Pieta ani úcta k místům, na nichž sní svůj poslední sen tisíce mrtvých, pro ně neznamenají nic. Vidí jen profit v podobě vytěžené jakostní oceli a nedbají přitom možných rizik ani mezinárodně respektovaných zákonů. Neproniknutelnost mořské hlubiny pro ně dávno není překážkou. Jejich praxi přitom často nepřímo podporují vlády zemí, pod jejichž vlajkami se tito novodobí vykradači hrobů plaví.
Je to sice špinavý a nemorální, ale velmi lukrativní byznys, který podle všeho jede na plné obrátky. Protože ocel lodí odpočívající na mořském dně rozhodně není obyčejný šrot.
V Parku podmořské historie u tureckého Canakkale leží hned několik lodí, potopených během operace v Gallipoli. Je to podmořský hřbitov.
Hřbitovy v moři
V průběhu druhé světové války se světová populace snížila o tři procenta. Přímé ztráty vojenského personálu činily zhruba pětadvacet milionů lidí a zdaleka ne všechna těla padlých vojáků byla po válce navrácena zpět. Řada z těch, kteří padli ve velkých bitvách, dnes leží na válečných hřbitovech v zahraničí. Mimo svou domovinu, na jiných kontinentech.
Dílem proto, že repatriace – návrat všech zesnulých zpět do vlasti – by byla nesmírně nákladným počinem. A často také proto, že vyzvednutí jejich ostatků nebylo možné technicky, neboť klesly spolu s potopenými válečnými plavidly nebo sestřelenými letadly do hlubin oceánů.
Spojené království se krátce po druhé světové válce stalo průkopníkem nové funerální praxe, která brzy inspirovala i ostatní země. Lodě, s nimiž se pojí oběti stovek či tisíce námořníků v hlubinách, vyhlásilo zvláště chráněnými místy. Byť tu není kaple nebo kříž ani řady rovů a vyrovnaných náhrobních kamenů, vrak sám o sobě je srozumitelným monumentem podmořského hřbitova. Místem věčného odpočinku padlých vojáků.
Lodě Prince of Wales a Repulse byly pýchou Královského námořnictva, a jejich ztráta učiněnou tragédií.
Britové momentálně vedou v patrnosti 67 takových velkých podmořských hřbitovů, chráněných zákonem. Desítky dalších, podchycených dílčími mezinárodními úmluvami, vedou v patrnosti Američané. Mají je též Japonci, Italové, Francouzi, Nizozemci, Indové, Australané i Němci.
Pieta pod hladinou
Pravidla, která na takových podmořských hřbitovech panují, se pochopitelně mezi jednotlivými státy trochu liší. V obecné rovině tu ale jakékoliv počínání živých nesmí narušit důstojnost a pietu mrtvých.
Takže potápěči se tu teoreticky mohou potápět, mohou se rozhlížet. Ale nesmí se ničeho dotýkat ani vstupovat dovnitř trosek vraků. Trochu zapeklité je to s pořizováním fotografické dokumentace – někde to je a jinde není povolené. Ale rozhodně všude platí, že si odtud nikdo nesmí brát suvenýry nebo sbírat militárie. Je to koneckonců hřbitov a všechny věci tu patří mrtvým.
V podmořských hřbitovech zakonzervovaná historie i nashromážděné cennosti samozřejmě dráždí přičinlivé hledače pokladů. Když například znáte přesnou lokaci vraku japonské ponorky I-52, která na své poslední plavbě mimo jiné převážela 2,2 tuny zlata, je to vábení porušit závazná pravidla piety opravdu silné.
Volně ložená zkorodovaná munice je jen jedním z dobrých důvodů, proč nerušit klid mrtvých pod hladinou.
Průzkum interiérů potopených válečných plavidel může být poměrně riskantní. Nevybuchlá munice se tu nachází všude.
Nic to nemění na tom, že znesvěcování vojenských hřbitovů a znevažování obětí válek je ve vyspělých společnostech chápáno jako barbarský a do krajnosti zavrženíhodný čin. A tak ve vzájemné shodě všichni přispívají k ochraně takových míst, ctí jejich památku při vzpomínce obětí. Bez ohledu na to, zda to tenkrát byli spojenci či nepřátelé. Tedy, skoro všichni. I tady se totiž najdou výjimky.
