Náhoda tomu chtěla, že z Houtouwanu nevzniklo typické město duchů, s torzy opuštěných rodinných domů symbolizující rozklad. Když odtud odešli lidé, rychle si sem našla cestu divočina. Nikým nekontrolované porosty popínavých rostlin, nejrůznějších břečťanů a lián, začaly pohlcovat jednotlivé objekty vesnice. Bujná vegetace osídlila fasády domů, překryla propadající se střechy, ovládla nároží a ulice.
Tvář místa vytvořeného člověkem a zbavené jeho přítomnosti, zeleň radikálně proměnila. Tam, kde by se daly čekat neradostné obrazy zkázy a zmaru, vznikl fascinující smaragdový klenot. Dnes sem turisté za netradiční zelenou podívanou váží dlouhou cestu, aby se podivovali síle přírody. A s nimi se začínají zvolna navracet i někdejší obyvatelé.
Od ostrovního přístavu Shenjiawan, kam se z centra Šanghaje dostáváte dvě hodiny, je to trajektem k souostroví Šeng-s’ necelá hodina. Ale další dvě vám zaberou přískoky lodního autobusu mezi zastávkami jednotlivých ostrovů na trase. Teprve po Bijiadao, Lizu-šan, velkém Šeng-si, Cai-Yuan a Damao přijde konečná ostrova Gouqi. Z něj, nejspíše taxíkem, můžete urazit další hodinu cesty až na mostem připojený ostrov Šeng-šan. A tady, na pobřeží ve stínu stejnojmenné hory Šeng-šan, stojí vesnice Houtouwan.
Houtouwan je opuštěná rybářská vesnice na severní straně ostrova Shengshan, jednoho z ostrovů Shengsi, řetězce 400 ostrovů vzdálených 40 mil východně od čínského Šanghaje. Ve vesnici kdysi kromě jiných obyvatel žilo více než 2 000 rybářů, ale na počátku 90. let byla opuštěna
Tedy, spíš stála. Sídlo se od roku 2002 považuje za oficiálně vybydlené a lidmi trvale neobývané. Důvodem k tomu nebyla přírodní katastrofa nebo souhra nešťastných náhod, jen ona velmi zdlouhavá cesta na pevninu, která zdejší obyvatele silně izolovala od okolního dění.
Sídlo bez vize budoucnosti
Odlehlost vesnice se zprvu nezdála být překážkou, ještě v 80. letech minulého století se tu masivně investovalo do infrastruktury a rozvoje zástavby. Houtouwan fungoval jako regionální základna rybářů, kotviště lodí.
Čas ale ukázal, že tento model je dlouhodobě ekonomicky neúnosný. Úlovkům to odtud na pevninu trvalo neúměrně dlouho, konkurence šanghajských rybářů byla příliš vysoká, chyběl navázaný zpracovatelský průmysl a výdělky dvou tisícovek zdejších rybářů také nebyly kdovíjak zázračné.
Houtouwan je opuštěná rybářská vesnice na severní straně ostrova Shengshan, jednoho z ostrovů Shengsi, řetězce 400 ostrovů vzdálených 40 mil východně od čínského Šanghaje. Ve vesnici kdysi kromě jiných obyvatel žilo více než 2 000 rybářů, ale na počátku 90. let byla opuštěna
Obyvatelé se tu potýkali s neustálým nedostatkem spotřebního zboží, výpadky v zásobování. Bydleli sice formálně na dohled metropole, ale prakticky na konci světa. Dovoz čehokoliv se sem enormně prodražoval, neexistovala tu smysluplná forma školního vzdělávání dětí pro děti rybářů.
V 90. letech už bylo patrné, že existence v Houtouwan nemá žádnou budoucnost. Opustit jej a přesídlit jinam tak bylo víceméně kolektivním rozhodnutím jeho obyvatel. Většina z nich zamířila do Šanghaje, část se pak přestěhovala na přístupnější lokality souostroví Šeng-s’. V roce 1994 tu už zůstávaly jen poslední desítky obyvatel, a s příchodem nového milénia prý už žádní.
To už z neobdělávaných zahrad i okolních svahů expandovala do nitra Houtouwanu příroda, která začala bez boje obsazovat dům za domem.
Senzace pozitivního rozkladu
Není zřejmé, kdy přesně surová poetika vybydlené vesnice pohlcované vegetací oslovila fotografy. První snímky z Houtouwanu publikovali na sociálních sítích lovci senzací nejspíš kolem roku 2015, a o tři léta později už odtud přinášeli zdokumentované scenérie všechna velká světová média.
Za okny a uvnitř zdí opuštěných lidských obydlí se pořád nachází rozpadající se předměty denní potřeby, kuchyňské náčiní, kusy nábytku. Vypadají přesně tak, jak je jejich někdejší majitelé zanechali. Místnosti kryje šero listnatého baldachýnu, vypadají jako zamrzlé v minulosti. Nepůsobí to ale pochmurně, díky zeleni se scenérie jeví být pozitivní, optimistická.
Nejzelenější vesnice světa se díky tomu postupně stala vyhledávaným cílem výletníků. Z pevninské Číny i ze zahraničí.
Někteří z původních obyvatel se proto znovu na svůj Houtouwan rozpomněli a začínají se sem vracet též. Jako průvodci, prodejci suvenýrů, řidiči mikrobusů svážejících turisty z přístavu. V roce 2017 sem zamířilo 12 500 výletníků, o dvě léta později už jejich počet přesáhl 100 000.
Dnes sem v sezoně od jara do podzimu se míří až 700 turistů denně, a kulisa opuštěné vesnice zabydlené přírodou vynáší miliony dolarů.
V několika vybydlených domech vznikly spartánsky zařízené nocležny pro ty, kteří se tu chtějí zdržet a nasávat atmosféru déle. K uspokojení jejich potřeb tu už slouží první jednoduchá občerstvení, bistra, kavárna. Průvodci se rovněž starají o to, aby prohlídky vedly po bezpečných trasách, kde nehrozí sesuvy zdiva. Také trochu regulují zeleň a dbají na to, aby turisté nevstupovali do statikou narušených domů a nedemolovali jejich vybavení. Vznikly tu nové vyhlídkové plošiny, procházka vesnicí je zpoplatněna.
Na cestovním ruchu dnes opuštěný Houtouwan vydělává víc, než na rybářství před 40 lety.
Sídlo, oficiálně stále bez stálých obyvatel, dnes vydělává na své proklamované opuštěnosti víc, než kolik jí při plném zasídlení před 40 lety vynášelo rybaření. Houtouwan pořád zůstává rájem pro fotografy, ale místo už dnes nemá úplně ryzí charakter adrenalinové divočiny, spíš poloudržovaného skanzenu. Izolovanost vesnice, její vyprázdněnost, rozklad a všeobjímající plevelná vegetace se tu paradoxně staly vyhledávanou přidanou hodnotou.
