RECENZE: Carmen na rodeu aneb skladatel o voze, režisérka o koze

Metropolitní opera odvysílala v sobotu do kin Bizetovu Carmen. Respektive něco, co se jí jen vzdáleně podobalo. A stejně jako při mnoha jiných aktualizacích klasických děl si člověk kladl otázku: Proč?

Carmen Metropolitní opera odvysílala do kin již třikrát, poprvé roku 2010, pak ještě v letech 2014 a 2019. Teď představila novou inscenaci, pod níž je podepsána britská filmová a divadelní režisérka Carrie Cracknellová. Ta děj přenesla ze Španělska 19. století do současných Spojených států, někam k hranicím s Mexikem.

Dobře, zrovna Carmen se nemusí odehrávat v 19. století, koneckonců už v 60. letech minulého století ji režisér Václav Kašlík v pražském Národním divadle posadil na motorku… Jenže dnešní režiséři nepřemýšlejí, jak příběhy z oper ztvárnit, oni už očividně jen přemýšlejí, jak je změnit a jak se vyhnout originálu, který jim nejspíš připadá prostinký.

On the road

Místo náměstí v Seville s továrnou na cigarety a kasárnami je tedy na jevišti vidět jakýsi obrovský sklad s očíslovanými vchody, obklopený vojáky. Proč továrnu na cigarety hlídá armáda? Firma nemá vlastní ochranku?

Teprve z přestávkového rozhovoru s tvůrci vysvitne, že to není továrna na cigarety, ale na zbraně! Ale proč tedy vojáci zpívají, že po náměstí pořád někdo chodí sem a tam? Proč by lidé korzovali někde na okraji města, kde, jak to vypadá, stojí dotyčná zbrojovka, a navíc pod hlavněmi zbraní?

A proč v ní pracují jen samé ženy, navíc v růžových pláštích? Proč v pracovní pauze kouří? To se v areálu zbrojovky smí? A mohou si kolem jen tak pobíhat děti a hrát si na vojáky? A jestliže jsme někde v Texasu, proč Micaela v rozhovoru s Donem Josém zmiňuje, že přijela ze Sevilly a že to není tak daleko?

RECENZE: Ani romantická, ani syrová. Carmen v Národním je pouze laciná

Po rvačce dělnic Carmen a její družky zřejmě ukradnou kamion, z něhož je napřed vidět pouze kabina řidiče, ale pak se pootočí na délku a následuje cosi jako „on the road“, nahrazující výjevy v krčmě, kde se podle libreta scházejí podloudníci a kam chodí i důstojníci.

Kamion na jevišti, s využitím světel sugerující divokou jízdu, je sám o sobě bezesporu efektní číslo. Ale proč v něm dívky divoce a hlučně zpívají a tančí, a tak na sebe upozorňují? Přijedou i další auta, v obzvlášť luxusním toreador Escamillo, a všichni vidí otevřený kamion s kradeným zbožím či kontrabandem. Nejspíš to nikoho z nich nezajímá.

Carmen pak Donu Josému tančí na čerpací stanici. Místo kastanět, které jinak samozřejmě znějí v orchestru, si hraje s nožem. Jak ale oba věděli, na jaké benzince a na které dálnici se mají sejít? A jak může kdesi na dálnici Don José posléze uslyšet zvuk trubky, která ho volá zpět do kasáren? Kamion se ještě objeví ve scéně, kdy podloudníci putují se svým zbožím, ovšem zničehonic je převrácený. Co se stalo?

Toreador na rodeu

Režisérka nejspíš sama vytušila, že se dostává do vážných rozporů s textem. A tak, i když pěvci ve francouzštině zpívají originál, v titulcích na plátně a nejspíš i v divadle jsou některá slova nahrazena či doplněna tak, aby sugerovala modernizovaný děj. Tak třeba z modré Micaeliny sukně se stala modrá bunda, k vějířům, pomerančům a vínu, jež před býčími zápasy nabízí sbor, se vklínil ještě popcorn,.

