Veřejné zpochybňování a potlačování odlišné sexuální orientace nebo genderové identity může mít fatální dopad na teenagery, kteří takovou situaci skutečně prožívají. A problém je, když stereotypy hlásá odborná autorita.
Právě to vytýká poradna Sbarvouven.cz pro mladé LGBT lidi (lesby, gayové, bisexuálové a transgender lidé – pozn. redakce) znojemské školní psycholožce Evě Kneblové. Proč, vysvětluje jedna z mentorek poradny Ivana Velčovská.
Čím vás znepokojil rozhovor MF DNES, kde psycholožka Kneblová mluví o tom, že homosexuální vztahy mohou být u řady dívek jen póza?
Velmi mě překvapilo, jak neopatrně dětská psycholožka zachází s pojmy u tak niterné podstaty člověka, jako je jeho identita. Období dospívání je důležité pro vlastní sebeurčení, výstavbu sebevědomí, je to období, kdy se mladí lidé vyhraňují vůči svému okolí a zároveň chtějí zapadnout. Hledají svoji identitu, vytváří svoji image. Nevím, proč by tento proces „hledání se“ měl komentovat odborník v pomáhajících profesích negativním nádechem, tak jako to obvykle dělají laici. Pokud teenager při tom svém hledání nikomu neubližuje, tak by mělo být jedno, jakým způsobem to dělá. Pokud to jedno nebude, tak bude nejspíš ubližovat sám sobě.
Vytýkáte tedy psycholožce Kneblové, jak o problému mluví?
Odborníci, kteří se takto vyjadřují do médií, tím vlastně nabádají rodiče, aby nerespektovali své děti a aby je tlačili do nějakého chování a projevování bez ohledu na jejich přirozenost. To, jak vypadá správná identita jedince, přitom nepopisuje žádná odborná literatura. Odborníci však nezřídka podléhají stereotypním představám a společnost „poučují“, jak má takový správný člověk vypadat. Co se popisuje v odborné literatuře, to jsou vývojová stadia jedince. Pokud se jedinec odchyluje, tak se posuzuje, zda patologickým směrem, ale ani odchýlení nemusí vždy znamenat patologii.
Také mluvila o intenzivním nárůstu případů, kdy jí děvče řekne o chození nebo intimní zkušenosti s kamarádkou, a tím nabyla dojmu, že může jít o módní trend. Podle vás jde tedy čistě o hledání se, o proces dospívání?
Určitě je to v rámci procesu zdravého dospívání. Máme jinou dobu, teenageři se projevují trošku jinak než dřív. Když paní psycholožka mluví o intenzivním nárůstu počtu případů, kdy se jí někdo „vyoutuje“ (svěří se se svojí sexuální orientací nebo genderovou identitou – pozn. red.), může to značit mnoho věcí.
Například?
Například, že je důvěryhodná osoba z titulu funkce, postavení, profese či na základě osobních sympatií klientek. A také to, že doba je otevřenější, mladí se o tomto tématu nebojí tolik hovořit. Mimochodem, my máme v naší poradně v dětské psychology, sociální pracovníky a učitele velkou důvěru. Když nám píše klient, že se bojí „vyoutovat“, snažíme se ho navést k tomu, aby si ve svém okolí našel spojence právě i z těchto řad.
Ivana VelčovskáPochází ze Znojemska, dnes žije v Praze. Pátým rokem je mentorkou bezplatné a anonymní poradny pro LGBT lidi v krizi Sbarvouven.cz, kterou provozuje nezisková organizace Prague Pride. Mentoři v ní pracují jako dobrovolníci, tedy bez honoráře. Pomohli už 3 500 klientům, čtvrtina z nich je ve věku od 15 do 19 let. |
Kneblová se pozastavuje nad tím, že se dívky okázale objímají, vodí za ruce, otevřeně o tom mluví, sdílí na sociálních sítích. Co si o tom myslíte?
