Jeden velký den v oblasti Gotthardského průsmyku v jižní části Švýcarska už nastal, ten další se chystá v blízké budoucnosti. Již 15. října 2010 došlo k propojení obou částí tubusů Gotthardského úpatního tunelu (Gotthard-Basistunnel) ražených proti sobě a tím byl definitivně proražen nejdelší železniční tunel světa.
Pro detailisty: Švýcaři se při napojování úseků trefili s přesností jeden centimetr vertikálně a osm centimetrů horizontálně. Po více než šesti letech, 11. prosince 2016, začnou s náběhem nového jízdního řádu tunelem jezdit běžné železniční soupravy.
Tunel superlativů
O Gotthardském úpatním tunelu jsme již psali např. zde, proto jen pár základních údajů. Nejdelší železniční tunel světa se stavební délkou 57,1 kilometru zkracuje cestování na trase Curych–Lugano–Milán asi o hodinu.
Severní portal tunelu v Erstfeldu, po 57 km vyjedete na jihu Alp.
Razící štít S210, kterým se pracovalo na východním tubusu Gotthardského úpatního tunelu. Snímek byl pořízen krátce po propojení.
Vlaky se jím budou moci vyhnout původní trati, která stoupá několika serpentinovými tunely až do nadmořské výšky 1 150 metrů a proráží Gotthardský masiv „starým“ Gotthardským tunelem (délka 15 kilometrů, zprovozněn v roce 1882). Výstavba nového tunelu stála v přepočtu asi 300 miliard korun a co je téměř neuvěřitelné, při zohlednění inflace Švýcaři dodrželi původně plánovaný rozpočet.
Podzemím do stanice, která nebude
My ale vjíždíme do tunelu ještě před započetím běžného provozu. Patříme totiž mezi ty nedočkavé zvědavce, kteří mohou využít speciálních vlaků Gottardino.
Švýcarské dráhy vypravují až do konce listopadu po jedné soupravě každý den kromě pondělí v obou směrech. Kromě pocitu, že jsme mezi prvními, nám jízda speciálním vlakem dává ještě jeden bonus: souprava totiž asi na hodinu zastaví zhruba v polovině tunelu v tzv. multifunkční stanici Sedrun. Po započetí běžného provozu to už nikdy možné nebude.
Vystupujeme tedy v Gotthardském úpatním tunelu na improvizovaném nástupišti zhruba 800 výškových metrů pod povrchem, procházíme prostornými štolami a prohlížíme si výstavu věnovanou stavbě tunelu. Všechno je švýcarsky precizní a účelné. A účelná je také změna původního projektu, ke které v tomto sektoru došlo.
Prostory, v nichž se hluboko „v díře“ pohybujeme, totiž měly sloužit jako železniční stanice pro městečko Sedrun, nacházející se na povrchu vertikálně přibližně nad námi. Původní představy počítaly s přepravou cestujících zde vystupujících na povrch pomocí 800 metrů vysokých výtahů (tedy nejvyšších na světě) a poté horizontální štolou.
Multifunkční stanice Sedrun v Gotthardském úpatním tunelu
Jenže poměr nákladů a benefitů se nakonec ukázal být příliš i na přebohaté Švýcarsko: jen provozní nároky na podzemní stanici Sedrun by dělaly asi osm milionů švýcarských franků ročně (200 milionů korun). A tak multifunkční stanice Sedrun bude nakonec sloužit jen jako technické zázemí a případně pro evakuaci z tunelu.
Pěšky po horách nad tunelem
Poté, co nás vlak Gottardino po 57 kilometrech v podzemí „vyplivne“ na světlo boží severním portálem u městečka Erstfeld, vracíme se běžnou soupravou po původní staré trati na jih. Chceme se totiž podívat na trasu Gotthardského úpatního tunelu shora, tedy po připravované turistické stezce Gotthard Tunnel Trail. Ta vede „přes hory a doly“ přibližně v ose nového tunelu.
