David Matásek: V mládí jsem jezdíval na tábory. Teď na chalupě i včelaříme

Jak žije dlouholetý člen Národního divadla, hvězda seriálu Polda, otec čtyř dětí, a dokonce už dědeček, který rozhodně na věk, po jehož dovršení se kdysi chodilo do důchodu, nevypadá?

Váš tatínek mimo jiné působil jako scénograf v hradeckém divadle Drak. Bydleli jste tam v té době?
Když táta dostal z Hradce Králové nabídku, bylo mi dvanáct a na začátek nové sezony jsme se tam skutečně přestěhovali. Akorát jsem tehdy šel do šesté třídy a zůstal až do deváté. To víte, puberta, první pusa, první cigáro, to všechno proběhlo tam.

Herec David Matásek při rozhovoru pro OnaDnes.cz

V čem jste pociťoval největší rozdíl mezi Hradcem a Prahou?
Pro mě to byl „kulturní šok“, protože jsem vyrůstal na Žižkově, což byl sice skoro venkov, ale pořád to byl okraj metropole. Babička vždycky říkala, že jede do Prahy, a to znamenalo, že si sedne na devítku a má namířeno k Myšákovi pro vyhlášené dorty. A najednou posádkový, komunistický město, který tenkrát zrovna moc krásný nebylo.

I když se na jeho architektuře podepsal slavný Josef Gočár?
Já jsem dokonce chodil do Gočárovy školy, která byla nádherná. Klasická, cihlová, veliký okna, ale atmosféra byla v tom městě zvláštní. Všude rudý hvězdy, hesla.

Svažitá zahrada u chalupy v severních Čechách dává zabrat a dělá radost

Vaše maminka byla výtvarnice, jak vám šlo kreslení?
Můj velký kámoš, dnes profesionální malíř, mě dotáhl do kurzů pro dospělý. Byli jsme tam jediný mladý. Vedl nás akademický malíř Ivo Klečka, který nosil baret, chodil se sklenkou červenýho vína v ruce a my jsme v něm viděli bohéma. Až později jsem se dozvěděl, že byl vysoká šajba v armádě, ale v uniformě jsem ho nikdy neviděl.

Z nových dílů seriálu Polda – Vladimír Polívka a David Matásek

V minisérii Případ pro… jste hrál malíře Horáce a v jednom díle jste i maloval.
Nakreslil jsem v něm portrét Karla Dobrého, ale ten za mě udělal jeden akademický malíř a veškerý malování bylo v tom díle předpřipravený. Já bych do toho mistrům nefušoval, protože by lidi určitě poznali, že moc talentu nemám. Ale konzumovat výtvarné umění se mi líbí. Dřív mě bavilo i malovat a kreslit. Byl jsem tím obklopený, táta to zkoušel u všech svých synků, ale ani u jednoho to nevyšlo. Všichni se motáme kolem divadla.

Pokud vím, máte dva bratry.
Dvojčata. Jeden má v divadle Minor kapelu a skládá pro něj většinu muziky, často tam účinkuje taky jako herec. Druhý brácha vystudoval na DAMU produkci, které se dlouho věnoval, a pak se rozhodl přestěhovat do Manchesteru, kde pracuje na dráze. V manažerské pozici. Posílá partu dělníků na rychlé opravy tam, kde to zrovna nejvíc hoří. Mezi mnou a bratry je devítileté věkové rozpětí. Když byli malí, byl to velký rozdíl, ale teď už ho nepociťujeme.

Dopřejte chalupě velký jarní eko úklid a máte za pár korun čisto a voňavo

Velké věkové rozpětí je také mezi vašimi dětmi.
Pětadvacet let. Nejstarší Lindě je třicet dva a už ze mě udělala dědečka. Její holčička hovoří od dvou let plynně česky, a protože žijí už dva roky v Berlíně, mluví i velmi slušně německy. V zimě jí bude pět. Bohužel se vidíme méně často, než bych si přál, ale nedá se nic dělat.

Z Instagramu vím, že se zbývajícími třemi dětmi rád cestujete.
Letos jsme byli o prázdninách na tři týdny v Americe. Měli jsme to naplánovaný tak, abychom pobyli všude aspoň dva dny. Vypůjčili jsme si v Los Angeles auto a jezdili po městech i přírodě. Jen jeden přejezd byl celodenní, jinak jsme zdolávali vcelku přijatelné vzdálenosti.

