Příběh Evy: Otec tají rakovinu. Jak mu můžeme pomoct, když nic nevíme

Rodiče vždycky drželi hodně při sobě. Někdy jsme se sestrou a bratrem měli pocit, že mají sami k sobě blíž než k nám dětem. Táta mámu nosil na rukou a ona vždy dělala všechno pro to, aby byl doma šťastný. Teď táta onemocněl, má rakovinu. Chtěla bych mu pomoct, být mu oporou, ale jak, když je jeho nemoc pro okolí tajemstvím.

„Mám to prozradit i sourozencům a před tátou máme všichni dělat, že nic nevíme?“ ptá se čtenářka. | foto: Profimedia.cz

Rodiče před rokem oslavili zlatou svatbu. Jejich manželství pro mě bylo vždy vzorem, jak má vypadat vzájemná láska a úcta lidí, kteří se rozhodli spolu žít, vychovat děti i zestárnout. Měla jsem to sice denně před očima, ale stejné harmonie v manželství jsem nikdy nedosáhla.

Ze sourozenců jsem ta „nejrozumnější“

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na [e-mail], a respektují vaši anonymitu.

Jsem nejstarší ze tří sourozenců, mám ještě o pár let mladší sourozence dvojčata – bratra a sestru. Vždycky jsem byla z nás tří brána jako ta nejrozumnější a zůstalo mi to dodnes, i když mí sourozenci jsou ve svých povoláních úspěšní, mají svá postavení, jsem zkrátka ta nejstarší. Kdykoliv se u našich něco děje, volá se nejdřív mně a já to pak řeším s bratrem a sestrou. Naštěstí máme všichni tři hezký vztah, za což vděčíme hlavně přístupu našich rodičů.

Z domova jsem se jako první odstěhovala já, vdala jsem se, s manželem jsme si pořídili vlastní byt a porodila jsem dva syny. I oni už dospěli a já mám konečně čas na sebe. Hodně ho věnuji i mým rodičům, nejen že jim, tedy především mamince, pomáhám s úklidem, nákupy, snažím se ale vyplnit i jejich volný čas. Je to nejvíc na mně, protože jak bratr, tak sestra bydlí v jiném městě, dost daleko na to, aby byli neustále po ruce.

S manželem jsme se navzájem odcizili, má náročnou práci, nikdy nebyl moc doma. Jenže dokud jsem lítala kolem kluků, ani jsem si nestihla všimnout, jak si jdeme každý svou cestou. Vidím to až dnes, a bohužel to vypadá tak, že se brzy rozejdeme. Nevím to jistě, ale manžel má nejspíš jinou ženu. Mrzí mě to, ale už jsem se s tím dokázala srovnat. O to víc se věnuji svým koníčkům. Hodně ráda cestuji, a to mám společné s maminkou i tátou.

Posledních několik měsíců jsem začala pozorovat, že se u našich něco děje. Táta byl zamlklý, na nic neměl náladu, ani na výlety se mu nikam nechtělo. Maminka si z toho velkou hlavu nedělala, prý to je jen dočasné, tátu to určitě brzy přejde. Dala jsem na ni, vždyť mu je 80 let, má nárok být taky někdy protivný.

Táta je vážně nemocný

Jenže to nepřešlo a dnes už vím proč. Tajil před celou rodinou, i před maminkou, že má rakovinu. Dařilo se mu to tři měsíce skrývat, nakonec to mamince řekl. Musela mu ale slíbit, že nikomu nic nepoví. Já to ale na ní poznala. Nepamatuji si, že by si máma někdy v životě stýskala, je to velmi pozitivně naladěný člověk, proto když se mi jednoho dne z ničeho nic rozbrečela do telefonu, bylo mi jasné, že se něco děje.

Nakonec jsem z ní všechno, nebo aspoň to málo, co jí táta řekl, vytáhla. Je hodně vážně nemocný, čeká ho náročná léčba. Maminka se pochopitelně děsí toho, jak to bude dál. A je na to sama, táta jí zakázal s kýmkoliv, zvlášť s námi dětmi, o jeho nemoci mluvit. Prý máme svých starostí dost a on nechce, abychom si dělali starosti ještě s ním.

Mě ale štve, že je to jen na mamince. Nejen táta, ale i ona potřebuje podpořit. Tolik bych jim chtěla oběma dát najevo svou lásku, podporu, aby viděli, že v takové těžké chvíli jsem tady pro ně. Mamince to dát najevo můžu, ale táta u toho nesmí být. Ale i bratr se sestrou by měli vědět, jak na tom táta je. I oni by určitě chtěli nějak pomoct.

Na jednu stranu tátu chápu, ale na druhou mě mrzí, že si neuvědomuje, jak pro maminku musí být těžké, tajit jeho stav před námi. Nevím, co mám dělat, jak se zachovat. Jestli mám tátovi přiznat, že všechno vím, nebo mám mlčet. Nebo jestli to mám prozradit i sourozencům a před tátou všichni dělat, že nic nevíme....
Eva

Názor odbornice: Pokuste se s otcem promluvit

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážená Evo! Vážná nemoc je vždy pro rodinu zkouškou. Otec chtěl své nejbližší okolí před touto náročnou zprávou sice uchránit, ale nakonec se svěřil. Stalo se, že tuhle informaci má jeho žena a Vy, nejstarší dcera. Každý jsme smrtelný, ale víme-li o nemoci, je možné se podle toho zařídit. Trávit více času s člověkem, který možná začas odejde. Podporovat se navzájem, jakožto jeho nejbližší pečující okolí. Velkou výhodou jsou harmonické a fungující vztahy ve Vaší primární rodině.

Pokuste se s otcem promluvit. Vyjádřete respekt k jeho rozhodnutí nezatěžovat těžkou zprávou jeho, byť již dospělé, děti. Hovořte však o své sféře pohledu – Vy sama se s touto informací musíte nějak srovnat. Třeba chcete trávit s otcem i s matkou více času. Třeba chcete být matce nápomocna v péči o nemocného otce.

Podobná přání by mohli mít i Vaši sourozenci. S definitivní ztrátou blízkého člověka se srovnává vždy těžce. Avšak výrazně těžší to je, když ztráta přijde bez přípravy, jako blesk z čistého nebe.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 773

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. května 2017. Anketa je uzavřena.

4. Mám o tátově nemoci říct sourozencům a domluvit se s nimi, že to řekneme společně i tátovi? 428

2. Mám tátovi říct, že všechno vím, dát mu najevo, že jsem tady pro něj? 264

1. Mám dál dělat, že nic nevím a snažit se být oporou aspoň pro mámu? 61

3. Mám sama všechno prozradit sourozencům, a zároveň je požádat, aby dělali, že nic neví? 20