Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Jarka, je mi 39 let a jsem 17 let vdaná. S manželem máme patnáctiletého syna. Brali jsme se hodně mladí, byla jsem těhotná, ale o dítě jsem nakonec přišla. Tenkrát to mezi námi hodně zaskřípalo. Na dítě jsme se těšili, a když jsem pak o něj měsíc před porodem přišla, náš vztah to hodně poznamenalo. Najednou jsme spolu neuměli mluvit. Ale moc jsme se milovali a nakonec všechno zvládli.
Pak se narodil Matěj a náš život konečně dostal smysl. Syna máme oba moc rádi a hodně se mu věnujeme. Jiné dítě jsme už bohužel mít nemohli, i druhé těhotenství bylo hodně komplikované a doktor mi řekl, ať se už otěhotnět ani nepokouším, mohlo by to prý mít fatální následky.
Nemáme si co říct
Syn je pro nás vším, ale z našeho manželství se vytrácí soulad, harmonie. Kolikrát si ani nemáme co říct, sedíme vedle sebe večer u televize a nejsme schopni prohodit jediné slovo. Já už jsem většinou doma, když manžel přijde z práce, už mě ani nepolíbí, sedne si k novinám nebo k počítači. Občas si skočí na pivo nebo s kamarády na fotbal.
Pochopitelně hodně času věnuje Matějovi. Ale na mě zapomíná. Když se zeptám, co budeme třeba o víkendu dělat, řekne mi, ať něco vymyslím. Tak vymyslím výlet, ale nakonec jdeme vedle sebe mlčky, jen sem tam prohodíme nějaké slovo. Já nevím, co mu mám vykládat, bavit se o tom, co se děje u nás v kanceláři, mi připadá hloupé. Tak mlčím, jen s ním řeším provozní věci kolem domácnosti a syna. On nikdy toho moc nenamluvil, ale poslední dobou mám pocit, že je snad němý. Ani sex už nás nespojuje, spíme spolu maximálně jednou do měsíce. Zkrátka se už hodně dlouho jeden druhému vzdalujeme.
Únik z manželství
Před víc jak rokem a půl jsem poznala muže, do kterého jsem se zamilovala. Zpočátku jsme náš vztah brali jen jako únik z manželství. I on si prý se ženou příliš nerozumí. Říkal mi, že mu byla nevěrná, nakonec jí to odpustil, protože nechtěl přijít o děti. Ale když poznal mě, zjistil, že už s ní žít nechce. Prý nebude lepit něco, co nejde. Tvrdí, že své ženě už nevěří. Dokud neměl mě, snažil se na její nevěru nemyslet, ale teď už nechce ji, ale mě.
Krásně se to poslouchá. Já se vedle něj zase cítím důležitá, on mě poslouchá, zajímá se o mě, ptá se, jak jsem se měla, na co myslím, jsme schopni si spolu povídat hodiny. I sex máme krásný.
I přesto, že jsem s ním najednou ožila, jako bych se probudila z nějakého zlého snu, získala jsem novou energii, přesto jsem si nedokázala představit, že bych se rozvedla. Dokud o tom nezačal sám mluvit. Asi před dvěma měsíci to nadhodil, že by chtěl být se mnou pořád, jen my dva a naše děti. Sice by je do péče určitě těžko dostal, ale aspoň občas bychom mohli být všichni spolu. To z jeho úst poprvé vypadlo slovo „rozvod“. V prvním momentě jsem se zděsila, přišlo mi to takové definitivní. I když s manželem už dávno nejsem šťastná, pořád ho mám ráda, je za námi kus společného života. Také pro syna by to určitě byla velká rána. Snažila jsem se ho mírnit, že není kam spěchat, vždyť je nám spolu dobře. Trávíme spolu hodně času, oběma se nám daří z manželství unikat.
Prakticky pokaždé, kdy jsme se viděli, mluvil o rozvodu a společném životě. A já si na tu myšlenku začala pomalu zvykat. Den ode dne jsem chtěla víc jeho a míň svůj dosavadní život. Domluvili jsme se, že to uděláme, že svým partnerům řekneme, že máme někoho jiného a chceme s ním žít. Naplánovali jsme to na začátek léta.
Mezi dvěma muži
Jenže na mě všechno prasklo mnohem dřív, nějaká dobrá duše nás spolu viděla a řekla všechno mému muži. A já nezapírala, přiznala jsem se ke všemu, i k tomu, že se chci rozvést, že plánuju život s někým jiným. Pro mého muže to byla rána. Přesvědčoval mě, abych si to rozmyslela. Řekla jsem mu, jak jsem dlouho v našem manželství nešťastná. On sliboval, že zase bude všechno jako dřív.
Ten večer jsme ani nešli spát, diskutovali jsme o nás až do rána. Ale mě už nepřesvědčil, trvala jsem na svém. Ráno jsem zavolala svému příteli, že můj muž už všechno ví. Sešli jsme se a od toho dne on všechno zpochybňuje. Najednou se vymlouvá, že ještě u nich nenazrál ten správný čas, že by ještě chvíli počkal. Hned mě ale ubezpečuje, že se určitě rozvede, že to ženě řekne, ale ať ještě chvíli vydržím.
Už to trvá několik týdnů. Prožívám peklo, doma mě manžel přesvědčuje, že všechno srovnáme, já se cítím hrozně provinile, on tvrdí, že mi to odpustí, že beze mě nemůže žít. Já ale víc miluju přítele, aspoň si to teď myslím, k němu mě to táhne mnohem víc. Jenže ten se k ničemu nemá, ale scházet se se mnou chce pořád dál. Už to dlouho nevydržím.
Jarka
Názor odbornice: Rozhodnutí je na vás
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Jarko! Popisujete vývoj manželství i mileneckého vztahu. U vás doma je nevěra již odtajněna. Milenec stále váhá. Zřejmě začínáte tušit, že takhle váhat může ještě dlouho. Nehraje roli, že to byl on, kdo mluvil o společné budoucnosti. Realita bývá jiná než fantazijní představy.
Když se na celý příběh podíváte optikou Vašeho milence, nemusí mít důvod nic na stávajícím nastavení měnit. Doma má ženu, která se stará o jejich děti. Když si zamane, má k dispozici milenku – Vás. V manželství jste s mužem leccos přestáli, určitě by se našly chvilky, na které ráda vzpomínáte. Navíc jste zjistila, že Váš muž si rozpad vztahu nepřeje, ba co víc, je ochoten pracovat na tom, aby se vám spolu žilo lépe.
Rozhodování tak bude pouze na Vás. Domnívám se však, že nebudete rozhodovat mezi dvěma muži. Budete se rozhodovat mezi samotou a tím, že Matějovi rozbijete rodinu, a prací (zřejmě ne úplně snadnou) na manželském vztahu. Pomoci Vám v tom může psycholog například v některé z partnerských poraden.
PhDr. Magdalena Dostálová
