V poradně pracuje dvacet mentorů, kteří si sami prošli coming outem nebo mají zkušenost s problémy, s nimiž se na poradnu lidé obracejí. Na jejich komunikaci s klienty dohlížejí tři psychologové. Ti posuzují, zda mentoři, kteří jsou vyškoleni, radí klientům správně.
Jedním z mentorů je osmadvacetiletý manažer projektu Oldřich Kundera z Brna, který za dva roky odpověděl už na šest tisíc zpráv.
Manažer a mentor projektu Sbarvouven Oldřich Kundera
„Klient, který nás vyhledá, si nejdřív založí anonymní profil, kde vyplní svoje pohlaví a přibližný věk. Pak si vybere ze seznamu mentorů, kteří jsou uvedeni na webu, a s ním komunikuje přes chat. Máme pravidlo, že mentor musí odpovědět do 24 hodin na každou zprávu, a nedoporučujeme, aby se mentoři s klienty setkávali nebo si s nimi vyměňovali čísla. Poradna má za všech okolností představovat bezpečné anonymní prostředí,“ vysvětlil iDNES.cz Kundera.
On sám si prošel coming outem, když mu bylo osmnáct. „Už asi od první třídy jsem věděl, že se mi líbí kluci. Pojem gay jsem neznal, věděl jsem jen, že je se mnou něco jinak a hodně let jsem si to nechtěl přiznat, potlačoval jsem to v sobě. Do osmnácti jsem s tím bojoval,“ uvedl.
V té době k němu do třídy propadl starší spolužák, který byl také gay a nebál se o tom mluvit. „To, že jsem viděl kluka, který je úplně normální, není na něm nic zvláštního, jen je prostě gay, nastartovalo i můj coming out. Konečně jsem i já akceptoval, že jsem gay. Pak jsem si našel přítele, který nebyl z Brna. Jednou za mnou přijel na víkend, který jsme strávili společně. Když pak odjel, moje matka se mě na rovinu zeptala, jak to se mnou je. Takže jsem jí to vysvětlil a jí to bylo skoro jedno. Takže u mě měl coming out hladký průběh,“ popsal Kundera.
Následně se zapojil do brněnského projektu, v rámci kterého jezdí mladí gayové na tábor, na kterém se baví o své orientaci a zkušenostech s coming outem. V Brně a Praze také organizuje ples Queer Ball. „No a pak jsem se dozvěděl o poradně Sbarvouven.cz a začal radit klukům a holkám, kteří potřebují podpořit,“ dodal.
Ne každý má však odvahu o své orientaci promluvit. Poradnu odstartovala smrt čtrnáctiletého gaye Filipa, který v roce 2014 spáchal sebevraždu, protože měl pocit, že žije v homofobní společnosti, která by jeho situaci nepřijala. Lidé, kteří každoročně organizují festival Prague Pride, se o jeho příběhu doslechli a v roce 2015 poradnu rozjeli.
Po smrti syna pomáhá jiným lidem
Filipova matka Svatava Havlíčková pracuje jako zdravotní sestra. Po synově smrti začala pracovat v poradně Sbarvouven.cz jako mentorka. Nejčastěji radí mladým homosexuálům, ale i starším mužům, kteří mají před coming outem.
„Často se na mě obrací kluci, kteří pochází z věřících rodin, u těch bývá s odlišnou sexuální orientací největší problém. Mají strach, jak jejich orientaci přijme rodina, navíc jsou sami věřící a mají velký problém s tím, jak církev tuto problematiku vnímá. Snadno kvůli tomu získají pocit, že oni jsou ti ‚špatní‘, že tady nemají co dělat, a to byl i příklad našeho Filipa,“ uvedla Havlíčková.
O tom, že věřící lidé s homosexuální orientací to nemají jednoduché, se přesvědčil i další mentor Jan Cemper. Pochází z vesnice, ve které byla většina obyvatel katolického vyznání. „Lidé na vesnici nepřijímali jinou orientaci než heterosexuální a dávali to najevo. Slýchal jsem různé poznámky, třeba proč si nenajdu holku a podobně,“ říká.
Podle něj jsou v současné církvi dva proudy - konzervativnější a liberálnější, který homosexuální orientaci toleruje. „Situace se zlepšila s příchodem papeže Františka, který řekl, že nebude nikoho soudit. Pak jsou lidé kolem kardinála Dominika Duky, kteří by se nejradši zakonzervovali ve středověku,“ míní.
„Bible podle mě vykládá nějaký příběh, který se stal a měli bychom si z něj vzít nějaké ponaučení, ale neměl by se vztahovat na současnost,“ dodává. Mladí lidé podle něj častěji inklinují k protestantským církvím, které jsou k odlišným sexuálním orientacím otevřenější.
„Ptali se, proč to udělal, když se gayové mají dobře“
Lidé jsou sice k problematice LGBT tolerantní, ale jen do doby, než se začne týkat jich samotných, míní Havlíčková. „Když Filip zemřel, nikdo nechápal, proč to udělal. Všichni říkali, že gayové se u nás mají dobře, mají práva, nikdo je neutiskuje. Jenže když se ocitnete v situaci, kdy se vás to začne týkat, vidíte, že to tak není,“ uvádí Havlíčková.
Mladší lidé se podle ní často bojí toho, co se stane, když o své orientaci promluví. Mají strach, že je rodiče vyhodí z domu, což se prý často i stane. Havlíčková proto své klienty dopředu připravuje na to, jak asi rodiče zareagují. Radí jim, že matce a otci mají dát čas novou skutečnost vstřebat a přijmout. „Klienti se mi někdy zpětně ozvou s tím, jak to u nich doma dopadlo. Většině z nich se po coming outu uleví,“ říká.
Na otázku, co jí dává sílu, aby po tom, co prožila, radila jiným lidem, odpoví bez váhání: „Aby se už nikdy nestalo to, co se stalo našemu Filipovi.“
