U břehů Lago Maggiore a Lago di Lugano se skvěle daří subtropické vegetaci. Šedesát šest kilometrů dlouhé a až deset kilometrů široké Lago Maggiore je srdcem italsky hovořícího kantonu. Lago di Lugano je přesný opak. Nejenže je komplet na švýcarském území, ale oproti harmonické krajině Lago Maggiore je členité a rozvětvené jakoby se voda pletla horám pod nohy.
Přestože kanton Ticino zabírá jen sedm procent plochy Švýcarska, jde o region extrémně rozmanitý a plný protikladů. Palmy a ledovce nabízí možnost dopoledne lyžovat a odpoledne si zaplavat. Od nejvyšší hory Pizzo del Cadabi (3 402 m) je to k břehům Lago Maggiore ve výšce 193 metrů nad mořem vzdušnou čarou pouhých 40 kilometrů!
 |
V Ticinu se nejen italsky mluví, ale i žije, a to bez toho, aniž by chyběla švýcarská pečlivost. Zkrátka je to ještě Švýcarsko, ale už i hodně Itálie. Ticino je zdařilou kombinací alpské a mediteránní krajiny, magického světla i přívětivého klimatu, která odpradávna lákala jak spisovatele, tak malíře.
Remarque a Ticino
|
Nejznámějším, i když ne jediným prominentem, byl E. M. Remarque, jehož exilem se po odchodu z nacistického Německa stala vesnička Ronco u břehů Lago Maggiore. I nejčtenější německý spisovatel Herman Hesse strávil na švýcarském jihu převážnou část života.
Po umělcích slov a barev sem přicházeli filozofové, anarchisté a bohémové s nadějí, že na jihu Švýcarska najdou svůj soukromý ráj vonící po citrónech a kaméliích.
Jedním takovým rájem jsou ostrůvky Isole di Brissago ležící hned naproti Roncu. Větší z nich koupila v roce 1885 ruská baronka Antonietta de Saint Léger, která kolem své vily v lombardském stylu založila velkolepou zahradu, jež rozšiřovala tak vášnivě, až jí došly peníze.
Dalším majitel byl hamburský obchodník a excentrik Max James Emden, který tu vedl život v duchu “dolce far niente” tedy sladkého nicnedělání. V jeho přepychové vile v neoklasicistním stylu obklopené subtropickou zahradou pobíhaly polonahé krásky a pózovaly v kamenném okně římských lázní.
Od roku 1949 je vlastníkem ostrova kanton Ticino. Zdejší nádhernou botanickou zahradu se 1 700 druhy rostlin ze středomoří, Asie, severní a jižní Ameriky i Tichomoří je nejlepší navštívit po ránu, kdy procházku ruší jen zpěv ptáků a šplouchání vln.
Méně frekventovaným cílem je domovská hora městečka Ascony: Monte Verita neboli Hora pravdy. Tady se pro změnu kolem belgického obchodníka Henriho Oedenkovena a jeho družky německé pianistky Idy Hofmann usadila začátkem 20. století komunita umělců, filozofů, pacifistů i anarchistů, nudistů a rigorózních vegetariánů, kteří ve svobodě mysli a v životě v souladu s přírodou hledali klíč k osobnímu štěstí. I jim nakonec došly peníze.
Dnes je Monte Verita světoznámé kongresové centrum s grandiózním výhledem na jezero a kouzelnou Asconu. Ta má za sebou turbulentní proměnu z rybářské vesničky přes exil intelektuálů za Třetí říše, centrum hipíků, až po eldorádo bohatých cestovatelů v 60 .letech. A to vše během jednoho století!
Promenáda v Asconě
Historické centrum sousedí s útulnou promenádou, která je nejkrásnější navečer, když se slunce začne potápět v klidné hladině Lago Maggiore. Ironií osudu je, že právě hipíkům vděčí Ascona za svou luxusní image. v podstatě je to takové Saint-Tropez Švýcarska. Málo frekventovaná je panoramatická cesta mezi Monte Veritou a Roncem, která je zážitkem hlavně na jaře, když na vrcholcích hor ještě leží sníh a dole už kolem stříbrné hladiny jezera kvetou magnólie.
V Ticinu ale najdete tisíce jiných nádherných výhledů: třeba z Cimety (1 676 m) nad Locarnem. Odsud je jasný i název Lago Maggiore neboli Dlouhého jezera, které se jako stříbrný had vlní z klína dvoutisícových hor až do první zatáčky, kde začíná Itálie, a poté mizí v oparu Pádské nížiny. Na severu pak modrou oblohu propichují desítky wallisských čtyřtisícovek. Z 1 624 metrů vysokého vrcholku Monte Lema s výhledem na celý kanton je zase snadné pochopit historii Ticina a jeho proměnu z jedné z nejchudších částí Evropy v 19.století s nulovou infrastrukturou v exkluzivní dovolenkový region.
Jedním z důvodů byla krajová poloha kantonu. Na severu fyzicky oddělují Ticino od zbytku země Alpy, které tvoří zároveň i jazykovou a kulturní hranici. Na jihu se pak nachází politická hranice s Itálií. Romanticky divoká krajina s extrémně příkrými svahy, které jsou dnes poseté luxusními domicily s venkovními výtahy a soukromými lanovkami, kdysi neznamenala nic než dřinu a lopocení. Malé zahrádky obyvatele neuživily, pro pole stejně jako pro chov dobytka byly svahy prostě moc kolmé.
