Stojím v místnosti, obklopený panely plnými různobarevných tlačítek, uprostřed industriálního retra připomínajícího hravé kulisy vědeckofantastického filmu natáčeného někdy v polovině sedmdesátých let.
Osamělý telefon na stole mě spojuje přímo s prezidentskou kanceláří. Nejsem sám, kdo právě tady neodolá zahrát si na rozhovor s hlavou státu. Stačilo málo a do velícího centra celé elektrárny bych se nikdy nedostal.
Fotogalerie |
Podle plánů se v této místnosti měla ve čtyřhodinových směnách střídat čtyřčlenná obsluha, tyto představy však zůstaly jenom na papíře.
Probudí se někdy?
Přestože v roce 1984 elektrárna prošla závěrečným testem funkčnosti a pronajatý boeing již na Filipíny dopravil potřebný náklad uranu, celý atomový sen se rozplynul ve větru domácích politických změn a černobylské katastrofy. Zůstal dřímající obr, který čeká na své probuzení.
Na začátku roku 1986 vyprchala filipínská trpělivost s diktátorem Ferdinandem Marcosem a jeho klanem, včetně jeho manželky Imeldy proslulé několikatisícovou kolekcí bot, a po první v řadě sametových revolucí se Marcosové museli pakovat do havajského exilu.
Jaderná elektrárna ve filipínské provincii Bataan stála miliardy, ale nevyrobila jedinou kilowatthodinu elektřiny.
Jenom o dva měsíce později víra v bezpečnost atomové energie utržila těžký úder v podobě výbuchu v Černobylu. Nová filipínská vláda Corazon Aquinové poté projekt odepsala jako bezpečnostní hrozbu a jako další z řady Marcosova korupčního dědictví.
V případě bataanské elektrárny měl kleptokratický prezident inkasovat údajně až padesát milionů dolarů. V místních poměrech nešlo o nějak mimořádnou částku, podle zasvěcených zdrojů se Marcos dokonce držel zpátky a namísto obvyklých patnácti procent se spokojil s menší provizí.
Namísto plánovaných dvou reaktorů získaly Filipíny pouze jeden s polovičním výkonem a za vyšší cenu, která se z původních 500 milionů dolarů vyšplhala až na 2,3 miliardy. Těžce zadlužená země dokázala zahraniční půjčky splatit až v roce 2004. Zakonzervovaná elektrárna i nadále každoročně polyká téměř milion dolarů, její zpřístupnění veřejnosti tak alespoň částečně umořuje náklady na údržbu a zároveň udržuje ve hře možnost návratu elektrické energie získávané z jádra.
„Více radioaktivity hrozí venku než tady. Jinak bych zde nebyl,“ ujišťuje mě můj průvodce před vstupem do nitra mlčící šedé stavby ohrazené plotem. Wilfredo Torres zde začínal v osmdesátých letech jako technik, nyní se však věnuje doprovodu zájemců toužících prohlédnout si neuskutečněný filipínský sen na vlastní oči.
Bataanská elektrárna se nachází asi sto kilometrů západně od hlavního města Manily na pobřeží Jihočínského moře, které tady důsledně nazývají Západofilipínské. Během druhé světové války těmito místy hnali Japonci své válečné zajatce včetně několika Čechů, kteří se společně s Američany a Filipínci postavili armádě japonského císaře na odpor. Podle odhadů až osmnáct tisíc z nich do cíle pochodu smrti nikdy nedorazilo.
Smutná historie jako by předznamenala i nevydařený osud první atomové elektrárny, která se měla rozjet v jihovýchodní Asii. Z předpokládaného výkonu 621 megawattů se z reaktoru od firmy Westinghouse do rozvodné sítě nedostalo vůbec nic.
Filipíny dokázaly elektrárnu splatit až v roce 2004.
Ztichlý reaktor vzbuzuje respekt a působí ohromujícím dojmem.
Betonová skládačka
Zvenčí elektrárna připomíná dětskou skládačku s několika hranoly poskládanými na sebe a přilepenými k vysokému válci s atomovým srdcem uvnitř. Prostranství v sousedství zeje prázdnotou, tady měl vyrůst další reaktor, kterým Filipíny chtěly čelit ropné krizi sedmdesátých let minulého století.
Návrší, na kterém celá stavba stojí, leží osmnáct metrů nad mořskou hladinou, podle mého doprovodu dostatečně vysoko, aby na ni nedosáhla případná vlna tsunami, jako se to stalo v případě Fukušimy. Název japonské elektrárny a zmínku o americkém Three Mile Island uslyším během prohlídky ještě několikrát.
Nehody, ke kterým v nich došlo, jsou považovány za jediné atomové havárie, katastrofu v Černobylu zde neberou v potaz, neboť tamní elektrárna prý nesloužila výhradně k výrobě elektrické energie.
Betonové zdi o tloušťce jednoho metru mají odolat i nárazu dopravního letounu.
„To nejsou žádné trhliny, pouze bezpečnostní mezera pro případ zemětřesení,“ upozorňuje pan Torres na nepříliš těsnící zdi. Celý objekt by měl vydržet otřesy o síle osmi stupňů, betonové zdi o tloušťce jednoho metru mají odolat i nárazu dopravního letounu, třináct kilometrů vzdálená sopka Natib je již sedmdesát tisíc let vyhaslá, vypořádává se můj doprovod s dalšími námitkami.
Přes bezpečnostní rámy, přizpůsobené velikostí filipínské obsluze, se dostáváme do samotného nitra rozlehlých hal s turbínami, změtí drátů a panelů. Procházíme přes masivní dveře dekontaminační komory, připomínající vstup do kosmické lodi, které mají bránit zamoření celé elektrárny. Toto nebezpečí zde však nehrozí, v areálu se nenachází žádný radioaktivní materiál a jaderné palivo Filipíny v roce 1997 prodaly Siemensu.
Díky tomu můžeme vyšplhat po schodech až k masivním zásobníkům i samotnému reaktoru. Při pohledu na něj si nemohu nevybavit fotografie z černobylské elektrárny, ztichlý reaktor vzbuzuje respekt a působí ohromujícím dojmem, zvláště když se na chvíli opozdím a zůstanu v celém labyrintu sám.
Řídicí centrum elektrárny
Napadá mě, jak úžasnou filmovou kulisu by tento prostor poskytoval a také to, zda by bylo vůbec možné celou elektrárnu, zmraženou v osmdesátých letech minulého století, uvést k životu. Podobné otázky si nekladou pouze návštěvníci Bataanu.
Na uvedení do provozu téměř čtyři desítky let staré elektrárny však panují odlišné názory. Celá stavba se i po dlouhých letech nečinnosti nachází v překvapivě dobrém stavu a podle odhadů by se náklady na její případnou modernizaci pohybovaly v rozmezí jedné až čtyř miliard dolarů.
Filipíny stále naléhavěji pociťují potřebu vydatnějších zdrojů elektrické energie a obnova Bataanu by mohla být jednou ze zkratek vedoucích k cíli. Pokud by atom dostal zelenou, elektrárna by mohla sloužit svému původnímu účelu již za pět let. Do té doby zůstává neobvyklou turistickou atrakcí.
