RECENZE: Když se na lásku neumírá. Vlaštovka z New Yorku dolétla do kin

Ne všechny operní hrdinky na jevišti skonají. Jedna z milostného vztahu vycouvá a nejspíš žije dál. Operu Vlaštovka napsal Giacomo Puccini a do kinosálů ji odvysílala Metropolitní opera.

Vlaštovka patřívala k nejméně hraným dílům slavného komponisty, nicméně v poslední době se vrací, a právem, protože hudebně je skvostná. Diváci možná znovuobjevili i příběh, který je (na operní zvyklosti) spíš neobvyklý: pařížská kurtizána opustí bohatého bankéře kvůli mladíkovi, ale nakonec usoudí, že jejich vztah nemá budoucnost, opustí ho a vrací se ke svému partnerovi.

Geneze díla sahá do Vídně roku 1913, kam Puccini přijel dohlížet na přípravu rakouské premiéry své opery Děvče ze Západu. Dostal objednávku na operetu, a protože momentálně neměl vhodný námět pro další operu, chopil se příležitosti.

Nakonec ale nevznikla opereta s mluvenými dialogy, ale hořkosladká opera, více či méně vzdáleně připomínající příběhy Verdiho La traviaty či Pucciniho Bohémy, ale také Straussova Růžového kavalíra. Valčíkové i další taneční rytmy dodávají příběhu, jenž se odehrává v době vlády Napoleona III., jakousi nostalgii.

Inscenaci Nicolase Joëla Metropolitní opera poprvé odvysílala do kin v lednu 2009, tehdy s Angelou Gheorghiu a Robertem Alagnou v hlavním rolích. Režisér děj posunul do dvacátých let 20. století a umístil ho do impozantních kulis ve stylu art deco, které pro relativně intimní dílo jsou snad až příliš monumentální a chladné. Z hlediště divadla však určitě vyhlížely atraktivně.

RECENZE: Carmen na rodeu aneb skladatel o voze, režisérka o koze

Postavení ženy se sice po první světové válce začínalo měnit, titulní postava Magda by snad už měla i jiné volby než mezi manželstvím, klášterem a prostitucí, nicméně příběh byl pořád uvěřitelný. Ostatně to, že jde o kurtizánu, není od počátku (na rozdíl od La traviaty) tolik jasné, divák prostě sleduje zralejší pár, jehož něžná polovička zatouží prožít dobrodružství jako kdysi v mládí...

Tomuto výkladu nahrává i obsazení. Sopranistka Angel Blue není moc dobrá herečka, na začátku působí spíš mateřsky usedle, rozhodně ne (v porovnání s Angelou Gheorghiu) jako lvice salónů. Ale o to uvěřitelnější je na konci, když zoufale naříkajícího mladíčka konejšivě přesvědčuje, že i on na jejich vztah bude jednou rád vzpomínat. Tady se Pucciniho hrdinka blíží moudré Maršálce z Růžového kavalíra. I bez umírání může být konec opery dojemný.

Indisponovaný tenor

Do se zpěvu týče, byl můj dojem, jakkoli zprostředkovaný, rozpačitý. Soprán paní Blue působí hutně, ale je to hutnost jakoby příliš nazální a ve výsledku zatěžkaná, postrádající elegantní legato a flexibilitu – znovu v porovnání s Angelou Gheorghiu z roku 2009.

Lze si též dohledat, jak zpívala (byť ne v této opeře) první představitelka Magdy, sopranistka Gilda dalla Rizza, která účinkovala ve světové premiéře Vlaštovky v Monaku roku 1917. A nezbývá než se ptát, co to bylo za techniku, díky níž hlasy zněly tak lehce a přirozeně, přitom průrazně a expresivně…

Giacomo Puccini: Vlaštovka

65 %

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino CineStar Anděl Praha, 20. dubna 2024

Tenorista Jonathan Tetelman, vycházející hvězda operního nebe, jenž se nedávno představil i na koncertě v Praze, zpíval Magdina milence Ruggera v indispozici, kterou před představením ohlásil generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb. Hodnocení tedy není fér, bylo slyšet i vidět, že Tetelman se trápí, že výšky téměř není schopen vyzpívat. Opticky ale připomínal milovníka ze starých filmů.

V opeře je ještě jedna, a to nikterak vedlejší tenorová role. Básníka Pruniera, jenž tak trochu tahá za nitky v pozadí příběhu (například předpovídá Magdě, že jako vlaštovka poletí vstříc slunci a lásce) zpíval uzbecký pěvec Bechzod Davronov. Jeho tenor v přenosu zněl velmi kultivovaně, vyrovnaně a lahodně. I on měl vizáž dávných idolů stříbrného plátna.

Davronov se navíc jevištně dobře doplňoval se svou láskou, Magdinou služebnou Lisette, respektive s americkou sopranistkou Emily Pogorelcovou. V jejím lyrickém sopránu byla energie a šťavnatost a svou postavu, která jakoby vypadla z Netopýra od Johanna Strausse, navíc obdařila patřičnou dávkou komediantství.

Představení řídila Italka Speranza Scappucci, která od příštího roku stane po boku Jakuba Hrůši v čele Královské opery Covent Garden jako hlavní hostující dirigentka. S Pucciniho sofistikovanou partiturou, střídající dramatičtější a odlehčenější polohy a využívající i některé moderní postupy si poradila dobře, jestli hra orchestru byla co do dynamiky citlivá i k pěvcům, z kina přirozeně nešlo posoudit.

Letošní sezona přímých přenosů skončí 11. května reprízou Pucciniho opery Madama Butterfly. Příští sezonu zahájí 5. října Offenbachovy Hoffmannovy povídky.