Promenáda v Asconě
Promenáda v Asconě
I dnes stačí opustit cvrkot mondénních promenád a vydat se do hor, kde cesty vedou do ticha a samoty, do úzkých a drsných údolí Val Verzasca, Maggia nebo Blenio. Jako vlaštovčí hnízda se na jejich úbočích krčí malé vesničky, které byly ještě do konce 19. století s ostatním světem spojeny jen úzkými pěšinami. V typicky ticinských domech z granitu (tzv. rustici) vedly rodiny život plný odříkání.
Všudypřítomné kaštany přivezené kdysi Římany se zpracovávaly de facto na všechno – listy se zatápělo a plnily se jimi deky a matrace, z kaštanů se pekl chleba a vařila marmeláda. Na monotónní týdenní jídelníček navazovala v neděli velká změna v podobě kaštanové buchty. Roční spotřeba tu činila závratných 150 kilogramů kaštanů na osobu!
Poté, co kukuřice a brambory importované z Itálie kaštany vytlačily z jídelníčku, byly kaštany dlouhá léta opovrhovány jako jídlo chudých. Dnes zažívají renesanci: lesy jsou rekultivovány a kaštanový med a sladkosti se už úspěšně etablovaly jako vyhlášené ticinské delikatesy.
Přitom kdysi dávno tu pár stromů kaštanů rozhodovalo o přežití. Často byla taková bída, že se malé děti ještě za tmy vydávaly na cestu do italského pohraničí, kde za pár lir čistily komíny od sazí. Většinou ale zůstalo jediné řešení: opustit domov a hledat štěstí jinde - především v severní a jižní Americe.
Nejlepším příkladem je vesnička Corippo, kterou si nechceme nechat ujít stejně jako původní trail vedoucí vysoko nad smaragdovou řekou Versasca kroutící se na dně údolí. Po včerejším dešti stoupá nad koruny stromů pára a mátou kořeněný vzduch připomíná vlhkou horkou deku. Lidi nepotkáme žádné, jen jejich příbytky nebo spíš to málo, co z nich zbylo. Polorozpadlými domy z naskládaných kamenů prorůstají stromy a keře. Jedno století stačilo, aby příroda obsadila zpět své teritorium.
Smaragdová řeka Versasca v údolí Val Verzasca
Jak tady vůbec mohl někdo žít a z čeho? Vždyť kromě pěšiny existují jen dvě možnosti: kolmo nahoru a kolmo dolů. Údolí je úzké tak, že jeho úbočí si téměř podávají ruce a být v Itálii, tak je přes něj určitě natažená šňůra s prádlem. Sem se zvládl doplížit jen mor. Válka tu ale nebyla nikdy a není divu – na válku tu prostě nebylo místo. Nikde jinde není Ticino tak původní, tak nefalšované, tak liduprázdné jako právě tady.
Odměnou za tři hodiny lopocení je nádherný výhledem na romantickou vesničku Corippo, která svou tvář po staletí dochovala tak, že je dokonce pod ochranou UNESCO. Později si ve vesničce prohlížíme tmavě šedé kamenné střechy, rulové zdi a kolem oken typicky bílé orámování, které mělo domy ochránit před zlými duchy. Co se ale v Corripu přece jen změnilo je počet obyvatel. Z původních 269 v roce 1795 jich tu dnes žije pouhých dvanáct. Při procházce úzkými uličkami, kde se sotva minou dvě osoby si člověk uvědomí, jak stísněně se tu kdysi žilo. Po romantice najednou ani stopy…
Údolí vyprázdněná kdysi hladem a později odchodem za snazším životem do měst dnes naplňují už jen turisté. Jenže jak dlouho ještě zůstanou vesničky jako Corippo autentické bez toho, aby se z nich stala mrtvá muzea? Sice je většina domů v rukou potomků původních obyvatel, ale i ti sem přijíždí jen na víkend nebo na dovolenou, natrvalo tu přes všechnu malebnost chce bydlet málokdo.
Životní podmínky v Ticinu od základu změnila železnice. Stavba Gotthardského tunelu dala domorodcům práci a kolem tratě se začal usazovat průmysl. Se železnicí přes hory – tedy spíš tunelem skrz – přišel turismus a s ním blahobyt. Profitovalo z toho především Lugano, které je dnes hospodářským motorem kantonu. Svou kulisou připomíná Rio de Janiero, škoda jen, že stejně jako jeho jihoamerický bráška nebylo ušetřeno hříchu betonových paneláků. Lugano má sice peníze a patřičnou klientelu do svých Gucci a Dolce Cabbana obchodů, zato mu chybí útulnost.
Vesnička Corippo svou tvář po staletí dochovala tak, že je dokonce pod ochranou UNESCO.
Útulnost ale rozhodně nechybí Bellinzoně, která je hlavním městem kantonu a které se přezdívá Město tří hradů. Sice nemá jezero, zato se nachází ve strategické poloze v Ticinském údolí, kde se sbíhají tranzitní cesty hned ke třem významným alpským průsmykům.
Poslední z trojice měst – Locarno – vsadilo díky poloze u jezera a 2 300 slunečným hodinám v roce na turismus. Vodě vděčí Locarno nejen za blahobyt, ale i za svou dnešní tvář.
Náměstí Piazza del Grande, kde se každoročně v srpnu koná mezinárodní filmový festival, leželo původně přímo u jezera. Právě vodní plocha spojovala po staletí okolní vesničky a města, stavět silnice nebo klást koleje na březích padajících kolmo do vody bylo většinou nemožné. Dnes je lodní doprava doménou turistů a nejpříjemnějším způsobem, jak si vychutnat okolní přírodu a města. Při pohledu z lodi na siluetu Ascony a sousedního Ronca je opravdu těžké říct, zda jsme ještě v nejjižnější části Švýcarska, nebo už v Itálii.
Pár dobrých tipů
Co byste neměli vynechat:
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