Já se pozastavuji nad tím, proč se někdo pozastavuje. Copak není přirozené projevovat náklonnost vůči člověku, na kterém nám záleží? Heterosexuální dívky a chlapci k sobě náklonnost neprojevují? Když se zamyslím nad obdobím mého dospívání, tak chlapci a dívky si projevovali náklonnost spíše předstíráním vzájemných antipatií, což mi přišlo hloupé.
A jak to mají dospívající dnes?
Dnešní teenageři jsou všeobecně mnohem dál a nebojí se být k sobě milí, vlídní, laskaví a pozorní. Myslím, že je správné zabývat se šikanou a ubližováním si. Ale řešit pozitivní projevy vztahového chování... Proč? To bychom přece měli už od dětství aktivně pěstovat a podporovat bez ohledu na sexuální orientaci. Důležité je i zmínit, že dnešní LGBT teenageři mají větší možnost učit se vztahovému chování a vztahovým dovednostem téměř podobně jako jejich heterosexuální kamarádi. A to je velmi přelomové.
Proč?
Protože LGBT lidé mé generace tuhle možnost neměli kvůli tomu, že společnost byla uzavřenější. Učili se vztahovému chování mnohem později. Dochází třeba k tomu, že mi do poradny píše čtyřicetiletá žena, která neví, jak má oslovit jinou ženu, neví si rady v úplně banálních vztahových situacích. Takže já jsem velmi ráda, že si mladí lidé mohou projevovat city otevřeně.
Co může způsobit veřejné zpochybňování sexuální orientace u teenagerů, kteří takovou situaci skutečně prožívají?
Veřejné zpochybňování či patologizování odlišné sexuální orientace či genderové identity z úst odborníků dost často ústí v tlačení dětí do stereotypních škatulek jejich rodinami. Rodiče pak – podpořeni odbornou autoritou – po dětech vymáhají nejrůznějšími způsoby, aby se chovaly a projevovaly jinak, než je jim přirozené. To má fatální dopady.
Jaké?
LGBT teenager mívá výčitky, že není „normální“, a snaží se dokazovat, že to tak není. Vyčítá si, že jsou rodiče kvůli němu nešťastní, a když ho za to trestají, pokračuje v tom nezřídka také sám. Pakliže je toto stadium příliš dlouhé, má to dopad na rozpad sebevědomí, vztahů kamarádských i rodinných, na školu... Mohou se vyvinout poruchy příjmu potravy, deprese, sebevražda... I naše poradna vznikla na popud sebevraždy teenagera Filipa z důvodu homofobie.
Jak obvykle probíhá coming out? Jak je obtížný?
Coming out se rozděluje na vnitřní a vnější. Nejdřív se s tím člověk musí vypořádat sám u sebe. Když to má ujasněno, přichází oznamování blízkým a dalšímu okolí. Mladí LGBT lidé řeší, co bude doma, co ve škole, co na to spolužáci? Člověk v té první fázi bojuje s vlastními obavami a zkušenostmi, které do té doby nastřádal. Coming out je obtížný v překonávání představ, které si do něj naprojektovalo jeho okolí. Nezřídka se stává, že se vyoutováním smaže vše dobré, co do té doby člověk udělal, a diskvalifikuje jej v sociálním žebříčku jeho okolí. Dokud odborníci v pomáhajících profesích toto téma zmiňují v negativním duchu, je to jeden z důvodů, proč je coming out tak těžký.
Obejdou se bez odborné pomoci psychologa, sexuologa?
Gayové a lesby si svoji orientaci museli zpracovávat sami dlouho předtím, než vůbec vznikla psychologie nebo sexuologie. V různých historických etapách se na toto téma navíc nahlíželo naprosto různě – ne s potřebou to řešit. Takže samozřejmě, že to jde. Odborníci většinou nastupují až v té vnější fázi, když selže okolí.
Co si mám pod selháním okolí představit?