Novodobí vykradači hrobů
Například posádka čínské vyprošťovací lodi Chuan 68 patří k těm, co na nějakou pietu nehledí. Za posledních šest let si vybudovali reputaci nesmlouvavých vykradačů hrobů, kteří nedbají na pravidla ani přirozenou úctu k mrtvým.
Juan 68 není žádný drobeček. Na vodu byla spuštěna teprve v roce 2014, a vybudovala si reputaci mrchožrouta.
Tato loď, spuštěná na vodu v roce 2014, se nejprve tři léta „bezcílně“ potulovala Jihočínským mořem a zaplouvala do singapurských, kambodžských a vietnamských vod. Zprvu nebylo zřejmé, po čem se tu obr s výtlakem přes 8 000 tun vlastně pídí.
Osvětlilo se to až o tři léta později, kdy japonská admiralita Organizaci spojených národů nahlásila nezvyklou krádež. Někdo totiž u malajského Usukanu rozřezal a vyzvedl části tří japonských lodí, které tu byly potopeny během druhé světové války. Místo, které bylo považováno za podmořský hřbitov, bylo nájezdem sběračů kovů dočista zdevastováno. A jak potvrdila pobřežní stráž Malajsie, právě v těchto vodách nějakou dobu „operovala“ Chuan 68.
Jeden ze vzácných snímků přímo z paluby Juan 68. Halda rezavého šrotu pochází z vraku Repulse, a pro někoho má cenu zlata.
Z podezřelého plavidla se brzy stal usvědčený viník, když indonéská pobřežní stráž odhalila, že se Chuan 68 pokouší vyzvednout z mořského dna další válečný vrak, tentokrát u Anambaských ostrovů. Skončilo to honičkou, při níž čínská vyprošťovací loď prchla mimo indonéskou jurisdikci do mezinárodních vod.
V květnu 2017 se už vědělo, že tito vykradači podmořských hrobů v předešlých letech vyplenili vraky japonského křižníku Sagiri a transportní lodi Katori Maru u ostrova Riau, a vybrakovali i podmořské hřbitovy u nizozemských lehkých křižníků De Ruyter, Java a torpédoborce Kortenaer v Jávském moři. A že nejspíš mají prsty i ve zmizení na dně pochovaných vraků australského lehkého křižníku Perth a amerického těžkého křižníku USS Houston, potopených týdny po útoku na Pearl Harbor.
Naposledy o sobě loď Chuan 68 dala vědět v souvislosti s pokusem o rozebírání vraků britského křižníku Repulse a bitevní lodi Prince of Wales, od nichž byla odehnána.
Nezdá se ale, že by je to zastavilo.
Potopení lodi Prince of Wales zaplatilo životem 327 členů posádky. Moře je jejich hřbitovem.
Krádež za bílého dne
I když je tu pachatel fakticky známý a tajemstvím není ani to, pro kterou společnost tato vyprošťovací loď pracuje – jde o čínskou korporaci Fujian Ya Rui Marine – zůstává sama Čína k výtkám a mezinárodním stížnostem na plenění podmořských hrobů až nápadně nevšímavá.
Navíc se zdá, že v mezinárodních vodách operuje pod čínskou vlajkou mnohem více podobných hřbitovy vykrádajících lodí. Jak totiž doložila nedávná analýza, vypracovaná potápěči a námořními historiky, těch „záhadně“ zmizelých plavidel z období druhé světové války je dnes už kolem čtyřiceti.
Někdo je posledních deset let systematicky vyzvedává, a ne všechny má na svědomí Chuan 68.
Čína disponuje početnou flotilou vyprošťovacích lodí. Jenže je nevyužívá jen k záchraně novodobých plavidel ztracených na moři.
Mechanismus krádeže nicméně zůstává stejný. Před vlastní operací podmořští lupiči vypnou lokátor GPS signálu, čímž se formálně stanou neviditelní. Poté zakotví nad již známou pozicí podmořského hřbitova, vraku lodi. Místa jejich odpočinku tajemstvím nejsou.
