Dnes má Kalgoorlie 32 000 stálých obyvatel a platí za největší sídlo outbacku, tedy jinak řídce osídlených regionů Západní Austrálie. Tyto suché oblasti buší a kamenitých polopouští v nedávné historii lákaly osadníky prakticky z jediného důvodu – dalo se tu najít zlato. A to byl také důvod, proč se tu v roce 1892 zastavila trojice irských prospektorů.
Tom Flanagan, Dan O´Shea a Patrick Hannan měli původně namířeno na zlatá pole v Coolgardie pod horou Yule. Ale při kempování u potoka, kterému se dnes říká Safírový, změnili názor. Na povrchu i ve štěrkových náplavech tu během jediného podvečera narýžovali sto uncí zlata, tedy přes tři kilogramy nuggetů. Hned druhý den tedy vyrazil Hannan toto výnosné naleziště zaregistrovat. Tím ale pochopitelně prozradil, kde se nachází.
Za tři dny už kolem irské trojce pracovalo dalších 780 zlatokopů, a do konce měsíce jich byly tisíce. Kalgoorlie zažilo svou první velkou zlatou horečku, která neustávala. V roce 1892 činil počet obyvatel Západní Austrálie 50 000, ale v pouhých čtyřech letech se zdvojnásobil. Ze zlatého koláče si chtěl ukousnout každý.
Irského prospektora, Patricka „Paddyho“ Hannana, tu připomíná socha. Platí za zakladatele města.
Město vystavěné zlatem
O tom, že život prvních zlatokopů nebyl medový, netřeba pochybovat. Na pověstné Zlaté míli sice bylo drahého kovu dost, a dokonce v různých podobách – v říčních náplavech i pod zemí ve zlatých žílách – ale jinak tu nebylo vlastně nic potřebného k přežití. Nenacházely se tu žádné zdroje potravy, chybělo palivové dříví, materiál na stavbu přístřešků a těžebních zařízení. I čerstvé pitné vody tu bylo málo, ta z potoka byla zakalená promýváním a těžbou.
Povrchový důl Super Pit vznikl sloučením pěti hlubinných dolů (Paringa, Oroya, Brown Hill, Chaffers a Hainault).
Proto se tu jako přes kopírák propsal příběh zlatých horeček Kalifornie, Yukonu či Colorada. Než se v obrovském vedru lopotit s krumpáčem a pánví, bylo výnosnější sem začít vozit zásoby a měnit je od znavených kopáčů za zlato. Na tomto principu prakticky vyrostlo celé město, zajišťující servis kopáčům. Původně se jmenovalo – na počest irského prospektora, který lokalitu proslavil – Hannan´s.
Zlaté zprávyVýtěžnost dolu Super Pit postupně klesá. Na jednu tunu vytěžené horniny připadalo v roce 1998 slušných 2,37 gramů zlata. Loni už to bylo jen 1,4 gramu. Náklady na vyzískání jedné unce zlata (31,103 gramů) tu činí 1 426 australských dolarů. Přibližně jednadvacet tisíc korun. Čistý zisk je v korunách kolem třiadvaceti tisíc. |
Jednou z prvních kamenných staveb, které tu vznikly, byl pivovar. Pivo, formálně tedy převařená a sterilizovaná voda, sloužilo ve vyprahlé pustině jako jeden z mála dostupných zdrojů tekutin.
Zlaté doly, kterých tu v těsném sousedství městečka fungovaly desítky, tehdy produkovaly významné množství hlušiny – odborně bychom asi řekli minerální příměsi, zkrátka nežádoucího odpadu. Odpadu, který se sice na slunci slibně a zlatě leskl, ale pro kopáče žádnou hodnotu neměl. Měli totiž za to, že jde o obyčejný a hojný pyrit, kterému se také přezdívá bláznovo či kočičí zlato.
Ale protože té nehodnotné rubaniny produkovali opravdu hodně – a nechtěli se zdržovat jejím zavážením někam daleko od zlatonosných dolů – rozhodli se jí zužitkovat při výstavbě onoho zlatokopeckého městečka.
Podle zlatokopeckých legend přítomnost této ještěrky, scinka uťatého, signalizuje blízkost zlatého naleziště.
Zpevněné cesty a stání pro koňské povozy, chodníky, základy prvních stavení i jejich zdi tedy rostly z blyštivého kamene. Za slunečného dne musela být procházka mezi domy skutečně oslňujícím zážitkem. Ale jiskřivá senzace netrvala dlouho.
Představuje se calaverit
V roce 1895 – kdy Hannan´s existovalo teprve třetím rokem – skupina v nalezištích bádajících geologů a hutních inženýrů z Evropy učinila zásadní „objev“. Ten povšechně hojný minerál, kterým si tu lidé dláždí cesty a staví z něj domy, není pyrit, ale calaverit.
Velmi podobný minerál, ovšem odlišného chemického složení. Ke cti místních nutno dodat, že calaverit byl „novinkou“, o níž se vědělo teprve necelých třicet let, a dosud byla nalezena jen na dvou lokalitách. A co je tedy onen calaverit zač? Jde o tellurid zlata. A to zlato z něj lze, po rozdrcení, tavením uvolnit. S výtěžností blížící se dvaačtyřiceti procentům.
V hornických muzeích Kalgoorlie vás nechají sáhnout si na skutečnou hromadu zlata.
Toto zjištění předznamenalo zánik celého Hannan´s. Zlatokopové se vrhli na rozebírání postavených domů a vytěžování chodníků, protože dobývat zlato tímto způsobem bylo řádově snazší, než jej kopat pod zemí. Zmizelo za pár týdnů a vytěžilo se jej okolo 300 tun.
Peněz za to bylo tolik, že se do oblasti vyplatilo zavážet obyčejné cihly. A z těch pak vyrostlo dnešní „nové“ Kalgoorlie. Příběh o tom, že tu kdysi byly ulice a chodníky dlážděné zlatem, si vzalo za vlastní.
OBRAZEM: Nemusíte na Aljašku, propadnout zlaté horečce můžete v Evropě |
Okolí Kalgoorlie patří k nejvýnosnějším zlatonosným oblastem Austrálie ještě dnes. Důl Super Pit, který ještě pamatuje založení města, oslavil v roce 2019 svou jubilejní 50 000 vyzískanou zlatou cihlu. Dohromady odtud bylo vytěženo 60 milionů uncí zlata.
Dovolenou v Kalgoorlie si můžete zpříjemnit hledáním zlata. Půjčovny vybavení jsou tu na každém kroku.
Neutuchající těžařský průmysl (kromě zlata se tu dobývá i nikl) sem přivedl železnici i vodovod. A učinil toto nehostinné místo největším sídlem Západní Austrálie.
Těžařská historie se tu připomíná na každém kroku, řada dolů a těžebních jam je přístupná turistům. Správa města jen zdvořile žádá výletníky, aby se nepokoušeli poškozovat budovy a silnice ve městě. Žádný calaverit ani zlato už v sobě nenesou. Doba, kdy tu ulice byly dlážděny zlatem, je definitivně minulostí.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