Georges Bizet: Carmen

55 %

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Cinestar Anděl, Praha

To by se dalo pominout, jenže v opeře je hodně narážek a výrazů spojených s býčími zápasy. A tuto španělskou kratochvíli režisérka nahradila americkým rodeem, přičemž boj s býkem odbyla pouze krátkou klauniádou před započetím rodea u strohé kovové konstrukce. Možná se kalkulovalo s tím, že zpívanému francouzskému textu rozumí jen málo lidí, jenže třeba zrovna výraz toreador, v titulcích občas nahrazený šampionem, je obecně známý a srozumitelný. A tady toreador vlastně není toreador, nýbrž jezdec rodea.

Generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb v rozhovoru před kamerou tvrdil, že takto chtěli americkému publiku Carmen více přiblížit. Ono je nutné americkému (a vůbec nějakému) opernímu publiku přibližovat Carmen? Vždyť dirigent Daniele Rustioni při svém vstupu zařadil Carmen s Kouzelnou flétnou a La traviatou k nejhranějším kusům…

Dirigent aspoň mohl říct i pár slov o hudbě. Z jeho úst zazněla slova jako rytmus a „sunshine“ či romanticky se vinoucí melodika. Měl pravdu, přirozeně, Carmen je geniální hudební koktejl romantiky, exotiky, erotiky, slunce, syrovosti a tragiky. V inscenaci ale z toho zůstala jen pochmurnost a nelogičnost. „Sunshine“ vůbec a tragické vyústění? Člověk tak nějak čekal, že v moderní inscenaci Don José vytáhne revolver, ale praštit Carmen baseballovou pálkou? Z toho čišela jen snaha vyčerpat americké reálie stůj co stůj.

Carmen z Baškirska

Nejzajímavějším momentem přenosu byl výkon, který podala 27letá mezzosopranistka původem z Baškirska Ajgul Achmetšina. Temný, příjemně znějící hlas od hloubek do výšek působil, aspoň v hledišti kina, atraktivně, jiná věc je, jakou měl průraznost v divadle. Oděna v šortkách a v džínách pěvkyně před kamerami hrdě pózovala, celkově poněkud odtažitě, což byl snad záměr, jevištní talent a charisma však rozhodně nepostrádá.

Dona Josého ztvárnil hvězdný polský tenorista Piotr Beczala, který už v přenosech odzpíval řadu rolí. Tentokrát dle amerických zdrojů premiéru pro indispozici jen stěží dozpíval, v dalším představení za něj zaskočil jiný pěvec.

Do představení vysílaného do kin se vrátil, ale i když přírodní hlasové kouzlo, z něhož celou kariéru může těžit, nezmizelo, tak indispozice nejspíš neskončila, protože se mu nezpívalo zrovna lehce. Pověstnou řadu několika tónů v pianissimu, která ve slavné „květinové“ árii vrcholí vysokým B, vytahoval ztěžka a vysoký tón spíš „zakamufloval“, než aby to byl plnohodnotný, jen ztišený zvuk.

Barytonista Kyle Ketelsen coby Escamillo zněl i v přenosu dost slabě a matně, bez nosného a barevného zvuku. A zpěv sopranistky Angel Blue v roli Josému oddané Micaely, protihráčky Carmen, působil zatěžkaně, málo uvolněně, ve střední poloze bez náležité pevnosti. Mohla to být špatně zvolená role, či „jen“ tréma, zpívat před kamerami do tolika zemí jistě není snadné, ale také to mohl být problém s hlasem.

Nová talentovaná mezzosopranistka, spolehlivý orchestr i pár slušných výkonů v menších rolí ještě zajistily milosrdné průměrné hodnocení. Celkový dojem z přenosu se ale rozhodně nepřiblížil dojmům z minulých přenosů Carmen, zvláště tomu z roku 2010 s Elinou Garančou, Robertem Alagnou a Barbarou Frittoli. Inscenačně bude možná ještě hůř. Následovat totiž má přenos Verdiho opery Síla osudu, jejíž děj se, jak to vypadá, přesune do podzemní dráhy.