Příroda západní části Ukrajiny je opravdu nádherná. Krajina nabízí scenérie jako vystřižené nejen z filmů o slavném loupežníkovi Nikolovi, ale třeba i z některých westernů.
Téměř nekonečné lesy, rozlehlá pohoří Polonin s takřka nedotčenými horskými loukami a s hřebeny a vrcholky, které sice nejsou kdovíjak vysoké, zato vám nabídnou romantickou samotu. A také slaná jezera Solotvina, o nichž se u nás zatím moc neví.
Čeho si na Podkarpatské Rusi určitě všimnete, je dřevo. Nemluvíme o hlubokých lesích, ale o dřevěných restauracích, skanzenech s dřevěnými lidovými stavbami, penzionech s dřevem obloženými pokoji s dřevěnými postelemi. Dřevo je prostě všude. Bohužel jsme ale cestou na vrcholy Polonin také nesčetněkrát zahlédli vykácenou plochu a o kus dál novotou zářící srubovou stavbu nějaké usedlosti nebo penzionu. Vypadá to, že když se někdo rozhodne něco postavit, jde si pro dřevo rovnou do lesa. Bez lesů ale nebudou turisté a bez nich zase nebudou tyhle penzionky. Doufejme, že si tuhle zřejmou souvislost Rusíni či Ukrajinci uvědomí včas.
Hotel Edelweis vítá turisty českou a polskou vlajkou.
Hora Stij ve výšce bezmála 1700 m n.m.
Na turistickém značení mají zásluhu i Češi.
Slaná jezera, přírodní rarita
Kraj na jihu Zakarpatské Ukrajiny, poblíž hranic s Rumunskem, se odedávna využíval jako zdroj soli. A právě solné doly stojí za vznikem vyhledávané turistické atrakce - slaných jezer. Voda je díky vysokému obsahu soli natolik "hustá", že se v ní budete skutečně nadnášet.
Srovnání s Mrtvým mořem pokulhává snad jen v rozloze těchto vodních ploch. Místní slaná jezera nejsou kdovíjak rozlehlá, vstupné kolem deseti hřiven nikoho neodradí a tak je ve vodě plno.
Legenda Karpat. Areál koupaliště se slanou vodou Solotvina
Když už vás bude nadnášet slaná voda, a to nadnášení je myšleno doslova, opravdu se nepotopíte, můžete se opalovat, pochutnávat si na místním oblíbeném nápoji kvas nebo poslouchat celkem libozvučnou ukrajinštinu. Prostě pohoda.
Břehy jezer moc krásné nejsou, spíš je to trochu chaotická směs stanů a budek s občerstvením, chatek a dalších provizorních rýžovišť na peníze rekreantů.
Až se nabažíte slané vody, skoro tisíc kilometrů vzdálené od nejbližšího moře, můžete vyrazit dál do kraje. Cestou si prohlédnete třeba těžní věže bývalých či ještě fungujících solných dolů, do některých můžete sfárat i na prohlídku.
Jinak v okolí Solotviny moc malebná příroda není. Co naopak člověka zarazí, jsou novostavby vil zbohatlíků. Podle místních lidí tyto příšerné paláce nestaví Ukrajinci, ale někdejší veksláci a "podnikatelé" z rumunské strany hranic. Stavby to jsou opravdu nehezké, motivované jen co největší okázalostí. České podnikatelské baroko 90. let působí ve srovnání s tímto jako vkusná architektura. Většina domů navíc vypadá jako neobydlená. Tak kdoví, k čemu vlastně ty obludnosti jsou.
Vozový park je v Podkarpatí obecně dost zastaralý.
Do divoké přírody Siněvirského národního parku
Od rumunských hranic se vydáme přímo na sever k horám a divoké přírodě. Dalším pojmem, který by si návštěvník měl zapsat do paměti, je totiž Siněvirský národní park. Jmenuje se podle Siněvirského jezera, krásné modré perly ve výšce skoro 1 000 metrů nad mořem.
K jezeru se dostanete po docela rušné asfaltce. Lidé, kteří se v tuzemsku na vrcholky hor a hřebeny plahočí po svých, si musí odplivnout. Tady se smí autem snad všude, bohužel.
