Na Slovensku se s pravidelností vrženého bumerangu hovoří o realizacích nejrůznějších megalomanských projektů. V minulosti se například uvažovalo o zřízení bratislavského metra, vážně i nevážně se debatovalo o pořízení vlastního ostrova v Jaderském moři, případně o vybudování superrychlého Hyperloopu, který by dokázal přepravit lidi z hlavního města do Vídně za osm minut. Všechny tyto záměry však zatím skončily jen na papíře. Možná naštěstí.
Přitom se až trestuhodně zapomíná na to, že jeden takový vpravdě obří projekt, ve světě unikátní, Slovensko už dávno má. Je jím lanovka na Lomnický štít. Prostřednictvím osobních vzpomínek Juraje Husovského, který ji už čtyřicet let obsluhuje, připomíná její historii web Brainee.sk.
 |
Je zvláštní, že dnes je tato lanovka považována skoro za samozřejmost, která na vrchol vede snad už od nepaměti. Nicméně v době, kdy byla konstruována, neměla její technická náročnost ve světě srovnání. Její stavba a provoz tak byly naprosto revolučním počinem.
Pekelně náročná konstrukce
Díky své poloze byla Tatranská Lomnica vždy spojována s lyžováním a turistikou. Úplně první lanovka na Skalnaté pleso byla postavena v roce 1937, v časech, kdy už důsledky velké hospodářské krize nebyly tak drastické jako v první polovině třicátých let v meziválečném Československu.
O tři roky později byl zprovozněn další, stavebně ještě o něco komplikovanější úsek ze Skalnatého Plesa na Lomnický štít. Do vrcholových partií nebylo možné dostat těžkou stavební techniku a tak se materiál nahoru zavážel tažnými koňmi. A těch se během výstavby dokázalo v sedle sejít i tři sta padesát.
„Při stavbě v těchto nadmořských výškách hrozí prakticky neustále nebezpečí v podobě atmosférických a statických výbojů, bouří, lavin nebo větru, které doprovázelo dělníky při práci,“ vypráví lanovkář Juraj Husovský. Vytrvale nevlídné počasí si podle něj vynutilo zřízení dočasných kotvených ubytoven. „Jen díky šťastné hvězdě to v těchto barácích dělníci přežili.“
Kvůli těžkým podmínkám se práce mohla vykonávat jen čtyři až pět měsíců v roce, a to ještě dost omezeně. Často se muselo improvizovat a hledat řešení přímo v terénu. Při stavbě lanovky na Skalnaté pleso, odkud se dostanete na Lomnický štít, byla například využita trasa staré bobové dráhy. „Další vítanou pomocí byla část lesní cesty, zvaná místními Javorová. Ta totiž byla po zahájení provozu bobové dráhy upravena štěrkem,“ říká Husovský. Lokalita Nad Štartem, jež je v současnosti mezizastávkou k vrcholu Skalnatého plesa, si od té doby své jméno drží.
Materiál? Ten odnášeli nosiči
Teprve poté, co lanovka dosáhla ke Skalnatému plesu, byla zahájena stavba, která upoutala pozornost celého světa. Její stavbu inicioval Juraj Ország, lékař a ředitel lázní v Tatranské Lomnici.
„Využil konexí svého bratra, který byl tehdy významným politikem,“ zmiňuje Husovský. „V návrhu totiž byly i lanovky na Gerlach, Rysy nebo Slavkovský štít.“ Orság dokázal záměr prosadit, byť se odhad nákladů realizace blížil tehdy astronomické sumě 26,5 milionu korun. Realizace projektu byla svěřena firmě Františka Wiesnera z Chrudimi. Dělníci neměli před sebou zrovna lehký úkol, lanovka musela být postavena v netradičním režimu bez podpěr.
„V době výstavby a po mnoho let provozu byla světovou jedničkou v několika parametrech. Šlo například o nejdelší úsek s volným rozpětím bez podpěr, o rekord v překonávání výškového rozdílu a nejdelší úsek cestujících přepravovaných na lanech bez přestupu,“ vzpomíná Husovský. „Po zahájení prací se materiál vyvážel na nákladních autech, ale až do výstavby pomocné nákladní lanovky ho na Skalnaté pleso vozili nosiči z podhorských obcí na dvoukolácích.“ Nosiči tehdy dostávali odměnu 40 haléřů za každý kilogram. Tímto způsobem odvozili přibližně 40 tun dřeva a 35 tun štěrku. Současně se začalo pracovat na druhém úseku trasy na Lomnický štít.
„Podávali tam neuvěřitelné fyzické výkony. Později se těmto dělníkům začalo říkat Oceloví chlapi z Lomnického štítu,“ vysvětluje Juraj Husovský.
Jednou z nejzajímavějších částí konstrukce je technologie stavby podpěr pomocí nýtování, která byla podobná jako u Eiffelovy věže v Paříži. Za dosažená světová prvenství se ale platilo, při stavbě v drsném terénu bohužel umírali lidé. O život při tragédii přišli dva dělníci ze Spišské Belé a Kežmarku – Ján Nahálka a František Bednarčík.
