Lopatky se rychle otáčejí poháněny čerstvým zimním větrem, který vymetá nizozemskou krajinu. Uvnitř mlýna pracují žernovy. O tři patra níže padá mouka do jutového pytle. Maarten Dolman se právě vrátil z týdenního ranního rozvozu pro místní pekaře a spouští denní produkci, až jednu tunu mouky. Majestátní mlýnské lopatky o průměru 26 metrů se pouštějí do práce.
„Žiji s větrem,“ říká mlynář, v jehož rodině se dědí řemeslo z otce na syna. „Je to už 30 let můj motor. Mlýn se hýbe, dává trochu energie a přináší mi uspokojení,“ dodává.
UNESCO loni v prosinci zaneslo umění nizozemských mlynářů spojené s využíváním větrných a vodních mlýnů na seznam světového kulturního dědictví lidstva.
Maarten Dolman je na to náležitě pyšný. Jeho dřeváky klapou po zamoučněných schodech v jeho mlýně Windotter v IJsselsteinu, městě s 35 tisíci obyvateli v provincii Utrecht ve střední části Nizozemska.
Šestapadesátiletý Dolman v bílé čepici a kombinéze, s malými kulatými brýlemi a s moukou až pod nehty je typickým mlynářem, který jakoby vypadl z knížek pro děti. Je však jeden z mála. Většinu z 1200 větrných a vodních mlýnů v Nizozemsku jen příležitostně udržují dobrovolníci a v zemi žije z mlynářského řemesla jen asi čtyřicítka lidí.
Maarten Dolman ve svém mlýně Windotter v IJsselsteinu
Patřit ke světovému dědictví lidstva znamená mnoho, zdůrazňuje Maarten Dolman, který předsedá cechu mlynářů. Osobně se zasazoval za toto uznání ze strany UNESCO, které vyvolalo v Nizozemsku nadšení.
„Moje řemeslo je nyní chráněné. Je to důležité proto, aby příští generace mohla toto řemeslo udržovat a učit se mu,“ vysvětluje. Jeden ze synů se chystá kráčet v jeho šlépějích.
Rytmický hluk a stín lopatek Windotteru nad sousedními domy přerušuje monotónní zvuky města. Uvnitř mlýna se zdá, že se tu zastavil čas. Na zdi je zavěšený starý telefon, staré nástroje a účetní knihy z jiného století, to vše poprášeno moukou. Je to něco úplně jiného než mlýny v Kinderdijku, unikátní turistické atrakci na východě země zanesené v roce 1997 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Dolmanův mlýn Windotter, charakteristický pro holandskou krajinu, je jedním z největších mlýnů na obilí v Nizozemsku. Byl postaven v roce 1732 a v roce 1987 zcela zrestaurován. Od té doby pracuje naplno, pět dní v týdnu. Balíčky nejrůznějších druhů mouky se prodávají jako housky na krámě.
Mlýny a mlynářské řemeslo hrají v nizozemské společnosti významnou sociální a kulturní úlohu a mají nedocenitelnou hodnotu, zdůraznilo UNESCO, které se zavázalo financovat aktivity směřující k záchraně řemesla, ať už jde o vzdělávání a posilování kapacit, kampaně ve školách, či stáže.
Mlynářský fortel se tradičně předával z mistra na učně v rodině. „Patřím ještě ke generaci, která se učila řemeslo od starých mistrů, v jejichž rodinách se řemeslo předávalo z otce na syna,“ říká Maarten Dolman. „Aby řemeslo nevymřelo, musíme dnes předávat zkušenosti mladým, z nichž ne všichni pocházejí z mlynářských rodin,“ dodává.
Od roku 1972 a od založení cechu mlynářů získalo mistrovský list téměř dva tisíce dobrovolníků. Každý z nich roztáčí lopatky některého mlýna jednou do týdne, aby se zachoval vzhled nizozemské krajiny.
