Jsem plánovač. Neumím odjet na dovolenou spontánně. Nemám sice itinerář rozpracovaný na minuty, vždy se však snažím „mít načteno“. Když jsme s kamarádkou vyrážely na cestu po Švýcarsku a Lombardii, měla jsem do detailu připravené nejrůznější varianty a možnosti, kam se podívat a co navštívit: přírodní krásy za slunných dní, města, muzea a památky pro případ deště a nepohody.
Na přelomu června a července panovalo v Evropě extrémně horké počasí, takže z muzeí jsme toho nakonec moc neviděly. A do vnitřních prostor jsme se uchylovaly zejména za neodolatelnou vidinou klimatizace.
Když jsme v sobotu ráno dorazily autobusovou linkou do Lucernu, v centrálním Švýcarsku, pršelo. To jsme ještě netušily, že to bude jediný vytrvalejší déšť, který nás za více než dva týdny potká. Den jsme tedy věnovaly kratší procházce po městě a poměrně brzy se vydaly do penzionu, abychom načerpaly síly na příští den.
 |
Zde je na místě menší vsuvka. Švýcarsko má oprávněně pověst velmi drahé země. Existují však způsoby, jak pár franků ušetřit. Pokud jste ubytovaní v oficiálním ubytovacím zařízení, dostanete ve většině švýcarských měst kartu, která vám mimo jiné umožní cestování městskou hromadnou dopravou zdarma.
Kromě toho jsme si už v Česku zakoupily čtyřdenní Swiss Travel Pass (variant je více na různý počet dní), který sice není nejlevnější, ale můžete s ním zdarma cestovat po celém Švýcarsku vlaky, autobusy i loděmi. Uživatelům poskytuje také slevy na lanovky a zdarma s ním navštívíte i vybraná muzea a galerie.
Pokud se vypravíte do restaurace, očekávejte cenu hlavního chodu a sklenice pití od 25 až 30 švýcarských franků výše (aktuálně přibližně 600 až 730 korun – pozn. red.). Tato cena se dá ovšem srazit až na polovinu, pokud zavítáte do samoobslužných restaurací, které provozují obchodní řetězce Coop, Migros nebo Manor (zrovna ta v Lucernu je velká, s bohatým výběrem a krásnou střešní terasou s výhledem na město).Také pitný režim je nejjednodušší dodržovat za využití kašen a pítek s pitnou vodou, které potkáte doslova na každém rohu.
Druhý den jsme vyrazily lodí do Vitznau a odtud zubačkou na horu Rigi, kde se ještě po vrcholcích povalovaly mraky, a při sestupu dolů k Rigi Kaltbad jsme se občas prodíraly mlhou.
Nádherná krajina a tyrkysové vody stojí za prozkoumání. Pokud síly nestačí, přiblíží vás k cíli lanovka, zubačka či loď.
Po sjezdu kabinovou lanovkou do Weggisu a návratu lodí do Lucernu se naše cesty na chvíli rozdělily. Kamarádka zamířila na nedělní mši do jezuitského kostela, já do muzea Richarda Wagnera. Společně jsem se pak ještě navečer prošly po lucernských hradbách, které nabízejí úchvatné výhledy na město a okolní hory.
Lanovka a zubačka na Rigi je zahrnuta v ceně Swiss Travel Passu, stejně jako Cabrio lanovka na Stanserhorn, kterou jsme vyzkoušely hned následující den. Ačkoli cesta lanovkou s otevřenou střechou je skvělý zážitek a hlavní turistický tahák Stanserhornu, i samotný vrchol stojí za to a nabízí pěkné procházky nebo třeba posezení, kde si můžete sami připravit oběd na ohništi nebo grilu.
Odpoledne jsme přejely do Bernu, o kterém se často mluví jako o jednom z nejhezčích švýcarských měst. Bohužel se v něm v době naší návštěvy hodně stavělo a slavní medvědi se schovávali někde v chládku. Smočily jsme si tak alespoň nohy v ledové vodě řeky Aare a vychutnaly si výhled z růžové zahrady nad městem. Za výjezd lanovkou na horu Titlis už jsme si musely něco připlatit.
