Cesta do kopců severního Maďarska, daleko od Balatonu i Budapešti, nejspíš pro leckoho povede neprobádanými stezkami. Krajina na severu země má slušnou porci energie, i když zdejší vysočiny jen těsně atakují tisícimetrovou hranici – díky nízko položené Velké uherské nížině, která na ně z jihu navazuje, však působí docela mohutně, skoro jako Krkonoše.
Cyklistický okruh touto málo frekventovanou částí Evropy je tak mnohem pestřejší, než by se na první pohled zdálo, a v žádném případě nejde o nenáročnou vyjížďku. Čtyři dny v sedle přinášejí samé pozitivní dojmy, jen ten nesrozumitelný jazyk! Pokud se v komunikaci s místními cítíte na víc než na posunky a gesta, nezapomeňte si vzít s sebou alespoň základní maďarský slovníček.
Na nejvyšší horu
Cyklookruh severním Maďarskem startujeme v obci Cered nedaleko Salgótarjánu, na slovenské hranici, a první postupný cíl je jasný. Na Kékes, nejvyšší vrchol nedalekého pohoří Mátra i celého Maďarska, totiž vede asfaltka, a to je výzva. Prvních několik desítek kilometrů držíme jižní směr a mohutná, zalesněná hradba, kterou vidíme daleko před námi, dává jasně na srozuměnou, že vyjet až nahoru nebude žádná legrace.
Tip na dovolenouVydejte se nečerpat novou energii do Maďarska. Vyberte si z nabídky pobytů v termálních lázních na dovolena.iDNES.cz. |
V městečku Recsk dosahujeme úpatí Mátry a začínáme stoupat, čeká převýšení 800 metrů. Nejprve projíždíme lázněmi Parádfürdő, které patří k nejstarším lázeňským komplexům v Maďarsku, svá nejlepší léta už ale mají za sebou. Silnice se brzy začíná zvedat, řadou lesních serpentin dosahujeme turistického střediska Mátraháza, odkud zbývají po slepé asfaltové odbočce na vrchol Kékese (1 015 m) ještě asi tři kilometry.
Nejvyšší bod Maďarska nese, na rozdíl od podhůří, známky turistického rozvoje, kromě hotelu a dalších ubytovacích zařízení tu stojí i televizní věž. Z vyhlídkové plošiny 130 metrů nad zemí je pěkný výhled do všech stran a vyjet výtahem se vyplatí, protože z úrovně terénu je do krajiny vidět jen velmi omezeně.
Pohoří Mátra s nejvyšší horou Kekes. Autor: Horvabe /Wikimedia
Lázně ve stínu travertinu
Další den je terén snazší, cílem je město Eger a hlavně proslulý termální komplex u nedaleké obce Egerszalók. Před Egerem začínají vinice, což je po mnoha kilometrech listnatých lesů vítaná změna, a taky se objevuje voda. A ne ledasjaká! Součástí moderního turistického centra Saliris Resort u Egerszalóku je totiž soustava bazénů, do nichž natéká voda z pramenů 68 °C teplých, bohatých na různé minerální příměsi. Zdejší koupele mají prokazatelně léčivé účinky, ale samozřejmě do nich lze zavítat i bez medicínských aspirací. Lázně mají velkou venkovní část, v níž zaujme také pěkná travertinová kupa, pórovitý materiál vysrážený ze zdejší vody. Místní mu říkají "hora soli", případně "malé Pamukkale". Podobnost s tureckou lokalitou je zřejmá, byť v menším měřítku.
Zařízení lázní v Egerszalóku mají co do kvality západoevropské parametry, přitom ceny nejsou závratné, tříhodinový pobyt vyjde na 2 100 HUF (asi 185 CZK). A v západní Evropě by se dobře vyjímalo i centrum asi 10 kilometrů vzdáleného města Eger: vzorně opravené fasády, slušná síť služeb i zajímavé památky. Kromě hradu, centrálního náměstí a několika mohutných kostelů zaujme i nejvýraznější připomínka turecké okupace Egeru (1596–1687), totiž samostatně stojící, velmi štíhlý minaret.
