Do Lvova, někdy nazývaného „perlou západní Ukrajiny“, jsme se nevydali za nostalgickou krásou omšelých paláců a kostelů ani za vyhlášenou gastronomií či příjemně laciným nočním životem (přečtěte si: Putin na toaleťáku a hrdý lev. Lvov učaruje unikátní atmosférou Východu).
Chtěli jsme spatřit alespoň stíny hrůz, kterými město prošlo za 2. světové války: ozvěny hromadných vražd, etnických čistek, nemilosrdných likvidací celých skupin obyvatelstva. Z jedné, druhé i třetí strany. Byla to náročná výprava, při které jsme někdy museli dýchat hodně zhluboka.
Zarostlá citadela: 140 000
„Manažer tu teď bohužel není. Ano, vím, že jste ohlášení. Ale teď to prostě nejde. Zkuste zavolat nebo napsat večer. Děkujeme.“ Krátká debata na recepci pětihvězdičkového hotelu Citadell Inn je vedená ve slušném, ale nekompromisním duchu: sorry, o interview nemáme zájem.
Místo je na první pohled více než pěkné. Kruhová budova hotelu s cihlovou fasádou je ve vzorném stavu, vycíděné chodby z drahých materiálů zdobí vkusné akvarely starého Lvova a z terasy opodál se otevírá báječný výhled na město. Má to ale jednu velkou potíž. Lvovská citadela (ukrajinsky Цитадель), jak se nazývá kopec, na němž hotel stojí, má za sebou více než pohnutou historii. A o té se tu návštěvník nic nedozví.
Při tomto pohledu je rozdíl patrnější. Knižní depozitář – a kdovíco ještě – je ukryt za plotem...
...zatímco vstup do hotelu oplývá luxusem.
Právě v těchto místech totiž nacisté v létě roku 1941 krátce po napadení Sovětského svazu, svého dosavadního spojence, zřídili tábor pro válečné zajatce, označovaný jako Stalag 328, kterým prošlo asi 300 000 lidí.
Přibližně polovina z nich (nejčastěji udávané číslo je 140 000) „pobyt“ nepřežila: kvůli brutálnímu zacházení, podvýživě či absenci jakékoli lékařské péče. Brutální výslechy a hromadné popravy probíhaly v tzv. Věži smrti. V té věži, která byla před pár lety přestavěna na zmíněný hotel. Ano, hosté tu tedy bydlí v bývalých celách smrti.
Ze čtyř mohutných věží pevnosti, původně postavené Rakušany v polovině 19. století, se do dnešních dnů dochovaly dvě. Ta druhá, tvarem zcela identická s hotelem, je dnes opuštěná, oplocená a prodíráme se k ní hustým lesem. Poloha místa je přitom srovnatelná třeba s pražskou Letnou, od okraje historického centra Lvova nás dělí necelý kilometr.
Za chvíli vychází ven sešle vypadající muž a rychlými gesty nám dává jasně najevo, ať jdeme pryč. Na debatu není prostor, otáčíme se a jdeme. Na blátivé cestě po chvilce narážíme na prostý kříž s malým nápisem informujícím o tom, že v těchto místech bylo zavražděno na 140 000 vězňů různých národností. Jiná připomínka Stalagu na kopci není.
Jen jeden kříž. Připomínka asi 140 000 obětí z tábora Stalag 328 umístěného za 2. světové války na lvovské Citadele, je více než skromná.
Od archivářky Národní knihovny, jejíž budova stojí na úpatí kopce, se později dozvídáme, že ve zdánlivě opuštěné věži je dnes depozitář knih a „prý i nějaká vojenská zařízení, ale to nikdo neví přesně“. Na dotaz, proč v místech, kde přišlo o život tolik lidí, není žádný pořádný památník a dokonce ani cesta ne, krčí rameny. Je to prý věc města.
Tomu se říká pohřbené dějiny. Snad proto, že mezi personálem Stalagu 328, který provozovali nacisté, byli podobně jako jinde také místní lidé včetně etnických Ukrajinců? Snaha vytěsnit nepříjemnou historii z paměti tu bije do očí.
Večer zabrousíme na webové stránky hotelu Citadel Inn. O poměrech za války tam není ani slovo. Zato na jiném odkaze si několik uživatelů stěžuje, že jejich kritické připomínky týkající se absence jakékoli zmínky o tom, co se v budovách hotelu před ne tak dávnou dobou dělo, byly promptně smazány.
Už chápeme, že naše snaha o rozhovor byla opravdu bláhová. Třeba by někomu došlo, že pětihvězdičkový luxus v místech, kde se před pár dekádami lidé stříleli jako králíci, je přinejmenším... zvláštní.