Příroda je tady ale opravdu úchvatná. Ze všech stran vás obklopují hřebeny hor, strmé svahy s kamením a kosodřevinami nebo velkými horskými pastvinami. Samo jezero je překrásné a průzračné, můžete se na něm nechat svézt na turisticky oblíbeném dřevěném voru, nebo si ho obejít či objet na kole. Když budete pozorní, uvidíte některého z tisíců pstruhů, kterým se tady prý skvěle daří, nebo třeba raka.
PoloninyPoloniny jsou souhrnným názvem pro táhlá pohoří, patřící do celku Karpat. Většina z nich leží právě na území Ukrajiny. Nejde o nijak vysoké pohoří, zdejší vrcholy mají nadmořskou výšku nejčastěji kolem 1 700 či 1 800 metrů. Nejvyšším bodem Polonin je vrchol Hoverla ve východní části Zakarpatské oblasti, v Černohorské Polonině. Hoverla měří |
Určitě narazíte i na některý z mnoha pramenů, které v okolí Siněviru prýští ze země. Stanovat se zde naštěstí moc nedá, mají tady i strážce parku. Kdo by chtěl u jezera trávit více času, může zvolit některou oficiální rekreační chatu neboli turbázu. Vlek kousek od jezera připomíná, že se sem dá vyrazit i v zimě.
Psát obšírně o Poloninách je vzhledem k prostoru v tomto textu nemožné. Kopečky a kopce zabírají více než polovinu území Zakarpatské Ukrajiny. Hory to jsou krásné, nikterak strmé nebo fyzicky nedostupné, s nadmořskou výškou někde mezi Krkonošemi a Vysokými Tatrami.
Atmosféra je tady ale úplně jiná. Hory žijí svým klidným životem, malé vesničky v údolích mezi hřebeny se asi moc nezměnily od toho, co kdysi vídal Ivan Olbracht a další čeští "objevitelé" východního cípu republiky. Dlouhé travnaté stráně s mnoha květinami, hřebeny, odkud je krásný rozhled, osamělé a tiché vrcholky, mezi nimiž patří k nejznámějším Stij, Syvula, Hrofa nebo nejvyšší Hoverla.
Polonina. Typická krajina Podkarpatské Rusi
Mimochodem, kdo chce putovat po vlastní ose, může se tady v horách celkem dobře orientovat podle turistických značek. Místní říkají, že se na systému značených turistických cest hodně podíleli právě Češi, a to i v dnešní době. Holt národ náruživých turistů se nezapře. Výborné stránky o turistických trasách na Zakarpatské Ukrajině najdete v češtině na www.podkarpatskarus.net.
Čechy tu mají rádi
Zdejší lidé vnímají české turisty velmi dobře. Příjemné je, když se třeba po prašné silničce dokodrcáte k útulně vyhlížejícímu penzionu, a už zdálky vidíte, že na něm vlaje česká vlajka. Češi tady zatím mají docela dobrou pověst.
A alespoň mezi nejstaršími obyvateli stále zůstávají vzpomínky na doby československé první republiky velmi růžově zabarveny. Našinec se ani nediví, když v některém z měst, například v Užhorodu, narazí na bustu T. G. Masaryka.
Na druhou stranu se Rusíni hlásí i k odkazu loupežníka Nikoly Šuhaje, kterého naši předci coby četníci nemilosrdně pronásledovali jako podkarpatského psance a desperáta. Když vidíte velkou podobiznu Nikoly Šuhaje s nápisem "Lidový mstitel, zabit roku 1921 českými četníky", je to podivný pocit. Ale naštěstí nám to nikdo nevyčítá...
Hlavní třída v Koločavě: mezi autobusy s turisty se v klidu proplétají krávy.
Nikola Šuhaj, lidový mstitel lidu. Údajně je právě toto jeho nejvěrnější portrét.
Hrob četníka Vojtěcha Kubína, který padl při pronásledování Nikoly Šuhaje.
V místní škole v Koločavě provozují Muzeum Ivana Olbrachta. Místní dobře vědí, že romantický a sociálně cítící spisovatel Nikolu Šuhaje mimořádně proslavil. Zatím to sice není žádný zlatý turistický důl, ale třeba jednou bude. A tak tady, ve zhruba pětitisícové Koločavě, najdeme díky slavnému loupežníkovi, Ivanu Olbrachtovi, českým četníkům a českým turistům i české nápisy.