Z pěti doporučených denních etap absolvujeme ve směru od jihu tři. Začneme v obci Bodio, v jejíž blízkosti se nachází jižní portál Gotthardského úpatního tunelu, a třetí den večer se dostaneme do zmíněného Sedrunu.
Turistická trasa, která vede po běžných turistických stezkách a v současnosti se v terénu vyznačuje speciálním značením, umožňuje přespat v horských osadách a vede dosud velmi málo frekventovanými oblastmi.
Ale nejde o zrovna nenáročnou procházku. Během tří dnů překonáváme dvě vysoká sedla (Passo Predelp má 2 450 metrů a začali jsme v pouhých 400 metrech nad mořem) a etapy jsou také docela dlouhé.
Na úseku ze sedla Lukmanierpass do Sedrunu jsou naše pohorky v pohybu čistých deset hodin (ano, k základní trase jsme si tady kousek přidali).
Na „tunelovém treku“ ovšem nejde jen o požitek z panenské přírody, zajímavý je i jeho kulturní rámec. Začínáme v kantonu Ticino, kde vládne italská lehkost a pohoda. Při večerní pizze v restauraci v Bodiu kolem nás ševelí jen a jen italština a personál podniku s námi žertuje tak, jak to jen umějí jen Italové.
Louky nad Oberalppassem
O dva dny později na sedle Lukmanierpass už vládne německá preciznost a uměřenost. Bývalý hospic, v němž nocujeme, totiž leží sice doslova pár metrů od kantonální hranice mezi Ticinem a Graubünden, ale přece jen je na severní straně a provozují jej německy hovořící majitelé. A o den později v Sedrunu jsou všude kolem nás atributy rétorománské kultury, což mj. znamená, že lecčemu vůbec nerozumíme.
Göschenen: „starý“ Gotthard na druhou
Při ranní procházce Sedrunem si všímáme billboardů upozorňujících na zamýšlenou (a nakonec nerealizovanou) železniční stanici v novém tunelu pod městečkem a také budovy velkolepého informačním centru Gallaria Alpina, které představuje detaily tunelové stavby v této oblasti.
Ze Sedrunu se už musíme vrátit domů a cesta na letiště v Curychu vede samozřejmě opět vlakem. Reálie tunelů pod svatým Gotthardem tím ovšem nekončí. Itinerář cesty nám umožňuje krátkou zastávku v „železničním městečku“ Göschenen, které leží u severního portálu starého železničního tunelu.
Sotva v Göschenenu vystoupíme z vlaku, tedy pár desítek metrů od vstupu do tunelu, a nakoukneme do nádražní budovy, všimneme si historických fotografií představujících půldruhé století staré scénky ze stavby starého tunelu. Motto Helden und Helderinnen, tedy „hrdinové a hrdinky“, odkazuje na velké i malé lidské příběhy, které se tenkrát při stavbě odehrávaly.
Měřická štola v Göschenenu, která sloužila při stavbě starého železničního tunelu.
Většina domů v Sedrunu je dřevěných.
A pak se vydáváme po trase krátké naučné stezky, která prochází vesnicí a mapuje jednotlivé aspekty výstavby tunelu i zajímavé body v obci. Na závěr procházíme, tedy spíše prolézáme, úzkou štolou, která sloužila k měřícím účelům. Štola totiž probíhá přesně v ose starého tunelu a na její vzdálenější straně byla observatoř, s jejíž pomocí tehdejší inženýři kontrolovali případné odchylky od stanovené přímé linie. Když byl starý tunel stavebně proražen, na přestupný den 29. února 1880, činila diference v místě styku pouze 33 centimetrů horizontálně a pět centimetrů vertikálně.
O necelých 150 let později dospěla technika s novým Gotthardským tunelem k ještě větší přesnosti. A dějiny běží dál. Úvahu o tom, čím a jak se asi bude Gotthardským masivem jezdit v polovině 22. století, necháváme našim potomkům.