David Matásek ve třetí řadě seriálu Polda

Pochlubte se, kde všude jste byli.
Napřed jsme strávili čtyři dny v New Yorku, kam jsme přiletěli z Evropy. Bohužel tam bylo strašidelný vedro a mastný vzduch, způsobený asi požáry, jak si stěžovali místní, takže jsme se zdržovali spíš v různých galeriích anebo v Central Parku, kde bylo snesitelně. V ulicích to ale bylo šílený.

A pak jste přeletěli do LA?
Ano, a udělali jsme kroužek po národních parcích. Zajeli jsme taky do San Franciska, což je mimořádně krásný město, který má atmosféru zaniklého světa hippies. Tam se dětem ohromně líbilo, protože jsou to moji „malí hipíci“. Samozřejmě jsme tam navštívili i proslulé Molo 39, kde se rozvalují tuleni. Už čichem poznáte, že jdete správně, protože smrdí, ale vypadají srandovně.

Pestrobarevná zahrada v Českém ráji má raritu, bazén usazený v jezírku

Jezdil jste jako kluk na tábory?
Můj strejda je pořádal v Dírné u Soběslavi, kam jsem jezdil od první do deváté třídy a pak jsem dělal i praktikanta. Byly tam taky strejdovy děti, moji bratranci Ondra a Matěj. Z Dírný jsme museli nakonec z ideologických důvodů odejít, protože strejda s kamarádem vedli tábor moc volnomyšlenkářsky. Potom založili pod křídly Janky Radotín nový tábor, Paprsek. Před časem jsem byl na srazu na Letný, hrálo se na kytary, zpívalo, přišel i Ivan Trojan, který jezdil do Dírné.

Máte vztah také k trampingu?
Můj děda byl velký tramp, takže jsem převzal jeho názory na zakladatele skautského hnutí Badena - Powella a hlavně spisovatele Ernesta Thompsona Setona. Všechno mi od něj dával číst. Máma mi to trochu záviděla a povzdechla si: „Ty jsi měl štěstí, že jsi mého tátu zastihl až v penzi, kdy měl na tebe čas. My jsme taky jezdili do přírody, ale zdaleka ne tolik.“ Děda mě brával s sebou i na vodu, kde jeho vrstevníci zpívali trampské písničky a songy Osvobozeného divadla. Já jsem tam byl jediný mlaďoch. V té době mi bylo deset nebo dvanáct.

Jezdí na tábory i vaše děti?
Moc ne. Linda byla kdysi na letním táboře a prosila nás, ať pro ni přijedeme, že ji to tam nebaví. Ale cestujou rády. V Americe jsme kromě té země a lidí poznali víc i naši rodinu. Najednou jsme neřešili logistický kraviny, jako co bylo ve škole nebo jestli mají svačinu, ale kochali se společnými zážitky.

Překvapilo vás něco při tom poznávání?
Až tam jsem zjistil, jak se v Americe bez problémů domluví. Samozřejmě kromě Toníčka, kterému je sedm a teprve začal chodit do školy, ale Ben s Maruškou mluví perfektně anglicky. Naučili se to za covidu, kdy sledovali Netflix a poslouchali písničky s anglickými titulky, to je škola jako blázen.

Režisér Tomáš Mašín

Na Instagramu jsem viděl vaši fotografii s Josefem Mašínem. Jak jste se k němu vlastně dostal?
Přes producenta seriálu Polda, ve kterém hraju, Petra Bílka, který byl i producentem filmu Bratři. Deset let na ten projekt sháněli s režisérem Tomášem Mašínem peníze, a když jsme dotáčeli před prázdninami Poldu, tak se mě jednou zeptal: „Ty prý jedeš do Ameriky? Kam?“ – „Na jihozápad. Začínáme v LA.“ – „Tak se zastav za Pepou.“

Pepou myslel Mašína?
Jo. Pro mě to byl šok. Nakonec mi dal na něj e-mailovou adresu a moje žena mu napsala. V té době mu bylo dvaadevadesát let, a kdybyste slyšel, jak dobře mluví česky... Ať se na mě hokejisti a modelky nezlobí, ale kam se na něj hrabou. A to má německou manželku a jejich dcery už česky téměř neumí. Skvělej chlap.

