Podyjí je náš nejmenší národní park, jehož osu tvoří přes čtyřicet kilometrů dlouhé údolí Dyje. Až na rakouskou obec Hardegg je víceméně prosté lidské civilizace, druhé takové údolí u nás nenajdete.
Dílem za to vděčíme nepřístupnosti údolí a dílem bývalému pohraničnímu pásmu, které tuto oblast na dlouhá desetiletí zcela uzavřelo. Díky tomu tu žijí vzácné druhy ptáků, jako například výr velký, čáp černý nebo sokol stěhovavý.
Projít celou oblast pěšky mě lákalo již delší dobu, ale počkal jsem si na okamžik, kdy se koruny lip, habrů, buků a dubů začnou barvit podzimními teplými tóny a dozrávající hrozny na vinicích dodají tomuto kraji tu správnou atmosféru.
Kromě našeho národního parku jsem během dvoudenní túry hodlal navštívit i přeshraniční rakouský park Thayatal a důkladně prozkoumat i méně navštěvovaná místa této překrásné oblasti na pomezí Jižní Moravy a Dolního Rakouska.
Krajem skalních vyhlídek a vinohradů
Stojím na vyhlídce v Hradišti u kostela svatého Antonína Paduánského a hledím na panorama znojemských věží, hrad i na údolí Dyje pode mnou. Vycházející slunce mě přiměje k akci, sestupuji sadem k řece a vydávám se po žluté značce proti jejímu proudu.
Přede mnou jsou dva dny putování. Přes padesát kilometrů stezek vedoucích lesy, loukami, podél vinic a přes nádherné vyhlídky.
Cesta nejprve kopíruje břeh přehrady, ale po pár kilometrech mě přivádí na Sealsfieldův kámen, první z mnoha vyhlídek, které zdejší kraj nabízí.
Ranním lesem se nese jen tiché bublání řeky, která hluboko pode mnou vtéká do přehradního jezera. Ze strmých srázů vystupují tu a tam skály a kamenná moře jako obrovské jizvy pokrývají zalesněné svahy.
Žlutá značka mě z hrany kaňonu přivádí k řece a pokračuje proti jejímu proudu. Napadá mě, že by bylo skvělé si to tady sjet na lodi, ale pro vodáky je Dyje mezi Vranovem a Znojmem zapovězená. Důvodů je více, každopádně zdejší krajina představuje natolik unikátní ekosystém, že zákaz splouvání lze považovat za velmi rozumné rozhodnutí. Koneckonců hned následující vyhlídka Devět mlýnů napovídá, že bezpočet jezů na řece by beztak vodáky příliš nepotěšilo.
Opět opouštím údolí a pěšinou podél vinohradu směřuji k již zmiňované vyhlídce Devět mlýnů. Ze skály se otevírá výhled na zákrut řeky, na jejímž pravém břehu tady skutečně stávalo devět vodních mlýnů, které dnes připomíná jen část jezů a sporadické ruiny. Na levém břehu z údolí vyrůstá Šobes, jedna z nejstarších vinic u nás, kde víno pěstovali již ve středověku.
Sealsfieldův kámen je jednou z mnoha vyhlídek, které zdejší kraj nabízí.
Dozrávající hrozny dodávají kraji v Podyjí tu správnou atmosféru.
Přecházím visutou lávku a po červené značce stoupám k vinohradu, byla by určitě škoda se tu nezastavit a neochutnat některé z vín. Šťavnaté hrozny olizuje polední slunce a dodává jim jiskřivou barvu žlutozelených i temně modrých tónů. Díky poloze na jižním úbočí a chráněná meandrem Dyje má vinice Šobes specifické mikroklima a patří prý mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě.
Po degustační zastávce pokračuji k Podmolí a z cesty obdivuji další výhledy na údolí. Při pohledu na mapu je mi jasné, že hitparáda vyhlídek bude pokračovat až do konce tohoto vandru.
Na Nový Hrádek
V nohou mám teď dvacet kilometrů a volím malou odbočku do Podmolí k Hospůdce u rybníka, což je poslední možnost občerstvení před mým dnešním cílem v Lukově. Po obědě pokračuji kolem Žlebského jezírka a ve stínu lesa kráčím ke zřícenině Nový Hrádek.
Nový Hrádek. Zřícenina hradu, jehož nejstarší část byla postavena ve 14. století bratrem Karla IV, Janem Jindřichem Lucemburským.
Výhled z Nového Hrádku. Meandry Dyje vytvářejí zajímavý vizuální efekt, takže to vypadá, že tu tečou tři řeky vedle sebe.
Na vysokém ostrohu nad řekou se tyčí zřícenina hradu, jehož nejstarší část byla postavena ve 14. století bratrem Karla IV, Janem Jindřichem Lucemburským. Přesně v celou hodinu zarachotí klíč v dřevěné bráně a sympatická kastelánka mě pouští dovnitř.