Pokud jste ubytovaní v oficiálním ubytovacím zařízení, dostanete ve většině švýcarských měst kartu, která vám mimo jiné umožní cestování městskou hromadnou dopravou zdarma.
Od turistů sestupte níž
Byla jsem tu už v roce 2016, ale byl tehdy říjen, dole pršelo, nahoře sněžilo a vidět nebylo ani tři kroky před sebe. Tentokrát nám počasí přálo a viditelnost byla skvělá, koncentrace turistů však byla téměř neúnosná, a tak jsme poměrně rychle sjely o stanici níž k malebnému jezeru Trübsee. Tady jsme potkávaly převážně dvojice místních. S tím souvisí dobrá rada od majitelky penzionu, v němž jsme bydlely: pokud se chcete ve švýcarských horách vyhnout davům, stačí vždy popojít pár set metrů od horní stanice lanovky.
Na poslední den jsme si nechaly výjezd zubačkou na horu Pilatus, která je pro návštěvníky Lucernu prakticky povinností, a potom už následoval přesun do naší další destinace – kantonu Ticino, konkrétně jeho správního střediska Bellinzony. K cestě se dá využít Gotthard Panorama Express, kde si připlatíte za místenku a získáte celodenní zážitek v podobě projížďky panoramatickým vlakem. My jsme se rozhodly ušetřit čas a po průjezdu Gotthardským tunelem jsme se za hodinu a půl ocitly místo ve střední Evropě někde na jihu mezi palmami a olivovníky.
Švýcarská chuť Itálie
V Ticinu se mluví italsky, města mají italskou atmosféru, i architektura je zde jiná. Jezdí se tu na vespách a mají tu skvělou zmrzlinu. Kdyby tu stále nefungovala na minutu přesně veřejná doprava, snadno byste zapomněli, že jste ještě stále ve Švýcarsku.
V Ticinu jsme kromě vlaků využívaly mnohem víc autobusy, resp. postbusy. Ty sice rozvážejí poštu, spolu s tím však zajišťují také veřejnou přepravu osob. Pokud strávíte v Ticinu alespoň jednu noc v klasickém ubytovacím zařízení, a to včetně hostelů nebo kempů, můžete využít výhod Ticino Ticket, tedy dopravu zdarma po celém kantonu s výjimkou lodí a lanovek. Na ty se vztahuje sleva, stejně jako na vstupy do muzeí a galerií.
Z Bellinzony je skvělé spojení do větších měst kantonu – Lugana a Locarna – stejně tak jako do severní Itálie. V Luganu jsme postupně navštívily oba vrcholy nad jezerem. Z Monte Brè, kam jsme vyjely lanovkou, jsme sešly až k Lago Lugano do malebné rybářské vesničky Gandria, odkud jsme se příjemnou projížďkou po jezeře vrátily do Lugana.
Další den jsme pak vyjely opět pozemní lanovkou na Monte San Salvatore s působivým výhledem ze střechy místního kostelíku, a sestoupily až do vesnice Carona a botanické zahrady Parco San Grato. Z Carony je pak možné pokračovat až do Morcote a odtud lodí zpět do Lugana, my jsme vyčerpané horkem počkaly v Caroně na klimatizovaný autobus, který nás dovezl zpět na nábřeží v Luganu.
Locarno a přilehlá Ascona u jezera Maggiore lákají poutním kostelem Madonna del Sasso, jezerní promenádou a taky možností výletu na ostrovy Isole di Brissago s botanickou zahradou a vzácnou vegetací. Ten jsme bohužel při naší návštěvě nestihly, protože se po deseti dnech veder spustil prudký liják, během nějž jsme skoro hodinu strávily pod přístřeškem autobusové zastávky. Příjemné ochlazení ovšem bylo jen dočasné a druhý den už se opět teploty šplhaly vysoko nad třicítku.
Prohlídku Bellinzony jsme si šetřily na sobotu, kdy se tu pravidelně konají vyhlášené tradiční trhy. Jenže 29. června se v Ticinu slaví sv. Petr a Pavel, trhy se tudíž nekonaly a navíc byly zavřené i téměř všechny obchody a restaurace.
