Toxická laguna v Rumunsku pohlcuje vše živé. Katastrofa není daleko

V té krajině není nic lidského, a nebýt věže kostela, která ční z bahnité hmoty, ani by tu nic přítomnost člověka nedokládalo. Krvavě červená hladina laguny, která vyplňuje údolí, není jen ukázkou ekologické hrozby. Dává také vzpomenout na vesnici Geamăna, kterou komunisté nechali vystěhovat.

Když zkraje padesátých let potvrdili prospektoři významná ložiska mědi v horách jen kousek za řekou Arieş, místní to přijali víc než kladně. Za přislíbenou těžbou tušili příležitost k výnosnému zaměstnání. Horník, to byl na rozdíl od ovčáka či kopaničáře v Rumunsku velký pán. I ve vesnici Geamăna to zprvu viděli nadějně.

Těšili se tu na elektřinu, asfaltem zpevněné silnice, na krámek plný zboží, pro které by jinak museli až do Lupșy, a taky na dostupnější lékařkou péči. Ale nic z toho do vsi, v níž žilo kolem tisícovky stálých obyvatel, pořád nepřicházelo.

Těžba v povrchovém dole Roșia Poieni se totiž odehrávala „za kopcem“, a silnice k němu vedly údolím Corni z druhé strany svahu. I tak se ale důl – jak se ukázalo, druhý nejvýnosnější svého druhu v Evropě – do života obce propsal velice silně.

Údolí Sasa a v podstatě to jediné, co zůstalo z vesnice Geamăna.

„Prvním špatným znamením bylo, když na třešních a švestkách opadaly květy,“ vypráví Nicolaie Praţa. „Snad ty stromy vycítily jed pod zemí.“ Praţa, jeden z posledních obyvatel vesnice, si to jaro dobře pamatuje. Po něm už totiž ovocné stromy květy nikdy nenasadily a začaly pomalu usychat. Ze slabších pramenů v okolí se pak začala vytrácet voda, a ty silnější začaly měnit barvu. „Voda z nich tekla krvavě rudá. Brzy už byla červená voda ve všech potocích okolo.“ Úroda na políčcích přestala vzcházet, tráva zežloutla.

Zkáza přichází z hory mědi

O tom, kde hledat původce těchto proměn, neměli lidé z Geamăna pochyby. Důl Roșia Poieni totiž neprodukoval jen jedenáct tisíc tun jakostní mědi ročně, ale také násobně víc odpadů. A z jejich skládek se pak luhovala voda sestupující hlouběji do údolí.

Toxická laguna je vytrvalou připomínkou toxické minulosti Rumunska.

Z osady Bardesti, která byla výsypkám nejblíž, odešli lidé jako první. Sami – na jedovaté půdě se přežít nedalo. Ti z osad Valera Holhori a Trifesti, ležících o něco níž, se zdráhali. Měli tu celý svůj život. Ale postupně se odstěhovali též. Část z nich neodcházela daleko, nechtěli za sebou nechat hřbitovy se svými předky, a tak se usadili v obci Geamăna. Jenže i tato vesnice byla předurčena k zániku.

V sedmdesátých letech vyhodnotili důlní inženýři, že pro pokračující velkokapacitní těžbu bude nezbytné navázat na důl i systém sedimentačních nádrží na polotekutý odpad. Nepomýšleli přitom na nějaké velké stavební dílo, které by jen zbytečně zvyšovalo náklady.

Jako otevřená jímka na údajně „sterilní toxický odpad“ se jim jevilo nejpříhodnější celé údolí Şasa, které se mělo částečně zaplavit, aby se snížila prašnost. Že v něm stála vesnice Geamăna? Žádný problém.

Prezident Nicolae Ceausescu záměr ochotně posvětil. Roșia Poieni, důl na měď, totiž vydělával komunistickému režimu v Rumunsku na důchody. Necelé čtyři stovky domácností v takových kalkulacích nic neznamenaly. Se zestátněním pozemků a vyvlastňováním půdy se začalo hned v roce 1977.