Lázně Saliris v Egerszalóku, v popředí travertinová kupa
Pusté Bukové hory
Eger leží na jižním úpatí pohoří Bükk (Bukové hory). Jeho centrální část, kterou tvoří vápencová plošina, protíná silnice, která vystupuje do výšky asi 750 metrů a jako jediná v oblasti má kvalitní povrch. Tady už bezesporně vane duch Karpat - bukové lesy neberou konce, nikde žádné osídlení a taky prakticky žádní návštěvníci. Na centrální plošině Bükku les ustupuje několika velkým pasekám, krajina tam silně připomíná vrcholové části Šumavy.
Zajíždíme do zapadlé osady Répáshuta (Repašská huta), kde se historicky uchytilo slovenské osídlení a slovensky hovořící obyvatelstvo tu dnes tvoří skoro polovinu populace. Slovenština se tu učí i ve škole a tak oceníme, když s námi po několika dnech někdo promluví i jinak než maďarsky. Jinak tu ovšem panuje zcela poklidná atmosféra a místní se na cizince dívají s neskrývaným zájmem.
"Slovenská" vesnice Répáshuta v pohoří Bükk
Z Répáshuty sjíždíme do malého turistického střediska Lillafüred s pitoreskním hotelem v podobě romantického zámku. To už jsme téměř na předměstí Miskolce (podle některých zdrojů se Miskolc česky přepisuje také Miškovec), čtvrtého největšího maďarského sídla. Zůstáváme na okraji města, konkrétně v části Tapolca, proslulé komplexem jeskynních termálních lázní. Jako kulisa vnitřních bazénů tu skutečně slouží labyrint vápencových jeskyní, občas tématicky uměle "ozvláštněných" jako například divoký proud, hvězdná obloha... Plavat se dá samozřejmě i venku, jen doporučujeme vyhnout se víkendům, kdy se do Tapolcy sjíždí snad půl Miskolce.
Centrální plošina v pohoří Bükk
Podél slovenské hranice
Z Miskolce se vracíme zpět do Lillafüredu, ještě jednou vystoupáme na Bükk a po dlouhém, velmi kodrcavém sjezdu míříme k městu Ózd. I s Bukovými horami v zádech však krajina zůstává dosti členitá a přidávají se orientační problémy. "Znaková řeč" nás nakonec navádí na správnou trajektorii a pořád je se na co dívat, třeba odlehlá vápencová soutěska před osadou Uppony připomene kaňony Slovenského krasu.
Prudkou změnu přináší až Ózd. Na příjezdu projíždíme nefalšovanou, čistě romskou osadou, oddělenou od vlastního města železniční tratí.
Jeskynní lázně Miskolc-Tapolca
Samotný Ózd je pak nepříjemným mementem "socialistické industrializace", která sem po 2. světové válce přinesla těžký průmysl. Panoráma obrovských továren, dnes zčásti nefunkčních, střídají chladící věže v sousedství paneláků a je zřetelné, že život tu dnes, s vysokou nezaměstnaností, není žádný med. To potvrzuje i krátká debata v místní hospodě, kde nám jeden z místních, gastarbeiter pracující přes rok v Karlsruhe, německy tlumočí názory ostatních.
Po lekci v Ózdu míříme na západ podél slovenské hranice a okolí se mění jako kouzelným proutkem. Šedivé industriální imprese střídá bukolická krajina malých vesniček obklopených posečenými lukami, dlouhé kilometry nepotkáváme žádné auto. Za Domaházou čeká ještě poslední horská prémie (kdo by to do toho Maďarska řekl!) a po prudkém sjezdu jsme za chvíli zpět v Ceredu, výchozím místě okruhu.
Může se hoditDoprava Na kole v Maďarsku Informace
|
Zobrazit místo maďarská pohoří na větší mapě