Zhruba hodinová prohlídka končí na vyvýšené plošině mladšího, tzv. horního hradu. Sice nevím, co mě čeká zítra, ale pro dnešní den hodnotím tento výhled jako zatím nejkomplexnější. Stojím přibližně ve středu národního parku a víceméně kruhové panorama mi ukazuje krajinu v celé její nádheře.
Meandry Dyje hluboko pode mnou vytvářejí zajímavý vizuální efekt, takže to vypadá, že tu tečou tři řeky vedle sebe. Západním směrem se zvedá osmdesát metrů vysoká Vraní skála, největší skalní stěna Podyjí, a souvislou plochu lesů narušují už jen úzké pásy luk podél řeky. Už se těším na zítřek, kdy mám v plánu vydat se na rakouskou stranu a prozkoumat tuto oblast zblízka.
Může se hoditZačátek a konec: Znojmo - Vranov nad Dyjí |
Od hradu se vracím kus po stejné cestě a poslední kilometry do Lukova šlapu po hezké polní cestě, lemované dozrávajícími švestkami.
Rakouské Podyjí
Následující den vyrážím časně ráno, abych stihl projít zajímavá místa na rakouské straně Podyjí a pak dojít až do Vranova. Kdo chce vše stihnout v pohodovějším tempu, může si přidat den navíc a druhou noc strávit třeba v rakouském pohraničním městě Hardegg.
Z Lukova mě červená značka přivede do Čížova, kde sídlí správa parku a najdu zde návštěvnické středisko. Návštěvníci si tu také mohou přiblížit relativně nedávnou historii, kdy západní hranici obepínala železná opona. Zbytky plotu stojí na poli na okraji vesnice a spolu se strážní věží vytvářejí nepřehlédnutelné memento.
Městečko Hardegg a stejnojmenný hrad
Modrá značka klesá po asfaltové cestě do údolí Dyje, míjím Hardeggskou vyhlídku, kde lze poprvé zahlédnout městečko Hardegg i stejnojmenný hrad. Kdysi živému letovisku zasadila první ránu výstavba Vranovské přehrady, protože vypouštění spodní vody ochladilo vodu v řece a dnes se v ní mohou vykoupat jen otužilci. Pak přišla válka a po ní uzavření hranic s Československem, takže turistický ruch tu téměř ustal.
I mě jediné město u řeky mezi Vranovem a Znojmem přivítalo rozpačitě. Hrad je přechodně uzavřen a z terasy jediné restaurace u mostu mě český číšník vypoklonkoval, protože otevírají přece až za čtvrt hodiny. No nic, alespoň budu dříve na vyhlídkách.
Vydávám se po dobře značené červené stezce ke tři kilometry vzdálené vyhlídce Übersteg, která se nachází na úzké šíji pod vrcholem Umlaufberg. Stezky v parku Thayatal vedou převážně podél Dyje, po hezkých loukách a dojít můžete až ruině hradu Kaja.
Pašeráckou stezkou do Vranova
Vracím se zpět stejnou cestou do Hardeggu, přecházím most na moravskou stranu a napojuji se na zelenou značku. Naposledy (pokolikáté už?) stoupám ze dna údolí a mířím k mojí poslední vyhlídce u Obelisku. Jak postupuji od Znojma proti proudu Dyje, údolí se postupně zahlubuje a před Vranovem činí rozdíl mezi Dyjí a hranou kaňonu přibližně dvě stě metrů.
Červeně značená Pašerácká stezka patří k nejzajímavěji vedeným trasám v parku, zaříznuta do strmého svahu prochází kolem skal a nabízí výhledy na protější strmé svahy Braitavy. Přírodní památka Braitava leží pod Býčí horou, nejvyšším vrcholem znojemského okresu, a je to největší a nejzachovalejší oblast přirozených lesů na území národního parku Podyjí.
Vyhlídka u Obelisku pomalu zarůstá vysokými stromy a otevírá výhled pouze severozápadním směrem, tedy k mému cíli ve Vranově nad Dyjí. Pod Obeliskem ukrývají lesy další zajímavost, kterou jsou ledové sluje. Dříve turisty hojně vyhledávané místo ovšem bohužel navštívit nejde, protože leží v první zóně národního parku. Ale kousek od odbočky k Obelisku můžete spatřit kamenný chodník vedoucí ke slujím, který návštěvníci využívali.
Sestupuji po červené značce k opuštěnému meandru Dyje a podél řeky ukrajuji poslední kilometry mého putování Podyjím. Za dva dny jsem prošel nejhezčí pasáže českého i rakouského parku a vystoupal na desítku překrásných vyhlídek.