Až příliš žhavá pláž v Německu. Hledače pokladů ošklivě popálí bílý fosfor |
Když leží relativně mělce – do hloubky osmdesáti metrů – vydají se k němu potápěči a připevní k ní nálože. Jejich odpálením pak potopenou loď naporcují, a pro její části si pak sáhne drapák zavěšený na lodním jeřábu. Ten je schopen lovit fragmenty lodí i z dvousetmetrové hloubky.
V případě, že se vrak lodi nachází mimo dosah potápěčů, jsou trosky rozebírány hlubinnými náložemi. Vyzvedávání pak probíhá v koordinaci s citlivým palubním sonarem a skenováním mořského dna. Pokročilá technika tuto loupež velmi usnadňuje.
Vylovení lodi – spolu s úplným zničením podmořského hřbitova – zabere nenechavcům necelé odpoledne. Je to krádež, která může proběhnout i za bílého dne.
S pomocí sonarových snímků jsou schopni vykradači podmořských hrobů velmi efektivně koordinovat vyzvedávání trosek i z velkých hloubek.
Ocel nad zlato
Nabízí se pochopitelně otázka, proč třeba právě Čína nad takovým počínáním přivírá oči. Odpověď nepotěší. Vyzvedávání potopených vraků je pro ni totiž materiálově i ekonomicky velmi přínosné.
A Chinese salvage ship has been caught red-handed trying to tear apart World War 2 shipwrecks for scrap. But why would they desecrate these underwater graveyards which are protected by UN treaties? The reason: Low Background Steel. https://t.co/2cIMSlI8dc
Ocel vyzískaná z vraků lodí potopených za druhé světové války totiž nemá cenu pouhého šrotu. Je to takzvaná „nízkopozaďová“ ocel. Za takovou je považována ocel vyrobená ještě před odpálením prvních jaderných bomb. Tedy před velkými testy nukleárních zbraní v padesátých letech, před svržením atomovek na Hirošimu a Nagasaki, ocel předcházející i prvnímu explozivnímu testu nukleární nálože Trinity. Protože těmito jadernými odpaly se zvýšila úroveň radiačního pozadí na celém světě.
Řada ztroskotaných lodí se stala oblíbenými destinacemi turistů. Výlet na řecký Amorgos by nebyl úplný, kdybyste nenavštívili vrak lodi Olympia.
Z hlediska ionizujícího záření jde sice „jen“ o desetiny jednotek milisievertů ročně, ale pořád dost na to, aby nástup jaderné éry zanechal většinu na světě dostupných kovů alespoň mírně radioaktivních.
Ocel, která je pohřbená spolu s vraky lodí v hlubinách, je jakoby zakonzervovaná a touto radiační epizodou vývoje lidské civilizace nezasažená. Kov z hlubin je vynikající surovinou tam, kde se vytváří stínění proti ionizujícímu záření. Uplatnění najde v pokročilých projektech částicové fyziky, v lékařských vědeckých zařízeních, v rentgenových komorách a chirurgických nástrojích, kde nízkopozaďová ocel neruší specializované a na záření citlivé nástroje.
V ocelárnách dnes sice dokážeme vyrobit teoreticky neomezené množství nové oceli, ale tu starou, která předcházela svým vznikem rozštěpení atomu, už nikde neseženeme. Tedy, mimo mořské dno.
Když se vykradači hrobů z Chuan 68 pustí do rozebírání patnáctipalcové oceli britské bitevní lodi Prince of Wales, nevidí zničenou historii a narušenou pietu, ale 35 000 tun jakostního, silně poptávaného zboží, nekontaminovaného radiací.
Poloha vraků většiny z pěti tisícovek lodí potopených za poslední staletí není tajemstvím.
Tito mrchožrouti plenící hroby mohou ocel, kterou se jim podaří získat, roztavit a prodat s obrovským ziskem. A zatím se zdá, že svět je vůči nim bezbranný. Ani hlubiny podmořských hřbitovů, v nichž odpočívají padlí ze světových válek, nejsou zárukou věčného klidu.
