S manželem jsme už v důchodu a docela si ho užíváme. Přes zimu bydlíme v panelákovém bytě na sídlišti, ovšem od konce jara do podzimu jsme na naší chaloupce v Českém ráji. Kupovali jsme ji, když byly děti malé a trávili jsme tam vždycky celé prázdniny a spoustu víkendů. I děti si to tam zamilovaly.
Dcera žije v cizině
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Těšila jsem se, až budeme mít vnoučata a budou tam celé léto s námi. Jenže všechno je jinak. Máme dvě děti, starší dceru a o pět let mladšího syna. Dcera po maturitě odjela studovat do Bruselu a už tam zůstala, po škole si našla práci, pak přítele. Vzali se a dnes mají tři děti. Domů se už nevrátí, ale vídáme se docela často na to, že jsou tak daleko. Jenže vždycky je to jen na pár dní. Aspoň jednou do roka letíme i my za nimi. Ovšem mé sny o tom, jak budu mít vnoučátka celé léto na chalupě, se mi bohužel nesplní.
Syn byl dlouho sám, občas měl nějakou tu kamarádku, ale nikdy to nebylo nic vážného. Když se mu přehoupla třicítka, rýpla jsem si do něj, jestli zůstane starým mládencem. A že by to byla škoda, takový mladý, pěkný sympaťák by určitě dokázal udělat nejednu dívku šťastnou. A šťastnou by udělal i mě, kdybych se konečně dočkala vnoučat, která bych mohla častěji vídat. Syn se jen usmál a řekl mi, že se nemusím bát, určitě se dočkám.
Syn si našel ženu o pár let starší
Za týden nám s manželem přivedl představit svou lásku. Na první pohled to nebylo znát, ale po nějaké době mě napadlo, že jeho přítelkyně musí být starší. Syn mi to později potvrdil. Zároveň mi řekl, že je vdaná, ale v manželství jí to moc neklape a s manželem se prý domluvili na rozvodu. Také mi řekl, že má dvě děti, desetiletého syna a osmiletou dceru. Nebyla jsem z toho nijak nadšená, nechápala jsem, proč si nemohl najít svobodnou dívku, ale je už dávno dospělý a mluvit mu do jeho vztahu nemělo smysl. Tak jsem se s tím smířila. Manžel to vzal podstatně hůř, navíc synova přítelkyně se mu příliš nelíbila, o to bylo těžší ho přesvědčit, ať to prostě bere tak, jak to je.
Jenže to nejhorší nás teprve čekalo. Synova přítelkyně se rozvedla a rozhodla se začít úplně nový život, výchovy dětí se vzdala a nechala je bývalému manželovi. Platí mu alimenty a děti občas vídá. Když jsme se to s manželem dozvěděli, byli jsme oba v šoku. Co je to za matku, která se jen tak vzdá dětí. Navíc jsme nechápali, jak to mohl náš syn dopustit. Syn se s námi na toto téma odmítal bavit.
Se synem jsme se přestali vídat
Manžel pak přišel s další jobovkou. Zjistil, že dobře zná bývalého manžela synovy přítelkyně. Také se dozvěděl, že nám syn neříkal tak úplně pravdu, prý se jeho přítelkyně rozvedla kvůli němu, nebylo to tak, že by její manželství bylo v troskách. Navíc děti se prý s ní i s naším synem odmítají stýkat. Když mi to manžel všechno říkal, měl slzy na krajíčku. Dával si pomalu vinu sám sobě, že syna špatně vychoval. Teď, aby chodil kanály, že si na něj budou lidé ukazovat, prý se tak stydí. A také mi řekl, že syn k nám nesmí, že tohle jemu ani té jeho nikdy neodpustí. A byl by prý rád, kdybych se zachovala stejně, ale pochopitelně mi to nařídit nemůže.
Zachovala jsem se stejně jako manžel. Syna miluju, ale moc mě zklamal. Asi bych se i smířila s tím, že se jeho přítelkyně rozvedla kvůli němu, co ale skousnout nedokážu, je to, že opustila své děti. Synovi jsme naše výhrady řekli, že nám je to moc líto, ale že prostě nemůžeme přijmout, jak se zachoval a s kým žije. Syn sám řekl, že mu je to líto, ale své přítelkyně se prostě nevzdá.
Tak jsme najednou byli bez syna. Doufala jsem, že ten vztah nebude mít dlouhé trvání, že se to mezi nám třeba časem srovná. Doma jsme o něm skoro nemluvili. Občas mi nějaké novinky řekla dcera, která si s sním občas volala. Ani ona nesouhlasila s tím, jak se zachoval, jeho přítelkyni odmítala, ale myslím si, že s ním byla v kontaktu především kvůli mně, abych věděla aspoň zprostředkovaně, jak se má.
Máme vnučku
Uběhly dva roky a my se dozvěděli, že budeme mít od syna vnouče. Narodila se jim holčička. Syn nám to zavolal, pogratulovali jsme mu, a to bylo vše. Cítila jsem z jeho hlasu, že by třeba chtěl, abychom ji viděli, ale nic neřekl a my taky ne. Už jí bylo půl roku a já bojuji sama se sebou, že bych ji chtěla vidět, pokusit se to urovnat i se synem. Jenže nevím, jak na to. Mám to probrat s manželem, nebo se mám sama ozvat synovi? Co ale vím jistě, je to, že s jeho přítelkyní nechci mít nic společného.
Blanka
Názor odbornice: Zdvořilá komunikace postačí
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Blanko! My, lidé, jsme velmi pohotoví v tom, abychom někoho za jeho chování odsoudili. Syna jste vychovali nejlépe, jak jste mohli (a kdybyste jej dokázali vychovat lépe, jistě to uděláte). V dospělosti nezbývá než akceptovat byť z vašeho pohledu nesrozumitelnou nebo i nesprávnou synovu cestu životem. Je to jeho cesta a jeho volba. Byli byste zřejmě radši, kdyby si syn vybral k životu jinou partnerku, nyní však toužíte po kontaktu s vnučkou z tohoto synova vztahu. Vaše odsouzení syna a přerušení kontaktu s ním vám tedy nic dobrého nepřineslo. Navíc máte pocit, že syn (i kvůli dcerce) o kontakt s vámi stojí. Pokuste se zamyslet nad tím, jak lze se synovou partnerkou komunikovat. Nemusíte spolu přeci ve všem souznít a už vůbec ji nemusíte vychovávat či napravovat, na to neplýtvejte silami. Postačí komunikace na zdvořilostní úrovni. Ta vám může otevřít bránu k budování vztahu s vnučkou.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. dubna 2019. Anketa je uzavřena.