Co naštěstí zavřené nebylo, byly hrady. A ty jsou v Bellinzoně hned tři, všechny zapsané v UNESCO: největší a z centra města nejlépe přístupný Castelgrande, o něco menší a výše položený Montebello a nejmenší Sasso Corbaro, kam už jsme se v horkých odpoledních hodinách nechaly raději vyvézt autobusem.
Pokud si chcete užít kamenný most v Lavertezzu bez koupajících se davů, vyrazte brzy ráno – před polednem už jsou břehy řeky obsypané turisty i místními.
Co byste určitě neměli vynechat, pokud se ocitnete v Ticinu, je výlet alespoň do jednoho z místních údolí s romantickými vesničkami, vodopády a řekami s křišťálové čistou vodou. My jsme zvolily cestu do Valle Verzasca, kam vás z Locarna doveze poštovní autobus. Pokud si chcete užít kamenný most v Lavertezzu bez koupajících se davů, vyrazte brzy ráno, před polednem už jsou břehy řeky obsypané turisty i místními. Z Lavertezza jsme pokračovaly na konečnou autobusu do vesnice Sonogno a k vodopádu Cascate La Froda. Na cestě zpět jsme se pak zastavily u přehrady Verzasca, známé z filmu Zlaté oko, kde si ti odvážnější mohou vyzkoušet bungee jumping.
Poslední den ve Švýcarsku jsme strávily výletem k Ponte Tibetano Carasc, 270 metrů dlouhému visutému mostu ve výšce 130 metrů nad zemí. Můžete k němu vystoupat z Monte Carasso nebo Sementiny na předměstí Bellinzony, nebo jako my vyjet malou kabinovou lanovkou do Curzúttu a vyrazit odtud. Přejít most není nic pro slabé povahy, jen o něco menší výzvou byla jízda lanovkou zpět dolů, neboť v Curzúttu si musíte kabinku nejen přivolat, ale i do ní sami nastoupit. Personál je totiž pouze v dolní stanici.
Voltovo rodiště
Naší poslední zastávkou bylo městečko Como na břehu stejnojmenného jezera. Předchozí rok jsme si k jezeru udělaly jednodenní výlet z Bergama, ale neměly jsme štěstí na počasí, a tak jsme se rozhodly zde tentokrát strávit několik dní. Ačkoli se jedná o jednu z dražších destinací v Itálii, v obchodech, restauracích i za dopravu tu utratíte znatelně méně než u švýcarských sousedů.
Ke Komskému jezeru se jezdí hlavně za jeho krásnými vilami a jejich zahradami.
Como je malebné městečko, rodiště Alessandra Volty, kterému je tu věnováno téměř vše: náměstí s jeho sochou, muzeum Tempio Voltiano nebo maják Faro Voltiano nad městem. Architektonicky zajímavá je místní katedrála i budova Casa del Fascio architekta Giusepe Terragniho z roku 1936, kde kdysi sídlila místní buňka fašistické strany.
Ke Komskému jezeru se však jezdí hlavně za jeho krásnými vilami a jejich zahradami. A tak ať už vyrazíte do Varenny a Villy Monastero, Bellagia a Villy Melzi, Tremezza a Villy Carlotta nebo Lenna a Villy del Balbianello, nelze prakticky udělat chybu. Jen doporučuji vyrazit lodí. Autobusem je to levnější a často rychlejší, ale zážitek není ani poloviční. U lodi však dejte pozor a volte „Corse battello“, nikoli „Servizio rapido“, která sice jede rychle, ale neuvidíte z ní prakticky nic a ještě si připlatíte.
Milán
Pokud byste měli jako my pocit, že přece nemůžete být v Lombardii a vynechat návštěvu Milána, dobře plánujte. Stejný nápad měly v první červencovou sobotu desetitisíce lidí, navíc se ve městě konaly hned dvě obří akce: sjezd členů Lions Clubs International a jejich průvod na náměstí před Dómem, a výstava regionálního zemědělství v parku u hradu Sforzesco.
Poměrně brzy jsme tak z centra prchly do moderní čtvrti Porta Nuova, která potěší milovníky moderní architektury a kde jsme našly tolik vítaný klid. Tak snad brzy zase na shledanou, Lombardie!
