Ačkoli o chrámech a svatyních v Kjótu jsem už v seriálu Japonsko pro začátečníky psala, tento svatostánek si zaslouží samostatný článek. Jedná se totiž o jedno z nejslavnějších a nejfotografovanějších míst v Japonsku. A to, jak jsme měli možnost zjistit, zcela právem.
Turistická past nesklapla
Když člověk nastoupí do vlaku, který ho během pár minut doveze z kjótského hlavního nádraží do čtvrti Fušimi, tak trochu čeká, že ho na druhém konci sevře turistická past. Svatyně Fušimi je totiž proslavená po celém světě, za což můžou sociální sítě i populární kultura. Objevila se v několika filmech včetně Gejši (2005) a také ve hře Star Fox společnosti Nintendo. Lidí je tu opravdu hodně, kupodivu to však na geniu loci nijak neubírá.
Návštěva svatyně ve mně vyvolala vzpomínky na film Princezna Mononoke. Neubránila jsem se pocitu, že každou chvíli na nás zpoza stromů vykoukne bůžek kami.
Atmosféra je zde tak hutná, že ji lze jen těžko popsat slovy. Nejblíž jsou asi výrazy „mystická“, „magická“ či „tajuplná“. Dokonale ji zachytil film Princezna Mononoke legendárního japonského studia Ghibli. Onen zamračený říjnový den ve mně vyvolával především vzpomínky na scénu, v níž hlavní hrdina putuje starobylým hvozdem. Míjí přitom staleté stromy, porostlé mechem, za nimiž se schovávají šintoističtí bůžkové zvaní kami.
Oázy klidu v rušném městě. Prošli jsme ty nejkrásnější chrámy v Kjótu |
Přesně takové stromy rostou i na hoře Inari. Žádní kami se nám sice nezjevili, ale jejich přítomnost jsme cítili. A to díky hudbě. Už před vstupem do svatyně se k nám nesly tlumené tóny tradičního japonského strunného nástroje koto. Hrála na něj šintoistická kněžka, zatímco druhá v jeho rytmu tančila pomalý tanec.
Teprve později jsme zjistili, že jsme se stali svědky rituálu kagura, jehož kořeny sahají přinejmenším tisíc let nazpět. Oznamuje přítomnost božstva, které promlouvá ústy kněžky. To, které sídlí ve Fušimi Inari, je mimořádně mocné. Jeho jméno je Inari, bůh rýže.
Fušimi Inari je nejstarší svatyní božstva rýže. Jeho posly jsou bílé lišky.
Sídlo boha je v zrcadle
Rýže nám dnes může připadat jako věc malicherná, samozřejmá. V japonském jídelníčku má však nezastupitelnou roli. V době, která odpovídá evropskému středověku, bylo jako univerzální hodnota používáno koku, tj. množství rýže, které uživí jednoho člověka celý rok. Bůh Inari tak byl bohem nejen rýže, ale přeneseně i blahobytu, zemědělství a obchodu. Dodnes se jedná o jedno z nejdůležitějších božstev v šintoistickém panteonu.
První z mnohaPo celém Japonsku bychom našli asi 30 tisíc svatyní zasvěcených božstvu Inari. Fušimi Inari je nejstarší a nejdůležitější z nich. |
Fušimi Inari je jeho první, originální svatyní, první budovy vyrostly už v roce 711. Byla také jednou z 22 svatyní, které měl pod svou patronací samotný císař. Nevyhnutelně se tak stala jedním z nejoblíbenějších svatostánků, protože poddaní byli víc než ochotní následovat příkladu císaře. Inari byl chován v takové úctě, že na konci 10. století císař stanovil, že mu budou poslové doručovat na pergamenu psané zprávy o všem důležitém dění v Japonsku.
Většina současných budov pochází z roku 1499. Velkou vstupní červenou bránu torii, která označuje vstup do sféry kami, nechal vztyčit na konci 16. století Tojotomi Hidejoši, jeden z nejdůležitějších státníků v japonských dějinách, ve své době nejmocnější muž v zemi.
Ačkoli je Fušimi Inari šintoistickou svatyní, božstvo Inari se těší velké úctě i v buddhismu, a proto zde původně stála i celá řada buddhistických budov. Teprve v 19. století byla obě náboženství, která do té doby v Japonsku vzkvétala bok po boku, oficiálně rozdělena a veškeré buddhistické objekty a sochy byly strženy.
Svatyně vznikla v roce 711, božstvo Inari však bylo uctíváno už dlouho předtím.
V centrální budově (honden) je umístěn hlavní předmět úcty – zrcadlo, ve kterém má Inari přebývat. Nikdo neví, jak božstvo vypadá. Bývá znázorňováno jako žena, muž, had, drak, a dokonce i obří pavouk. Setkat se lze i s tvrzením, že se jedná o bílou lišku.
