Haló? Říkáte Víkend? K vám jsem často psal! Přijeďte, zavzpomínáme,“ hlaholil do telefonu Richard Konkolski, který se na stáří usadil v Dolní Lutyni na Ostravsku.
Jak jste dostával před půl stoletím bez mobilů a internetu svoje texty do Víkendu?
Znáte poštu?
Samozřejmě. Ale poštovné z těch dálek muselo stát majlant.
Právě že ne! Na to dřív existovala skvělá námořnická vychytávka, dnes už to bohužel, pokud vím, nefunguje.
Nejspíš nemáte na mysli dopisy v lahvi?
Ne, šlo o klasickou poštu. Dřív existovala mezinárodní smlouva o lodní poště, díky níž bylo možné poslat odkudkoli ze světa dopis ofrankovaný domácí známkou, pokud byl napsaný a podaný v mezinárodních vodách. A přesně tam moje texty pro Víkend vznikaly. Měl jsem i svoje palubní poštovní razítka včetně kulatého ve tvaru kormidla – to byla nutnost, bez kulatého razítka v naší zemi nikdy nic neplatilo, s tím jsem se jinde ve světě nesetkal. Napsanou reportáž jsem zalepil do obálky, tu jsem ofrankoval šedesátihaléřovým prezidentem Novotným – nebo nějakým jiným, který zrovna seděl na Hradě – a dopis došel do Prahy spolehlivě až z Tahiti, stačilo ho v Papeete zanést na poštu. Háček byl v tom, jak na vlhkém mořském vzduchu zabránit slepení stovek známek v zásobě.
S tím jste si poradil jak?
Jednoduše jsem ty archy známek prosypal před vyplutím hrubou moukou.
Na moře už jezdím jen s přáteli na jachtu do Chorvatska. V té partě je sedm kapitánů, i pro ně to je sranda, kapitánovat Konkolskému – komu se to podaří, že?
