Jsem zde v Bejrútu jen na několik dnů, snažím se proto objevovat různá zapomenutá zákoutí někdy ještě nesoucí stopy války a toho milého pána jsem se ptal, kde v Bejrútu najdu staré vlakové nádraží.
Bejrút, který byl během občanské války mezi muslimy a křesťany v letech 1975 až 1990 ošklivě poničen, už asi navždy ztratil to, čím se vždy honosil: malé komorní vilky s palmami v zahradách, staré činžáky připomínající ještě francouzské časy. Vše je dnes zamčené a zaprášené.
Majitelé se kvůli tehdejšímu konfliktu odstěhovali bůhví kam. Škoda, že se nedá do těchto objektů dostat. Libanonci jsou původem Féničané a byli to oni, kdo vynalezl peníze. Prý proto, aby se nemuselo platit za danou službu úsměvem.
Libanonci jsou křesťané a muslimové, jejich počty bývaly vyrovnané, ale dnes už je muslimů víc. Libanonská metropole má mnoho různorodých čtvrtí. Většina jich je křesťanských, ale jsou tu i čtvrtě muslimské a také jedna arménská.
Kdysi zde sídlila i židovská komunita, ale všichni se těsně před válkou odstěhovali do Izraele. Navštěvuji malý židovský hřbitůvek přímo v centru města.
Hroby jsou rozstřílené, stopy po kulkách jsou všude. Na kamenné bráně při vstupu do hřbitova je vytesáno několik Davidových hvězd a všechny jsou rozstřílené kulkami ze samopalů. Brána pomalu zarůstá divokými růžemi.
Na katolickém hřbitově, který je poblíž, je to podobné, rozstřílené kříže a andělé. Opět pořídím pár fotek a už je tu jakýsi pan hrobník, který ač nepůsobí nesympaticky, je až překvapivě nekompromisní. Všechny fotky musím vymazat, což ovšem vůbec ničemu nevadí, neboť vím, jak fotky z paměťové karty dostat zpět.
Hrobník je jinak docela korektní a zve mě hned na oběd do svého malinkatého domečku. Slušně odmítám a jdu se podívat na jiné, také velice pěkné křesťanské hřbitovy v okolí. Stále stejné scény: lidem se nelíbí, když fotím rozstřílené anděly a kříže, bůhví, proč vlastně jim to tak moc vadí.
Je tu auto s výbušninami?
V Bejrútu jsou celé čtvrtě, které ovládá šíitské hnutí Hizballáh. Pozná se to podle toho, že na jejich mešitách visí černé prapory. O Hizballáhu tu někteří říkají, že je ze všech arabských radikálních skupin jedinou, jež by byla schopna řídit stát. Zajistit pitnou vodu, zdravotnictví, školství, bezpečnost, prostě celou potřebnou infrastrukturu.
Opuštěný židovský hřbitov. Jizvy války jsou v Bejrútu znát snad všude.
Katolický hřbitov centru Bejrútu je stále v rekonstrukci.
Dostávám se do městské části, která je plná sutin. Působí na mě dojmem, že byla vybombardovaná. Dozvídám se, že zde stávala velice radikální mešita a byla zlikvidována několika málo izraelskými stíhačkami v bleskurychlém náletu během konfliktu s Hizballáhem.
Dávám si kávu a vynikající místní sladkosti. Po chvíli je odkudsi zdáli slyšet solidní detonace, lidé mírně zpozorní a jedna starší dáma (mimochodem velice elegantně oblečená) mi říká: „My všichni tady žijeme na špici vulkánu.“
Možná, že si vůbec neuvědomuji, kde to vlastně jsem. Zhruba čtrnáct dnů před mým příjezdem vybuchla velká nálož ukrytá v autě přímo ve vládní čtvrti. Většina oken je stále vytlučených. Dozvídám se, že po městě neustále jezdí několik aut s výbušninami. Chvíli parkují, potom opět jezdí, a když přijde odkudsi příkaz,tak… Je to zjevně neuhlídatelné, působí to děsivě.
