Čtrnáct tisíc sdílených koloběžek. To je dobrých pár set tisíc Pařížanů, kteří se přepravují ekologicky. Nebo ne? Studie konzultantské agentury Arcadis ukázala, že sdílená elektrokoloběžka má podobnou uhlíkovou stopu jako automobilová doprava.
Arcadis šla dál, než je jen počítání samotné spotřeby energie. Práci si dala s vypočítáním všech uhlíkových dopadů jednotlivých způsobů dopravy – výrobou počínaje přes náklady na provoz až po recyklaci. A tento způsob přemýšlení radikálně mění pohled na ekologickou dopravu.
Pokud by se totiž počítala jen čistá energie, kterou koloběžky spotřebují, byly by opravdu vzorem zeleného přístupu – vyprodukují jen 0,65 gramu CO2 na osobu a kilometr. To je ale naprostý zlomek skutečné ekologické stopy, kterou koloběžky zanechají. Jejich životnost při sdíleném provozu je totiž mizivá, takže ekologická zátěž způsobená jejich výrobou se nestačí rozložit do větší porce kilometrů. Na jeden ujetý kilometr tak koloběžka „vyrobí“ 60 gramů CO2.
Jak na nabíječku? Autem
A pak je tu to vzývané sdílení: lidé mohou nechat koloběžku kdekoli. Někdy se ale musí dobít. A aby se na nabíječku dostala, jsou tu lovci koloběžek (kteří fungují i v Praze). Ty opuštěná sdílená vozítka sbírají a vozí k dobití. Jak? No přece autem! Jestliže se tedy po Paříži pohybuje 14 tisíc koloběžek a jeden takový sběrač „na plný úvazek“ posbírá za jednu směnu 30 koloběžek, je to nějakých 350 aut, která brázdí Paříž křížem krážem, aby platící klienti koloběžkových firem měli pocit, že zachraňují přírodu. To přidá k uhlíkové stopě koloběžky dalších 40 gramů na kilometr.
Dohromady tak jeden ujetý kilometr koloběžky, na které pochopitelně jede jediný člověk, zatíží planetu 105 gramy CO2. Osobní auto – včetně započtení výroby a recyklace – vyprodukuje 253 gramů. Pokud v něm jedou lidé tři, tak i po započtení navýšení spotřeby jeho uhlíková stopa koloběžku pohodlně vyrovná.
Ve skutečnosti je ale nejspíš ještě hůř: když se totiž francouzské centrum dopravního výzkumu 6T koloběžkářů ptalo, zjistilo, že nejde o žádné řidičské konvertity, kteří se polepšili a zpoza volantů přeskočili za řídítka. Naopak. Koloběžky nejvíc využívají lidé, kteří před jejich rozšířením kombinovali jízdu hromadnou dopravou a chůzi. Jinými slovy: část těch „nejčistějších“ začala používat způsob dopravy, který je ve skutečnosti jedním z nejšpinavějších.
Kudy ven? Efektivnější koloběžky
Aby bylo jasno: zveřejněná studie nemá sdílené elektrokoloběžky pohřbít jako slepou vývojovou cestu, spíš má sloužit jako impuls k jejich efektivnějšímu provozu, nad kterým dneska nikdo moc nepřemýšlí. Nejvíc oxidu uhličitého by se ušetřilo využíváním recyklovaných materiálů, ostatně druhotné zpracování hliníku je 14krát méně náročnější než jeho těžba.
Druhým krokem je prodloužení životnosti koloběžek. Dnes ke koloběžkám firmy provozující sdílecí služby přistupují jako ke spotřebnímu materiálu, životnost každého stroje se pohybuje v řádu měsíců. Pokud by firmy posílily svoje servisní centra a koloběžky důsledně renovovaly, rozložila by se uhlíková stopa výroby do mnohem většího počtu kilometrů. Motivované jsou k tomu ostatně i firmy – opravovat koloběžky je levnější, než je odepsat a pořídit nové. Doteď se do toho provozovatelé nehrnuli, protože servis je zkrátka logisticky a personálně náročnější, než poškozený kus zahodit a pořídit nový.
A třetím krokem je efektivnější provoz. Studie navrhuje vytvořit systém, který bude i finančně motivovat uživatele, aby koloběžky nechávali na sběrných a nabíjecích místech. A pokud je tam nenechají, měli by je vyzvedávat lovci koloběžek v elektromobilech nebo hybridech.
Pokud by se podařilo tyto kroky dotáhnout do ideálního stavu, klesla by uhlíková stopa jejich provozu na zlomek současné hodnoty. Studie odhaduje, že ze současných 105 gramů by mohlo být klidně třicet gramů. A pak už by koloběžky držely pozici mezi hybridními a elektrickými autobusy.
29. listopadu 2018 |
