Vyrostla jsem s bratrem v rodině pohodářů. Toto slovo přesně vystihuje moji mámu i tátu. Nikdy si z ničeho nedělali velkou hlavu. U nás doma byl klid, legrace, a především velká pohoda.
Domov byl opravdický domov
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mí rodiče se poznali už na střední škole. Byli vlastně ještě děti, když jsem se narodila. Máma stihla jen taktak odmaturovat. Prvních pár let bydleli u tátových rodičů, kteří jim hodně pomáhali. Když se pak narodil brácha, koupili malý baráček, který mnoho let postupně upravovali a předělávali. Hotovo nemají dodneška, ono to u baráku ani nejde, aby se na něm celý rok nic neopravovalo, nezdokonalovalo. Ale je to domov, ze kterého naši dokázali udělat to nejkrásnější hnízdečko plné lásky, kam se pořád ráda vracím.
Spousta lidí, včetně mých babiček a dědečků, nevěřili, že to naši „dají“, předpokládali, že se brzy rozejdou.To se ale spletli. Neznám snad žádný jiný pár, který by se tak miloval, a tak si vážil jeden druhého, jako to umí naši. I naše dětství bylo postaveno hlavně na vzájemné lásce a svobodě. Rodiče se nám hodně věnovali, žili jen pro nás, veškerý volný čas trávili s námi.
U nás se nehrálo na to, jestli je navařeno, uklizeno, jestli jsou umytá okna. Místo toho jsme chodili po výstavách, jezdili na výlety nebo s tátou na ryby. Jediné, v čem byli rodiče důslední, byla škola. Rozhodně by nám netrpěli, abychom ji nějak flákali. I když jsem nikdy nezažila doma dusno kvůli nepodařené písemce. Nemuseli jsme se strachovat jako někteří naši kamarádi, že nás doma potrestají kvůli pětce z matiky.
Přítel je suchar
Dospěla jsem, odešla do Prahy na vysokou a po pár letech jsem poznala svého přítele. Láska od prvního okamžiku. Nějakou dobu jsme spolu chodili, pak jsem se k němu nastěhovala. Měl byt, který mu koupili rodiče za úspěšně dokončenou vysokou školu. Přítel je jedináček, jeho rodiče ho měli dost pozdě, což se odrazilo i na jeho výchově. Chvílemi se chová jak suchar, ale to mi zpočátku přišlo takové roztomilé. Je hrozně zodpovědný, všechno má dopředu naplánované, nalinkované a běda, když se něco jen lehce vychýlí. Já naopak vždycky žila okamžikem. Co bude, bude. A když to náhodou bude jinak, bude to prostě jinak, proč si dělat hlavu, život jde dál. Hlavně žádný stres.
Byli jsme oba zamilovaní a pochopitelně jsme hned od počátku vnímali rozdíly mezi námi. Nijak nám to ale nevadilo, naopak. Poznávali jsme jeden druhého, i to, že žít se dá i jinak. Dokud jsme spolu jen chodili, neřešila jsem to. Po přestěhování k příteli to ale skřípalo mnohem víc. Vadilo mu, že po sobě okamžitě neumyju každý použitý hrnek nebo talíř, že si oblečení nechám přehozené přes židli a uklidím ho třeba až za pár hodin, nebo že vstanu a hned po sobě neustelu. Také vyžadoval, abych denně vařila, obložený chleba k večeři mu rozhodně nestačil.
Já se zase těžko srovnávala s jeho denním režimem. Denně vstává, chodí do práce i z práce, obědvá, večeří, jde spát a tak podobně přesně ve stejnou dobu, skoro na minutu. A to i o víkendech, kdy jsem byla zvyklá na volnější režim. Oba jsme se snažili navzájem co nejvíce tolerovat, bylo nám jasné, že jsme každý vyrostl v jiném režimu domácnosti, každého nás vychovávali jinak. Udělali jsme pár kompromisů a docela nám to klapalo.
S narozením dcery se rozdíly vyostřily
Jenže pak jsem otěhotněla a porodila dceru. První rok proběhl celkem v klidu, přítel nechal všechno na mně. Nemluvil mi do toho, jestli kojím, čím ji přikrmuju, to na mě zkoušela jeho matka, ale naštěstí jsem si dokázala uhájit svoje právo matky. Dceři jsou ale už dva roky a my čím dál víc narážíme na rozdílné způsoby výchovy. Teď teprve se naplno projevuje, jak jsem byla vychovávána já a jak on.
Už se nedokážeme shodnout, dělat kompromisy, dost se i hádáme. Manžel je rozčilený, že se dceři pořád věnuji, že trávíme čas venku po procházkách a místo uklízení nechám dceru rozhazovat hračky. Denně si najde alespoň jednu věc, kvůli které mi musí vynadat.
Není mi najednou v takovém vztahu dobře, Bojím se, že se rozdíly budou stupňovat. Já nechci uhnout, přítel také ne.
Emma
Názor odbornice: Potřebujete moderátora
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Emmo! Píšete, že s přítelem pocházíte z poměrně odlišných rodin. Podepsaly se na tom, jak nyní oba přistupujete k partnerskému soužití i k výchově dítěte.
Ačkoliv se kompromisy zadařily, když jste byli jen dva, po narození dcery to jde hůř. Když je komunikace mezi dvěma zašmodrchaná a žádná ze stran nechce uhnout, pomůže, když do hry vstoupí jakýsi moderátor. Toho naleznete v osobě psychologa, manželského poradce.
Neviděla bych vaše šance tak zle. Důvodem optimismu jsou právě fungující kompromisy v bezdětném soužití. Jste-li oba motivování na vztahu pracovat, jde-li vám o něj, máte dobrou výchozí pozici. Na konzultacích s psychologem vás oba čeká hodně povídání, ale i naslouchání pohledu toho druhého, zamýšlení se nad jeho důvody toho, jak jedná.
Pakliže jste oba upřímně nastaveni na vztahu pracovat, výsledky bývají vidět brzy. Soužití se z bojiště mění na platformu nastavenou ke spolupráci.
PhDr. Magdalena Dostálová