„Nepřátelské pomluvy“
„Do ghetta je to kousek, sejdete touhle ulicí, a než přijdete k železniční trati, všimnete si ještě památníku deportovaných na Sibiř.“ Vasyl Radkovec, guru místních průvodců, má Lvov v malíku. Chvíli se bavíme o válečných poměrech ve lvovském ghettu, kam se chystáme. Ale některým kapitolám lvovských dějin se i Vasyl zjevně chce vyhnout.
„Jaké pogromy? To byli nacisti... Ne, to jsou nepřátelské pomluvy. Ne, ne, ne.“ Vyslovené jméno ukrajinského nacionalisty Symona Petliury působí na Vasyla jako červený hadr na býka. Debata vedená v němčině – což s ohledem na kontext působí zvlášť bizarně – nabírá grády a v očích našeho protějšku spatříme prudký hněv.
Právě odkazem Petliury (který byl v té době již po smrti) se totiž zaštiťovali ukrajinští zabijáci v červenci 1941, tedy pár dní po dobytí Lvova wehrmachtem, při organizovaných pogromech na místní Židy. Během nich bylo podle hodnověrných historických pramenů spoluprací německé armády a ukrajinských dobrovolnických gangů zabito několik tisíc osob. „Radši se běžte podívat do vězení, kde Rusové stříleli naše lidi!“
Jaksi v tom hromadném vraždění začínáme mít trochu chaos. Naše další kroky ale směřují do prostoru bývalého ghetta, kde je terén přece jen přehlednější.
Krvavé stopy nacistů i komunistů
Ghetto zřídili ve Lvově nacisté na sklonku roku 1941 a postupně do něj nahnali všechny lvovské Židy. Ti tehdy tvořili počtem asi 220 000 lidí zhruba polovinu populace města. Většina Židů byla ve Lvově usedlá, nemalou část tehdejší židovské populace ale tvořili nedávní utečenci z okolní oblasti, která podle sovětsko-německého paktu z roku 1939 připadlo Německu.
Ghetto vzniklo v prostoru někdejší chudinské čtvrti, z níž byli původní obyvatelé vystěhováni. Nebylo ohrazené zdí, jak bývalo pravidlem jinde, ale stejně v něm panovalo bezuzdné násilí ze strany okupantů a s postupujícím časem také hlad. Podobně jako jinde i ve Lvově nacistická správa pojímala ghetto pouze jako dočasnou stanici pro Židy, jejichž konečnou destinací se měly stát – a také většinou staly – vyhlazovací tábory.
Památník v místech bývalého židovského ghetta na ulici Vjačeslava Čornovola
Pohled do Muzea totalitních režimů v prostoru bývalého lvovského ghetta
Ani do ghetta není z centra Lvova cesta dlouhá, pěšky tam jdeme slabou čtvrthodinku. Potkáváme tu důstojný památník se sedmiramenným svícnem a několika symbolickými náhrobky, nesoucími nejčastěji letopočty 1942 a 1943. V létě 1943 totiž nacisté ghetto srovnali se zemí a zbývající obyvatele povraždili. Unikla jen hrstka. Když do Lvova v červenci roku 1944 za vydatné pomoci polských povstalců vstoupila Rudá armáda, nacházelo se ve městě jen asi 800 Židů. Tedy pár promile původního počtu.
Příchodem Sovětů ovšem lidské utrpení v místech lvovského ghetta nemělo skončit. Sovětské úřady pod kuratelou NKVD na stejném místě obratem zřídily tzv. Tranzitní vězení č. 25 pro skutečné i domnělé odpůrce bolševických pořádků, jehož typickými obyvateli se stali polští a ukrajinští nacionalisté, intelektuálové či kněží. A spirála násilí pokračovala bez přerušení.
Vězni zde byli opět vystaveni brutálnímu zacházení, nedostatku jídla i nesnesitelným hygienickým podmínkám. Mnozí „péči“ nových pánů nepřežili a ty zbylé sovětské úřady postupně odpravili do sibiřských gulagů. Na základě studia dosud ne plně zpřístupněných archivů se odhaduje, že Tranzitním vězením č. 25 prošlo asi půl milionu nešťastníků.
Lvov za 2. světové válkyzáří 1939 červen a červenec 1941 podzim 1941 léto 1943 podzim 1943 červenec 1944 únor 1945 |
Bolševický kriminál v místech lvovského ghetta fungoval v postupně se zmenšující míře až do roku 1955. Nyní si zde návštěvníci mohou projít nedávno otevřené Muzeum totalitních režimů, které stojí přes ulici od památníku obětí ghetta. Připomínka nacistických a komunistických zločinů tu stojí tváří v tvář.