Posedíme si v někdejší četnické stanici, kde dnes funguje hospoda a penzion. U hřbitova se podíváme na hroby a pomníčky četníků, kteří se sem, na konec tehdejší mladé republiky, táhli odkudsi z Čech stovky a stovky kilometrů, aby zde pak ve službě položili život při přestřelce s romantickým mstitelem. A zajdeme se do školy podívat na to, jak se Ivan Olbracht měl, když trávil 30. léta na Podkarpatské Rusi. Můžeme pietně postát i před bronzovým poprsím klasika, který přísným pohledem hlídá svou milovanou Koločavu.
Koločava je pro Čechy lákadlem. Hospoda v bývalé četnické stanici zve také nápisy v českém jazyce.
Návrat v čase do 70. let
Ceny a nákupyNa východní hranice EU se obvykle nejezdí za nákupy. Na druhou stranu to, že je zde skoro všechno levnější než u nás, svádí k jisté rozmařilosti. Točené pivo v hospodě vyjde na nějakých 15 korun. Někde narazíme i na české pivo, vedou však domácí značky Černihivske, Oboloň nebo Slavutyč. Levnější je obecně alkohol, málokdo odolá tomu, aby si nekoupil jako suvenýr láhev vodky. Těch je tady velký výběr, včetně kuriozit jako je vodka s pálivými papričkami. Pokud jde o tvrdý alkohol, rozhodně se nevyplatí s místními lidmi soutěžit v jeho konzumaci. Potraviny v obchodě i hotová jídla v restauraci vyjdou přibližně o třetinu levněji než u nás. |
Znáte to - chcete vyprávět někomu, kdo se narodil po roce 1989, jaké TO tehdy bylo. A ono to říct nejde. Tady je ale možné leccos z toho přímo ukázat.
Když se ubytujete v hotelu v Užhorodu, jsou to 70. léta jako vyšitá. Od pocitu, že jste v rekreační zotavovně se zájezdem od ROH, nás dělí jen nápisy v azbuce a pohled na kalendář. Všude umělá hmota, vikslajvantové ubrusy, kýčovitě pestré záclonky a neodbytný pocit opotřebovanosti.
Mrkneme se z okna ven, a naproti stojí kulturák jako z učebnice socialistické architektury 70. let. Chybí už jen ten Lenin nebo nějaký úderník se sbíječkou a odhodlaně šťastným pohledem. Však také není nic divného, když narazíme na pestrobarevně vyvedené sousoší rudoarmějce s kanonem. Nic proti statečným vojákům, ale pestře natřená socha dost připomíná plastové vojáčky, s nimiž jsme si hrávali v dětství.
Ulice v centru jsou vyasfaltované, jinde si ale vystačí s prašnými polními cestami. Na venkově je zase běžným jevem velmi svérázný způsob instalace plynu, kdy chatrné potrubí vede na stojanech nějaké dva metry nad zemí, nad malebným dřevěným plůtkem a slunečnicemi pěkně rovnou do zdi nebo okna chalup. Nevím, zda tady znají něco jako revizní kontroly.
V ulicích měst a městeček je dost často podobná situace jako u nás krátce po roce 1989. Zboží renomovaných západních značek i jeho napodobeniny jsou k mání v mnoha krámcích, jejichž majitelé určitě netráví moc času nad estetickou stránkou své prodejny. Urbanista by zaplakal, všemu chybí nějaká systematičnost a řád. Všechno je to tak nějak halabala naskládané, jedno vedle druhého, světovost vedle ubohosti, až je z toho člověku smutno.
Z takového města raději honem zpátky do hor. Čestnou výjimkou, alespoň podle osobní zkušenosti, je město Mukačevo východně od Užhorodu. Zdejší krásný Rákocziovský hrad a upravené ulice i náměstí dělají Ukrajině čest.
Když tedy sečteme, co nám Podkarpatská Rus či Ukrajina nabízí, je to taková směsice dojmů. Je zde mnoho krásného, malebného a atraktivního, a na druhou stranu také dost nedotaženého či zanedbaného. Když pak celníci na hranicích se Slovenskem nechají autobus stát tři hodiny a po nesmělé prosbě řidiče, aby nás už konečně prohlédli, se vytasí s tou nejdůkladnější možnou kontrolou jako někde v palestinském Pásmu Gazy, člověk skoro i trochu lituje. Doma, když si pak prohlížíme fotky a popíjíme pálivou vodku, je nám po Zakarpatí zase smutno. Vyberte si sami.