Nad Bejrútem. Největší místní boháči si tu kdysi stavěli svoje paláce.
Kdysi velice luxusní přímořský resort je dnes opuštěný.
Když si tak bloudím bez cíle po zničených čtvrtích města, najednou kolem mě běží jednotka libanonské armády. Mladíci v plné polní utíkají přímo do kopce, nehledě na extrémní vedro. Jeden z nich mírně zaostává, už to fyzicky zjevně nezvládá, a je znát, že je z toho špatný. Soucítím s ním.
V Bejrútu toho jinak k vidění mnoho není. Libanonci jsou velice podnikaví a obchodně zdatní. Je to znát, neboť se všude kolem staví mrakodrapy ostošest. Na mě to však působí, že se zde staví „bez ladu a skladu“. Je zjevné že Bejrút kdysi míval skvělý urbanistický koncept. Dnes se zde jen narychlo staví. Ach, ti developeři!
Popeláři zase stávkují
Při procházkách městem nějak nevím, co se sebou. Po několika dnech mám štěstí. Dostávám se do kontaktu s mladou ženou ze smíšeného manželství. Otec je Libanonec a maminka Češka, jmenuje se Issa, a nejen že mluví perfektně česky, ale dokonce chce studovat žurnalistiku.
Má malé roztomilé autíčko, ve kterém společně objíždíme Bejrút a okolí. Dozvídám se od ní mnoho zajímavých informací. O jedovatých hadech, kteří zde žijí, o studentském životě mladých v tomto městě a také o místních kulinárních specialitách. Je úžasně rychlá a bystrá. Ženy v tomto regionu takové musí být, vědí, po které straně chodníku se mají procházet, nechodit v zastíněných částech ulic, v jakých čtvrtích si dávat pozor a tak dále. Není to zde jednoduché.
Další den se objeví její přítel nebo jen kamarád. Asi pracuje u vojáků, neboť vlastní všechny možné průkazy a my společně projíždíme různé nepřístupné zóny, kam civilisté vůbec nesmějí. Konečně se dostáváme na staré bejrútské nádraží. Fotím zde jako divý, rozstřílené plechové vagony, zničenou vodárenskou věž. Tolik děr po kulkách jsem snad ještě nikde neviděl, a to jsem těchto míst zničených válkou viděl spoustu. I zde je vše zarostlé divokými růžemi. Chvílemi se jimi musím i razantně prodírat.
Nádraží spolu s vlakovými soupravami pomalu zarůstá.
Naprosto zdevastované vlakové nádraží
Odpoledne se jedeme podívat do kopců nad Bejrútem. Vede sem serpentina, ze které máte pod sebou Bejrút jako na dlani. Není divu, že se zde hodně bojovalo, neboť kdo tuto přístupovou cestu ovládal, tak ovládal celou metropoli. Ale tady to nejsou už jen stopy po kulkách, ale po dělostřeleckých granátech. Vše je zničené.
Podél serpentiny dříve stávaly (a jen tak tak ještě stojí) celé paláce i jakési novogotické zámky největších místních boháčů. Dostat se do jejich interiérů není problém. V některých z nich našli útočiště Palestinci a lidé ze Sýrie. Ne všichni působí přátelsky a vlastně se zde kterýkoliv moment může stát cokoliv. Ještě že mám společnost.
Nad Bejrútem
Později si všichni dáváme v jednom příjemném malém podniku u cesty silný místní čaj, stmívá se. V Bejrútu je mnoho skvělých restaurací a hlavně barů. Prý se zde skvěle „paří“, nevím, tentokrát jsem si noční život v tomto městě nebyl schopen vychutnat.
Když se později večer konečně dostávám do svojí „ubikace“, je všude cítit pach spálených odpadků a kohosi slyším z vedlejšího balkonu říkat: „Zatracení popeláři, zase stávkují.“ Město pomalu přestává úklid odpadků zvládat. Mírně se ušklíbnu a snažím se po tom dlouhém dni konečně usnout. Když jsem již téměř v limbu, slyším z dálky tlumenou a výhrůžnou detonaci.