Nacisté ji málem celou zničili
Do výstavby zasáhla také druhá světová válka. Lanovka sloužila veřejnosti až do roku 1942, ale po vypuknutí Slovenského národního povstání byl její provoz zastaven. A nacisté, kteří měli lazaret v Grandhotelu Praha nedaleko stanice lanovky, ji při svém ústupu vyhodili do povětří.
„Mysleli si, že na Skalnatém plese jsou partyzáni. Lanovka nebyla schopna provozu kvůli nepříznivému větru, a tak přistoupili ke zničení celé lanovky i hvězdárny. Po neúnavných prosbách některých místních obyvatel a zaměstnanců nepoužili dalekonosná děla, jak měli původně v plánu, ale zničili pouze 6kV vedení, podpěru č. 1 a údolní stanici,“ dodává Husovský. Rekonstrukci pak nařídilo v roce 1947 ministerstvo zdravotnictví, pod jehož správu lanovka po válce spadala.
Později byla kvůli nedostatečné kapacitě pro nadcházející Mistrovství světa v roce 1970 zahájena výstavba další, paralelní kabinové lanovky. Dnes vděčíme této mezinárodní sportovní události i za další regionálně úžasná díla, jakým je například slavný skokanský můstek na Štrbském plese.
Juraj Husovský vzpomíná na toto období s jistou melancholií, protože tu ještě jako student technické školy pracoval na výkopu podpěr lanovky.„Stavbu se ale nepodařilo realizovat včas podle plánu, s mistrovstvím v klasických disciplínách se minula. Zato jsem byl u její kolaudace v roce 1973, už jako řádný zaměstnanec. Museli jsme si tehdy zvyknout na trochu jiný model provozu. Nikoliv kyvadlový, ale oběžný. A to ještě navíc odpojitelný a dvoulanový.“
Začátky byly podle zkušeného lanovkáře těžké. „ Ale taky krásné. Vstávali jsme ve tři hodiny ráno, za zpěvu ptáků. Pod lanovkou nám občas proběhl rys, nad hlavou proletěl orel,“ vzpomíná Husovský. Lanovka je pro tohoto muže zkrátka srdeční záležitostí, a svou práci bere jako poslání.
Co ho na oblíbené lanovce nejvíc fascinuje? „Ten adrenalin při bouřce, silném větru i za hukotu padající laviny. To všechno pro mě bylo a je výjimečné, uchvacující. K tomu mám vroucný vztah ke sportu, turistice i technice, respekt k síle přírodních živlů. A obdivuji se také neustálému vývoji, evoluci bezpečnostních prvků lanových drah.“
Počasí má vždy poslední slovo
Ve Vysokých Tatrách je počasí často nevyzpytatelné, a na Lomnickém štítě je zvláště důležité sledovat tvorbu námrazy na lanech. Jednou například zaměstnanci uvízli v horách na více než 40 dní. A museli jim pak nosit jídlo.
Juraj Husovský má v zásobě i další zábavné příhody. „Kolegové věděli, že fotím zajímavé věci z přírody ve svém okolí. Proto do žlabu Lomnického štítu na Slámové horolezecké trase nastražili hřib, přinesený z podhůří Tatranské Lomnice. Já už tam chvátal s fotoaparátem. Snímek jsem uveřejnil v novinách, jako mykologickou kuriozitu. Teprve potom mi řekli pravdu.“
Nejsilnějším zážitkem pro něj byla záchrana lidského života při práci v horách. „Jednoho turistu zasáhl nad hvězdárnou blesk, měl v patě díru jako dvoueurovku. Ale tím úplně největším neštěstím tu byla srážka dvou kabin v roce 1992,“ říká Juraj Husovský.
Na lanovce pracuje celý svůj profesní život, nejdéle pak na Skalnatém plese. Zažil také demontáž zmíněné lanovky z roku 1937, která před 19 lety vyvezla poslední cestující. Dnes ji připomíná pouze podpěra č. 1.
Objekty jednotlivých stanic jsou dnes kulturními památkami, a už roky se tu uvažuje o vytvoření technického muzea lanových drah. A zatímco staré odchází, ty nové se funkčně stále zdokonalují. „Po celou dobu mého působení se na lanovkách neustále zlepšovaly bezpečnostní prvky, docházelo k rekonstrukcím bezpečnostních a kontrolních obvodů. Šlo to od jednoduchých, dnes už historických prvků, až po ty současné moderní procesorem řízené systémy.“
Největší lanovka z nejmenších velehor světaK cestě na druhý nejvyšší vrchol Slovenska, se moc jiných variant nenabízí. Značená turistická cesta totiž nahoru nevede, a z Lomnického sedla pěšky vzhůru bez doprovodu horského vůdce nesmíte. Kabinová lanovka je o dost komfortnější a bezpečnější řešení, jak se rychle dostat nad mraky. Z údolní stanice v Tatranské Lomnici vede čtyřmístná lanovka na mezistanici Štart, odkud vás vyveze vzhůru patnáctimístná gondola až na Skalnaté pleso. Zde se přestupuje do unikátní visuté červené lanovky, která při cestě na Lomnický štít překonává převýšení 855 metrů. Jízda až nad nebesa trvá 8,5 minuty. Orientační ceny v roce 2024: Aktuální ceník najdete zde. |