Trnitá cesta do koncentráku
A ještě jedno místo nemůžeme během našeho putování vynechat. Podle popisu od místních – ještě, že umíme rusky – máme dojet na konečnou tramvaje a pak jít pěšky asi kilometr podle výpadovky ven z města.
Abychom si oddechli od hustého autoprovozu, pochodujeme po paralelní silničce. Ta nás ovšem přivádí k bráně věznice. „Stát!“ zařve na nás z věže strážný a namíří na nás samopal. „Okamžitě se otočte a pryč!“
Někdo by to bral jako stylový úvod, ale pro nás je to už trochu moc dekadence. Vězení je nám šumafuk, nás zajímají prostory bývalého koncentračního tábora Janowska, kde vyhasly životy mnoha Židů ze lvovského ghetta, stejně jako příslušníků jiných národností.
A už to skoro vzdáváme, protože prostředí přetéká tak černými barvami, že by je nedokázal vytvořit ani nejtemnější sen.
Po extempore s vězeňským vrátným se vracíme zpět k městu, s výhledem na zlověstně očouzené budovy kriminálu obklopené vysokou zdí a snad desetinásobným ostnatým drátem. Kulisy po druhé straně silnice tvoří ohavné, otřískané paneláky. Brodíme se bahnem a neidentifikovatelným šlemem, prostředí je plné špíny a odpadků.
Poslední pokus však jakoby zázrakem zabírá. Mladý chlápek nám nejprve ukazuje správný směr k lágru mávnutím ruky, a když na setinku vteřiny zaváháme, nakládá nás do auta a veze na místo. Tedy: ke kusu plotu z vlnitého plechu s dokořán otevřenou brankou, před níž se na malém prostoru nachází pamětní kámen se stručnými údaji o koncentráku Janowska. Místo není ze silnice vůbec vidět a kdo to nezná, nemá šanci se sem dostat.
Vstup do vlastního prostoru tábora Janowska vypadá dostatečně zlověstně.
Kousek za dnešním kriminálem se v letech 1941–1943 rozkládal koncentrační tábor Janowska. Hledá se ale dost těžko a připomíná jej pouze malý pamětní kámen a cedule v ukrajinštině a angličtině.
„V klidu si to prohlédněte, stejně tu pomalu nic není, a zpátky trefíte, já už musím jet,“ loučí se s námi stiskem ruky sympaťák Mychajlo. Děkujeme mu a jdeme si „to“ prohlédnout. Tedy prostor tábora Janowska, který dnes porůstají řídké stromy, křoviska a vysoká tráva. V údolíčku se leskne rybníček a temný horizont rámuje plot věznice. Dekadence nepolevuje.
Lágr Janowska sloužil především jako nacistický pracovní tábor, vyráběly se tu zbraně. Také zde ale docházelo k hromadným popravám a mnoho vězňů zemřelo kvůli hladu a nemocem. Údaje o počtu obětí se velmi různí. Čísla udávané sovětskou komisí, která místo ohledala již v roce 1944 a odhadla počet mrtvých na více než 200 000, jsou zřejmě přehnaná. Západní zdroje nejčastěji udávají „jen“ asi 50 000 tisíc mrtvých.
Nejznámějším nedobrovolným obyvatelem tábora Janowska byl Simon Wiesenthal (1908–2005), muž, který po válce proslul jako lovec nacistů. Wiesenthal patřil k menšině Židů, kterým se podařilo z tábora uprchnout a přežít i následné měsíce v úkrytu.
Většina však takové štěstí neměla a Židé z lágru Janowska nejčastěji končili v transportu do vyhlazovacího tábora Belžec a tamějších plynových komorách. A právě Belžec bude naším dalším cílem.
červená značka -bývalý koncentrační tábor Janowska, modrá značka - Citadela, šedá značka - památník zavražděným Polákům, černá značka - památník obětem ghetta, žlutá značka - Muzeum totalitních režimů
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditInformace Doprava Nejjednodušší pozemní cesta, dnes již skoro celá po dálnici, vede přes Krakov a z Prahy měří 850 kilometrů. Trasu Praha – Lvov brázdí každý den několik přímých autobusů různých společností s cenami kolem tisícikoruny. Připravte se ale na dlouhou proceduru na ukrajinsko-polských hranicích a také na cestu výhradně ve společnosti ukrajinských gastarbeiterů. Lvov, L’viv nebo...? Krvavé země |
