nečekal, že na ně narazím v takovém množství mimo jižní Francii, kde jsem to měl vždy tak rád.

Pořídím několik fotografií, miluji tu jejich modrofialovou barvu kontrastující s okolní zelení. Procházím řadami levandulí, nádherně voní. Když zvednu hlavu a podívám se nad obzor, tak je v dálce nade mnou vidět obří památník Buzludža. Pompézní a impozantní. Byl odsouzen, možná že i trochu neférově, k zapomnění.

Autor:

Praha na dlani. Podívejte se na ni z ptačí perspektivy

  • Nejčtenější

KVÍZ: Do Lundenburgu! Poznáte nádraží podle názvů z dob Rakouska-Uherska?

Do roku 1918 měla většina železničních stanic a zastávek svoje názvy nejprve v němčině a až poté v češtině. V...

Lyžařské překvapení v Rakousku: Skiareál Hinterstoder vás opravdu dostane

Že bych tam jela dobrovolně na hory, to mě nikdy nenapadlo. Český lyžařský hit konce minulého století jsem pokaždé...

To nejlepší z hor Česka: Novohradské hory jsou tichým liduprázdným krajem

Téměř nekonečné lesy, křišťálově čisté potoky a mnohé stopy po zaniklých lidských sídlech. Novohradské hory na...

Češi vyrazili v dodávce na zamrzlý sever, drsný kraj splnil očekávání

Vždy jsme toužili jet na sever, do zemí ponořených do šera, kde pod nohama křupe sníh a na noční obloze tančí královna...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Majaland pohltí vaše děti na hodiny. Atrakce si raději užijte v týdnu

Vyjeli jsme otestovat nový zábavní park poblíž pražského Letiště Václava Havla. Majaland se malým návštěvníkům otevřel...

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

  • Další z rubriky

Přinesl jste nám naši minulost, děkovali mu. Fotograf miluje Asii už 50 let

Premium Fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma se déle než půl století vydává východním směrem. Učarovaly mu země východní Asie....

Nejlepší turistické destinace pro rok 2022: za exotikou i kousek za hranice

Premium Přes aktuální koronavirová omezení lidé neztrácejí chuť cestovat a pauzu si nedávají ani každoroční žebříčky hodnotící...

V Rusku ze všeho vyvěrá opovrhování obyčejnými lidmi, popisuje český dobrodruh

Premium Cestovatel, nakladatel a někdejší disident Fero Richard Hrabal-Krondak jezdí poslední dekádu na dlouhé cesty do zcela...

Hotelová legenda Švýcarska. Přepych, který neodolatelně láká světové celebrity

Premium Švýcarský Gstaad je jedním z těch VIP středisek, kam jedete, když chcete ukázat, že si to můžete dovolit. Epicentrem...

Mysleli, že mám miliony. A já žila na ubytovně, vzpomíná Nicol Lenertová

Premium Na biologického otce si Nicol Lenertová už nevzpomíná, jen říká, že byl pro ni i její mámu nebezpečný. Během dětství...

Survivor: Nahota i pomlouvání Pazderkové za jejími zády, že je labilní

Po odstoupení zpěváka Vojtěcha Drahokoupila kvůli psychickým potížím ze show Survivor se diváci dočkali i prvních...

Do Česka poprvé připlula loď naložená uhlím z Austrálie. Má pomoci Ostravsku

Do Děčína v sobotu ráno poprvé připlula po Labi loď naložená černým uhlím z Austrálie, informovala Česká televize a...

Devadesátky: Hlavně nehraj jako já, řekl Vetchý Bartošovi o společné postavě

Postavu Tomáše Kozáka v Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý. V mladší verzi policisty v Devadesátkách se proměnil...

Angelica: Mám ráda svoje prsa, i když ve 12 letech nebylo lehké se s nimi sžít

Burleska je vlastně teatrální striptýz, svlékání z krásných korzetových kostýmů. „Používáme spoustu peří, kostýmy jsou...