Berou si jen to, co chtějí

I tentokrát k tomu lidé z Geamăna přistoupili nad očekávání poklidně. Stále věřili, že si pomůžou, když jim stát zajistí náhradní bydlení ve městě a vyplatí kompenzace za jejich – teď už zdevastované a neúrodné – pozemky.

„Jenže když přišli úředníci vyvlastňovat, nechtěli si vzít všechnu půdu, kterou jsme měli,“ vysvětluje Bunul Neculai, další pamětník. „Zaplatili jen za půdu, na níž stály naše domy, které chtěli zatopit. Takže jsme těch peněz moc nedostali.“

Hektary sadů a pastvin okolo je nezajímaly, kompenzace vyplatili jen obyvatelům domácností, které měly skončit pod hladinou odkaliště. Obydlí, která stála více po svahu, byť třeba na samé hraně plánované toxické laguny, lidem dál ponechali. „Asi tušili, že odtud stejně odejdou a zadarmo,“ dodává Necuali.

Šedesát osm procent měděných rezerv Rumunska pochází z Roșia Poieni.

Sám neodešel, neměl prý kam jít. I když skončil bez obživy, na pozemku vymezeném dvěma otrávenými potoky, tady se pořád cítil být doma. Podobně tvrdošíjně setrvalo v Geamăna asi patnáct lidí. Sepisovali petice a dovolání, domáhali se audience u prezidenta, ale marně.

Jejich stížnosti pak zanikly v hluku nové technologické linky na zpracování měděné rudy, kterou nahoře v Roșia Poieni slavně spustili v roce 1986. V ten moment totiž začal důl produkovat 7 500 tun prašné hlušiny denně. A ta, promořená procesními chemikáliemi a smísená s vodou, proudila volně do údolí Sasa.

Toxická bažina a memento kostela

Torza vybydlených domů v údolí začala pohlcovat hutná břečka. Oranžová nebo mastně červená po dešti, žlutě-duhová za slunečných dní. Anebo naopak šedobílá, když bylo inertního prachu z dolu ve vyplavované směsi víc. Různobarevné bahno postupně pohlcovalo stavby, a vymazávalo z údolí vzpomínky na vesnici.

Lidé jako Praţa a Necuali mohli jen přihlížet, jak pod neprůhlednou masou mizí domy jejich někdejších sousedů a hospoda, kde se scházeli. Zvlášť bolavé pro ně bylo, že jim nebylo dovoleno vyjmout ze země ostatky svých předků. Hřbitov skončil pod přívalem bahna jako první. Jediné, co zůstalo výhrůžně nad tou spouští čnít z hladiny, byla hranatá věž místního kostela.

„Až zmizí i špička věže kostela, nezůstane tu po nás nic,“ konstatuje hrstka místních.

„Z Trifeşti zůstalo stát pět domů, z osady Şasa čtyři. Všechno ostatní je zničené. Spousta těch míst, kde ještě před třiceti lety žili lidé, už není ani na mapách. A zůstává tu jen pár ztracených duší, které si to ještě pamatují,“ říká Necuali. „Až zmizí i špička věže kostela, nezůstane tu po nás nic.“

Není to úplně pravda, protože kdysi tolik prosperující důl v Roșia Poieni a škody, které na zdejší krajině napáchal, jen tak nezmizí.

Odpad z měděného lomu navíc nekončí na úrovni vesnice Geamăna, ale pokračuje téměř volně dál – brzdí ho jen jedna kovová norná stěna – do vodní nádrže Valea Şesii. Ta funguje jako dekantační rezervoár, o rozloze 130 hektarů, ukončený hrází. Celá nádrž pak funguje jako přírodní továrna na kyselinu sírovou, která nahlodává onu hráz na konci údolí.

Na scénář protržení hráze a obludné rozměry možné ekologické katastrofy upozorňují odborníci už řadu let. Nebezpečí přitom narůstá pokaždé, když v oblasti silně prší. Nicméně potřebných patnáct milionů eur, na kolik je odhadována aspoň základní úprava hráze a odtokových poměrů, se zatím společnosti CupruMin Abrud, momentálnímu majiteli dolu, najít nepodařilo.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz