Jaký systém práce funguje na záchrance?
Záleží na jednotlivých stanovištích. Já mám zkušenost se systémem práce, kdy přijdete klasicky v sedm hodin ráno do práce na služebnu, strávíte tam dvanáct hodin a čekáte na výjezd.
Lze říci, kolik průměrně se za den uskuteční výjezdů?
Mohu mluvit jen z pohledu Pražské záchranné služby, u níž mám nejdelší praxi. Tady je to ale hodně různé, počet výjezdů se pohybuje od tří za den do klidně také deseti denně. Počet zásahů se různí podle dnů, počasí i ročního období.
Které období či dny jsou tedy z tohoto pohledu nejkritičtější?
Každé období má svoje. Zimy jsou typické dopravními nehodami, i když na druhou stranu mám zkušenost, že v období, kdy je hodně sněhu se řeší spíš pomačkané plechy a je jen málo vážných dopravních nehod s těžkými úrazy. Vážnější dopravní nehody jsou naopak při hezkém počasí, kdy většina řidičů vůbec nepředpokládá, že by se něco mohlo stát. Poté vstupuje do hry nepozornost a stávají se právě těžké dopravní nehody.
Každé období má zkrátka svá specifika. Co se týká dnů, nejhorší jsou pátky, kdy lidé vyjíždějí na víkendy. Soboty bývají naopak klidnější, protože lidé odpočívají a jsou více venku. Rušné jsou zase naopak neděle, kdy se jednak lidé vracejí z víkendů a je tedy rušno na silnicích. Navíc po návratu domů nacházejí babičky v bezvědomí a podobně, takže neděle je i ze statistického hlediska spolu s pátkem nejkritičtějším dnem týdne.
Který typ zranění je nejčastější? K jakému nejčastěji vyjíždíte?
Rozhodně to nejsou dopravní nehody, jak si veřejnost někdy myslí. Jde spíše o takové interní záležitosti, jako jsou dušnosti, cévní mozkové příhody a lehčí úrazy.
Vedete i školení první pomoci pro veřejnost. Myslíte si, že se znalost hlavních zásad časem zvětšuje?
Já mám pocit, že v poslední době, v posledních dvou třech letech, se trochu zvyšuje. Musím říci, že po revoluci vzdělávání v tomto oboru trochu utichlo a tím pádem vznikla velká časová prodleva, kdy se první pomoc vůbec neškolila. V poslední době se ale naštěstí znovu začínají ozývat školy, laici i firmy, že by měli zájem o školení v první pomoci.
Jakou chybu laici při první pomoci nejčastěji dělají?
Úplně tou nejčastější chybou je podkládání hlavy. Někde někdo leží a oni vezmou jeho tašku nebo bundu a strčí mu ji pod hlavu. Dokonce jsem tento zákrok viděl nedávno i v televizi. V seriálu, kde někoho srazilo auto, mu okamžitě kolemjdoucí podložili hlavu. To je ale přesně to, co by se nemělo dělat, protože se tak nejspolehlivěji uzavřou dýchací cesty. Přesto k této chybě dochází bohužel pořád ještě poměrně často.
Co je pro vás osobně na této práci nejtěžší?
Já myslím, že pro každého záchranáře, ale i lékaře, nebo sestru, je nejtěžší zvládnout těžké nehody a zranění u mladých lidí a dětí. Nejtěžší jsou potom samozřejmě úmrtí dětí. Jsem přesvědčený, že všichni si budeme do konce života pamatovat, kolik jsme měli úmrtí dětí. Stejně tak hromadná neštěstí, která už vám nikdy nikdo z hlavy nevymaže. Člověk však musí mít v hlavě jakousi záklopku, která to nepustí dál. Kdyby to tak nebylo, musel by chodit každý den domů s pláčem a nemohl by tuhle práci vůbec dělat.
Co vám v poslední době udělalo největší radost?
Dobře zvládnutý zákrok laické resuscitace. Při něm kolegové poskytovali první pomoc kamarádovi, který dostal zástavu srdce. Bohužel tím, jak byli nervózní, nahlásili nepřesnou adresu a my jsme přijeli na úplně jiné místo. Tím se náš dojezdový čas prodloužil na dvanáct minut. Po celou tu dobu ho kolegové resuscitovali tak úspěšně, že se nám po příjezdu podařilo obnovit srdeční činnost a po čtrnácti dnech v nemocnici šel tento pacient domů.
