Za dnešní slávu vděčí Mödlareuth vlastně náhodě, jejíž kořeny je třeba hledat na počátku 19. století, v období napoleonských válek. Tehdy byla totiž nově stanovena hranice mezi Bavorským královstvím a knížectvím Reuss. Hraniční linie od té doby probíhala korytem potoka Tannbach, zhruba prostředkem vesnice. Po desítky let to na život obce nemělo prakticky žádný vliv, a to ani poté, co se v roce 1920 Reuss stalo součástí Durynska (Thüringen) v rámci již jednotného Německa. Vesničané se bez problémů navštěvovali, škola i hospoda stály na durynské straně, do kostela se chodilo do sousední bavorské obce Töpen a nikomu to nevadilo.
Problém nastal až po 2. světové válce v souvislosti s rozparcelováním Německa na okupační zóny, kdy se Bavorsko stalo součástí amerického sektoru a Durynsko připadlo pod sovětskou správu. A rozdělením Německa na dva samostatné státy (NSR a NDR) v roce 1949 se do té doby nevýznamná linie stala i v Mödlareuthu ostře střeženou "železnou" hranicí.
Ploty i minová pole
Fyzická separace bavorské a durynské části Mödlareuthu začala v roce 1952 nejprve stavbou dřevěného plotu. Nebyla to samozřejmě izolovaná akce. Orgány komunistické NDR tehdy pochopily, že pokud hranici neopevní proti exodu nespokojených občanů do Západního Německa, brzy by v NDR skoro nikdo nezůstal.
V roce 1952 začala východoněmecká armáda neprodyšně uzavírat celou téměř 1 400 km dlouhou vnitroněmeckou hranici. Nejprve jednoduchými zátarasy, ty se však postupně zdokonalovaly. Přibývaly dokonalejší vícenásobné ploty, prostor střežili pohraničníci z věží, směrem do vnitrozemí bylo zřízeno pět kilometrů široké pohraniční pásmo s kontrolovaným vstupem, od 60. let přibyla dokonce minová pole.
Na rozdíl od praxe známé i z komunistického Československa nebyla však v NDR systematicky likvidována úplně všechna sídla ležící těsně u hranice a díky tomu většina zástavby v Mödlareuthu studenou válku přežila. Zlikvidován byl mlýn (Obere Mühle), jehož obyvatelé ovšem těsně před uzavřením hranice stihli utéci do Bavorska.
Tak vypadala hranice totalitního státu. Venkovní expozice Německo-německého muzea v Mödlareuthu
Betonová zeď byla turistickou atrakcí
Díky exponované poloze se Mödlareuth stal vlastně turistickou atrakcí svého druhu již v 50. letech, na místo se ovšem dalo běžně dostat pouze ze západoněmecké (bavorské) strany. To bylo ještě před výstavbou Berlínské zdi, která probíhala od roku 1961. Proud politické turistiky zesílil po roce 1966, kdy se orgány NDR rozhodly postavit prostředkem vesnice asi 700 metrů dlouhou betonovou zeď velmi podobnou té, která obepínala Východní Berlín. Jejím cílem bylo především ztížit případné útěky na bavorskou stranu, také však omezit byť jen vizuální kontakt mezi vesničany žijícími po obou stranách hranice.
Bývalý hraniční patník v Mödlareuthu
Strážní věž a varovné cedule ve venkovní expozici Německo-německého muzea v Mödlareuthu
Mrazivé připomínky totality
Mezi známé návštěvníky Mödlareuthu se v roce 1983 zařadil i tehdejší americký viceprezident (a pozdější prezident) G. Bush. Jeho výrok "Ich bin ein Mödlareuther!" byl parafrází na slavné Kennedyho zvolání "Ich bin ein Berliner" (Jsem Berlíňan) pronesené o dvacet let dříve při projevu v Západním Berlíně.
A do Mödlareuthu, kde trvale bydlí něco přes padesát duší, přijíždějí tisíce turistů i v současnosti připomenout si, jaká to tehdy byla doba. Dnes samozřejmě můžete obcí procházet volně, bez omezení. Nenáviděná zeď byla stržena v létě roku 1990, naštěstí však ne celá. Její něco přes sto metrů dlouhý úsek se stal součástí venkovní expozice Německo-německého muzea (Deutsch-Deutsches Musem Mödlareuth). Pod širým nebem tu uvidíte všechno podstatné: signální stěnu, strážní věže, tzv. ženijně-technická zařízení, protitankové ježky i původní varovné cedule.
O kus dál stojí základy zničeného mlýna, parkoviště "střeží" tank. Nejmarkantnější součást venkovní sekce muzea pak tvoří vlastní bíle natřená zeď. Jednotlivé části jsou opatřené informačními cedulemi v němčině a angličtině.
Tolik na durynské straně obce. Příčí se říci "na východní straně", hranice se totiž v této oblasti kroutí tak, že durynská, tedy bývalá východoněmecká část obce leží severozápadně od hraniční linie, zatímco bavorská část se táhne k jihovýchodu. Kdo se tedy v této oblasti rozhodl utéci, vlastně utíkal ze západu na východ.
Strážní věž a pohraniční bunkr
Hraniční pylon i hospoda U narušitele
Od bývalé hraniční zdi snadno přejdete můstek přes potok do bavorského dílu Mödlareuthu. Všimněte si betonového sloupku opatřeného červenožlutým pruhem se znakem NDR. Vedle je historická informační cedule z doby rozdělení vsi, na níž si mimo jiné přečtete, že "tato hranice není žádnou hranicí... tady jsme uprostřed Německa!"
Co vidět v okolí
|
O pár desítek metrů dál, už na bavorské straně, je v pěkném venkovském stavení umístěna vnitřní expozice muzea. Poznáte jí neomylně podle sochy pohraničníka před vchodem. Uvnitř uvidíte množství historických fotografií z místa, zhlédnout můžete i film dokumentující dějiny rozdělené obce. Dozvíte se hlavně, jak totalitní systém ovlivňoval život běžných obyvatel vesnice. Stručné informace jsou k dispozici i česky.
Pokud vás po prohlídce totalitních exponátů přepadne hlad, je třeba se vrátit na durynskou stranu. Jediné místní gastronomické zařízení se nachází u malého rybníčku, ovšem ani tady se nedávné historii nevyhnete. Dortíčky ke kávě nebo i něco většího budete konzumovat v budově, která původně sloužila jako škola, po rozdělení Německa tam úřady zřídily kulturní sál, od sjednocení tu byl krátce muzejní prostor a jako restaurace funguje teprve deset let. Ovšem s příznačným názvem Gasthaus zum Grenzgänger, což lze volně přeložit jako hospoda U narušitele...
Může se hoditJak se tam dostat Muzeum Tip na knihu |
Mödlareuth
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