V japonské mytologii je však liška (zvaná kicune) pouhým poslem a dopravním prostředkem boha Inari. Ten se na ní snesl z nebe v době hladomoru, a donesl Japoncům obilí. Se sochami lišek se ve Fušimi Inari setkáte na každém kroku. Japonci věří, že jediná soška dokáže odehnat zlé duchy a zaplašit negativní energii.
Kromě velkých soch jsou tu i tisíce malých lišek.
Cesta pod tisíci bran
Fušimi Inari je však slavná především pro své červené brány torii. Jsou rozesety po celé hoře a stojí tak blízko sebe, že tvoří kilometry dlouhé tunely. Už v období Edo (1603–1868) je tu začali vztyčovat obchodníci jako poděkování či prosbu božstvu Inari a tradice se udržela doposud. Každá torii nese název firmy, která za ní stojí, a datum, kdy byla vztyčena. Bránu si lze nechat postavit na třicet let a její cena může vyšplhat až na milion jenů (v přepočtu asi 153 tisíc Kč). Poté je nemilosrdně stržena a nahradí ji další. V současnosti jsou v areálu Fušimi Inari tisíce větších i menších bran.
Svatyně je otevřená 24 hodin denně celý rok. Dav turistů však takřka nikdy neřídne. Procházet se pod branami je zážitek, který si nechce nechat ujít nikdo, kdo Japonsko navštíví. Ve spodní části areálu tak jdete v zástupu, který se čas od času zastaví, když se někdo rozhodne udělat rychlou fotku.
Příležitostí se vyfotit se nakonec naskytla spousta. Stačilo jen dojít do střední části tunelů.
I my jsme jednou či dvakrát celého hada zastavili. Frustrace z toho, že se mi nepovede pořídit vytouženou fotku, však byla zbytečná. Spousta lidí sem totiž přijede v rámci zájezdu a má čas projít pouze spodní část areálu. Čím výše stoupáte, tím je lidí méně. Ke konci už jsme mohli tu krásu obdivovat zcela nerušeně. Je ovšem třeba dodat, že s přibývající výškou brány řídnou a jsou o poznání ošuntělejší. Rájem všech fotografů je tak především střední část hory.
Nudle pro lišky
Upřímně řečeno, „hora“ je termín poněkud nadnesený. S nadmořskou výškou 233 metrů jde spíš o nižší kopec. Přesto cesta na vrchol zabere solidní dvě hodiny. Téměř celou dobu se jde po mírně stoupajících chodnících a nízkých kamenných schodech. V jednu chvíli se cesty větví do několika směrů. Křižovatka skýtá hezký výhled na Kjóto a občerstvit se tu dá v několika restauracích. Vyhlášenou pochoutkou je kicune udon – nudle se smaženým tofu (aburaage), po kterém se prý lišky kicune mohou utlouct. Občas se tak aburaage využívá jako obětina liškám na některém z početných oltářů.
Láska na druhé sousto. Japonská kuchyně je plná nástrah i úžasných chutí |
Tunel tvořený branami je obklopen lesem. Nejde o žádný pěstěný park, ale pořádnou divočinu. Je tu vlhko a teplo jako ve skleníku a není divu, že pánem je zde mech. Obrůstá nejen stromy, ale i oltáře a sochy lišek. V lese žijí makakové a divoká prasata. Že je třeba se mít na pozoru, turisty upozorňují značky. Sami jsme se přesvědčili, že se nejedná o planá varování. Po cestě jsme několikrát zaslechli chrochtání nepříjemně blízko stezky.
Ve svatyni pod horou jsme si vylosovali věštbu, která pravila, že budeme nemocní a bohové nám nejsou příznivě nakloněni.
Fušimi Inari je důkazem otřepaného rčení, že cesta znamená cíl. Vrcholek nepřekvapí ničím velkolepým, pokrývají ho oltáře, menší brány torii a samozřejmě i nesčetné sošky lišek. Po úspěšném zdolání kopce si tu můžete za drobnou úplatu vylosovat věštbu: stačí pořádně zatřást nádobkou s kovovými tyčinkami, dokud jedna nevypadne. Každá má na sobě číslo. Jaká věštba se pod daným číslem skrývá, zjistíte zcela v duchu 21. století na displeji.
Ta naše byla příznivá. Přesto nedokázala zakrýt hořkou pachuť věštby, kterou jsme si vylosovali o pár hodin dříve ve svatyni na úbočí kopce. Pomocí Google překladače jsme zjistili, že budeme nemocní a bohové nám nejsou příznivě nakloněni. A měla pravdu, hned další den jsem dostala rýmu. Jestli za to mohla nepřízeň bohů nebo fakt, že při sestupu z Fušimi Inari se na nás svalila všechna voda z nízkých, tmavých mračen, je otázka.
