Ať chcete, nebo ne, nelze se tomu ubránit. Jak se blíží jih, vzduch se s každým kilometrem otepluje a horské jehličnaté lesy střídají košaté středomořské palmy, člověk přirozeně zpomaluje.
Ještě minulý týden fungoval onen jižanský sluneční efekt velmi pozvolně. Jakmile vlak překonal hradbu Alp staletým gotthardským tunelem v nadmořské výšce 1 100 metrů, musel nejprve sestoupit do údolí. Byl tu čas přivyknout.
Nový Gotthard, rychlovlak ETR 610 uvnitř nejdelšího tunelu světa
Multifunkční stanice Sedrun v Gotthardském úpatním tunelu
Příští týden už to bude docela jinak. Na chladné severní straně Alp pasažéry pohltí skalní temnota a po 20 minutách se zjeví rovnou ve slunečním ráji. Není za tím žádné mávnutí kouzelným kloboukem ani magickým pláštěm, ba ani švihnutí proutkem.
Žádná magie, nýbrž stavba století. Švýcaři právě tento víkend otevírají pro pravidelný provoz nejdelší železniční tunel světa: nový Gotthard měří 57 kilometrů.
Pressima fermata: Bellinzona. Italské hlášení na palubě rychlovlaku z Curychu slibuje první sluneční zastávku za tunelem. U nás je metropole Ticina „proslavená“ hlavně soudem s českými uhlobarony, kteří před časem stanuli právě v bellinzonské soudní síni, ale ve světě město proslulo unikátním středověkým opevněním s pikantní historií.
Trojici zdejších hradů – Castelgrande, Montebello a Sasso Corbaro – zřídili milánští vévodové na obranu před Helvéty. Jenže když Milán obsadili Francouzi, Bellinzonští si zkraje 16. století řekli: Než tohle, raději ať tu máme Švýcary. A pustili je bez boje do města, aby jim pomohli naopak s obranou proti Francouzům. Díky tomu od roku 1503 začíná jižní Evropa už ve Švýcarsku.
„Italská“ Bellinzona je historickou branou Ticina a zároveň trefným důkazem tvrzení: „Ve Švýcarsku mluvíme čtyřmi jazyky, ale jakmile jde o kvalitu, známe jen jednu řeč.“
Bellinzona, tři městské hrady UNESCO: Castelgrande, Montebello, Sasso Corbaro
Bellinzona, populární vycházka po hradbách Castelgrande
Po důkladných opravách přibyly městské hrady v roce 2000 na seznam UNESCO. Nejde však o mrtvé skanzeny: na jednom hradě můžete volně běhat po hradbách (klidně i po setmění), na další vedou z centra města dva rychlovýtahy, nahoře vaří dvě restaurace a o prázdninách na nádvoří promítá letní kino. Českého návštěvníka tady neodbytně napadá: Koho a proč tolik dráždí českokrumlovská divadelní točna, že ji tam údajně UNESCO nechce?
Lugano, ležící ještě o pár desítek minut cesty jižněji, koncentruje bohatství Ticina. Ve městě s pouhými 60 tisíci obyvatel sídlí přes 250 bank a zdejší oblé zelené kopce, nápadně podobné proslulé homoli nad brazilským Riem, jsou poseté přepychovými vilami úspěšných.
Žil tu britský muzikant Robert Palmer a k současným rezidentům náleží španělský cyklista Alberto Contador. Skromný turista s batůžkem tady nejvíce ocení pokrytí nábřežní promenády signálem wi-fi zdarma a vynikající zmrzlinu tamtéž.
Lugano, promenáda u jezera
Locarno, hlavní náměstí
Třetím centrem Ticina je Locarno. Subtropické město na břehu jezera Maggiore láká spolu s nedalekou Asconou na nejvydatnější příděly sluníčka ve Švýcarsku, pročež platí za celoročně vyhledávanou rekreační oázu velehorské země. Hitem Locarna je „vyhlídkový“ poutní kostel Madonna del Sasso, kde se kdysi františkánskému mnichovi zjevila Panna Marie.
Ale zkuste se vydat ještě o pár set metrů výš nad město. Až tam, kde začíná divoké Ticino.
Dobroty a dobrodružství
Na Čechy tu číhá jedno velmi milé překvapení: Ticino platí za vyhlášený houbařský ráj. Na své si tu přijdou zejména lovci hříbků, v řeči místních „porcino“. Bez nich si nelze představit ticinské rizoto (a budete-li mít štěstí, možná ochutnáte dokonce exkluzivní švýcarskou rýži z políček u Ascony!). Jen pozor na zrádný detail: při sběru hub se nenechte příliš strhnout vášní, z lesa v Ticinu smíte odnést pouze tři kilogramy úrody na osobu a den.
Fotogalerie |
Pak tu rostou celé lesy kaštanů. Nikoli „falešných“ českých jírovců, z nichž mohou děti leda stavět zvířátka, nýbrž jedlých kaštanů, jež bývaly po staletí základem kuchyně chudých vesničanů v odlehlých údolích.
Ještě dnes tu můžete ochutnat mimo jiné velejemnou kaštanovou polévku, delikátní kaštanový chléb, exotický kaštanový koláč, nebezpečně dobrou kaštanovou zmrzlinu či nevšední kaštanový jogurt.
Ideálně si kaštany vychutnáte v takzvané grottě, což je typický ticinský restaurant s kamennými venkovními stoly i lavicemi pod pergolou obsypanou révou. Vínem z místních hroznů, ať už jde o běžný červený, či exkluzivní bílý merlot, ovšem místní lákadla zdaleka nekončí. V Ticinu se dá jít ještě daleko výš, od palem a vinic přes kaštanové háje klidně až k ledovcům.
Tři túry pro inspiraci:
1) Curzútt – Vycházka kaštanovými háji nad Bellinzonou z magické kamenné vísky vrcholí na lanovém mostě nad hlubokánskou propastí.
2) Lema/Tamaro – Šlágrem vyhlídkové hřebenovky v horách nad Luganem a Locarnem je horská kaple geniálního ticinského architekta Maria Botty, fanatického milovníka místního kamene, což ukázal i v případě „kosmického“ kostelíku ve vísce Mogno.
3) Cristallina – na dobrodružném přechodu alpského hřebene krajem ledovců s noclehem v horolezecké chatě vás možná překvapí i švýcarští puberťáci, které nemilosrdně honí po horách pupkatý tělocvikář v riflích.
„Jestli ty děti do hor chtějí? Moji žáci musí, o tom nediskutuju!“ rozchechtá se kantor. Troufnete si taky?
Veřejná doprava zdarmaOd 1. ledna 2017 lze po Ticinu cestovat zdarma: pokud se v kantonu ubytujete (ať už v hotelu, v hostelu, či v kempu), dostanete jízdenku na veřejnou dopravu. Podrobnosti na www.ticino.ch (česky na www.mojesvycarsko.com). A jak se dostat do Ticina? Nočním vlakem z Prahy do Curychu (zpáteční jízdenka od 995 Kč, s lůžkem od 1 995 Kč, www.eshop.cd.cz) a pak expresem přes nejdelší tunel světa do Bellinzony (zpáteční cca 3 000 Kč, www.sbb.ch). Případně letecky z Prahy do Lugana s přestupem v Curychu (zpáteční cca 8 000 Kč, www.swiss.com). |