Například když k nim rodiče přivedou své děti, aby je „vyléčili“. Takový člověk pak může být frustrován a mít deprese. Psychoterapie je tedy dobrou volbou. Samozřejmě nikdy není na škodu mít si o tom s kým popovídat; může to být třeba kamarádka a vůbec jakýkoli laik, který je „gay friendly“. Složitější je to u transgender lidí. Tam je psychologa, sexuologa potřeba.
Jak bych se měla správně zachovat, pokud za mnou s tímto přijde moje dítě?
Recept je jednoduchý – mít svoje dítě opravdu ráda. Když má dítě jasno, připravuje se na to, jak se budete cítit, nechce o vás přijít, bojí se, jestli si poradíte se svým okolím, jestli jej přijmete a budete mít stále ráda. Vaše dítě, pokud mu budete oporou, může žít stejně plnohodnotný život jako vy. Ráda bych podotkla, že v situaci coming outu dítěte má být oporou rodič dítěti, nikoli naopak. Rodič je přeci ten, kdo je dospělý, a tak by měl mít dostatečné sociální dovednosti vyrovnat se s životními událostmi, změnami či překážkami. Často se však stává, že rodič zapomene na dítě a řeší sebe. Dítě řeší sebe a navrch svého rodiče.
Psycholožka Kneblová také mluvila o případu, kdy se dívka cítí být současně holkou i klukem. A že to popírá vše, co je pro muže a ženy jedinečné. Má pravdu?
Jeden příklad teenagera, který hledá svoji identitu a vytváří si svoji image jinak než teenageři před 30 lety, a už je z toho odvozen konec civilizace. I kdyby si na to člověk jen hrál, co se stane? Nestane se nic. Váženost člověka se přece odvíjí od toho, co nosí v sobě, a ne „na sobě“. Copak platí pravidlo, že pouze s jedinou tradiční genderovou identitou a sexuální orientací je člověk schopen lásky, vztahů, plodit děti, chodit do práce, postarat se o své staré rodiče, platit daně? Je „správné“ zachování genderových rolí a sexuální orientace důležitější než život člověka? Přijde mi to jako zbytečné plýtvání energie těch, kteří to nedokážou zpracovat, a také těch, kteří to musí překonávat. Místo toho by LGBT mladí lidé měli mít možnost řešit starosti odpovídající jejich věku.
Co vám lidé do poradny Sbarvouven.cz píší, co řeší?
Ptají se, jestli jsou, nebo ne LGBT, jak to poznají, jak provést coming out. Ale tu cestu si každý musí najít sám, a my jim jen pomáháme urovnat si myšlenky. Řešíme také depresivní stavy, osamělost, pokusy o sebevraždu.
Ptají se i rodiče LGBT dětí?
Ano, třeba jestli na komunikaci při coming outu jdou dobře. Jako mentoři působí lidé, kteří mají svůj coming out úspěšně za sebou a jsou různého genderu i sexuální orientace. A máme odborné garanty s psychologickým vzděláním, kteří nám dávají zpětnou vazbu a komunikují s námi, když je potřeba krizová intervence. V poradně působím pět let a za tu dobu přibylo transgender klientů a klientů ze Slovenska, kde žádná taková služba není.
Zmínila jste, že lidé často při sledování seriálu v obýváku urážlivým způsobem komentují gaye, a ani si neuvědomují, že mohou zraňovat své dítě. Myslíte, že naše společnost bude jednou tak uvědomělá, že takové věci nechá bez povšimnutí?
Myslím, že jsme na dobré cestě. Tolerance má stoupající tendenci. Podívejte se do diskusí, jak hetero lidé říkají, že přece homosexualita není nic extra a proč je s tím pořád někdo otravuje. A já se taky musím ptát proč, vždyť je to úplně jedno. A až to nikdo nebude pořád vytahovat a pozastavovat se, bude svět zase o něco přátelštější a lepší.