Bylo mu příjemné, že se o nich natočil film?
Producent s ním byl předtím dlouho v kontaktu a týden po nás mu film jeli promítnout. Když jsem se ho zeptal, jak se na to chystá, odpověděl: „Dám si panáka. Trochu se bojím, co z toho udělali.“

Četl scénář?
Producent za ním se scenáristou Markem Epsteinem jezdil, bydleli u něj a v sedm ráno jim Pepa ťukal na dveře, aby se dali do práce, a jeli bez pauzy až do odpoledne. Ve čtyři prohlásil, že má hlad, a šli se najíst, přičemž snědl hromadu žeber. Říkal, že to bylo první, co jim v americký zóně Německa dali. „Tohle u nás jedí psi,“ divil se tenkrát, ale do dneška žebra miluje, protože to bylo jeho první jídlo ve svobodném světě. Když se najedl, dal si dva panáky a šel spát. A v sedm ráno zase ťuk, ťuk na dveře.

David Matásek koupil chalupu v hrozném stavu. Dnes je to výstavní kráska

Líbil se mu text scénáře?
Prý byl k němu pokorný a opravil jen drobnosti technického rázu. Nakonec se setkal v Německu i s herci Oskarem Hesem a Janem Nedbalem. V Uckru. A ukazoval jim ten památný les. Moje děti na něj tehdy koukaly s otevřenou pusou.

Nedávno vám bylo šedesát. Předpokládám, že si i tak v Národním divadle nepřipadáte jako bard?
Minulost je důležitá, ale ta zásadní minulost. Aby herec vzpomínal, co kdy kde udělal, na to mě neužijete.

Každopádně na šedesát nevypadáte
Dnes vypadají šedesátníci jinak než v době skutečných bardů. Já sice nežiju moc zdravě, ale snažím se chodit dvakrát až třikrát týdně cvičit, abych byl v kondici.

Baví vás to?
Moc. Nikdy jsem nedělal kolektivní sporty. Věnoval jsem se zvláštní kombinaci – judu a vodnímu slalomu, u kterých musíte být i mentálně zdatný. Na tom jsou asi individuální sporty založené.

Před lety jste si koupili na Děčínsku polorozpadlou chalupu. S tou muselo být dost práce. Jste manuálně šikovný?
Nikdy mi to moc nešlo. Jsem spíš na hrubou práci, třeba něco zbourat. Ale baví mě dělat se senem, což je nutné, protože máme sad. Po covidu jsme dokonce začali včelařit. Moje žena si udělala kurs, nakoupili jsme včelstva, akorát jsme zjistili, že na chatě je pro včely moc krutý počasí, že spíš než o med bojují o holý život, takže jsme přikoupili v Českém středohoří ještě sad a převezli je tam.

Evička v akci u své i manželovy největší vášně – u včeliček. S pokorou se učí vše potřebné.

Jak se převážejí včely?
Zalepí se česna. Je to tak na půli cesty mezi Prahou a Děčínem. Vozíme s sebou sekačku, protože tam není žádný zázemí. I vodu si musíme přivážet. A do Litoměřic se jezdím hádat o studnu, kterou nám ochránci přírody zakázali. Nechápu to. Chcete obnovit sad, kde jsou za ta desetiletí už rozvrácený stromy, okolo si v pohodě vegetují chataři, vinaři a sadaři a my tam chceme mít jenom blbou studnu, abychom si mohli umýt ruce a dát napít těm nebohým stromkům, ale ochranáři to vidí jinak.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Stáčíte med?
Napřed ometeme včely, pak dáme plástve plné medu do transportní bedny a odvezeme je do Prahy. Medujeme u nás na Žižkově.

Ještě mi řekněte, co vás teď v životě nejvíc uspokojuje...
O herecké práci se říká, že je náročná. A je to pravda. Fyzicky i psychicky, takže sbírám síly a nejvíc mě to baví s rodinou, se včelami a v přírodě. Jsem sice ryze městský člověk, ale hodně jsem jezdil s babičkou na chalupu, s dědou trampovat a teď to všechno vlastně přirozeně zúročuju.

Co jste od nich pochytil?
Babička měla „zelený ruce“, a cokoliv zasadila do země, to se ujalo. Všechno jí vykvetlo, všechno neslo plody. Takže vzpomínám, jak to dělala, a cítím v tom návrat k něčemu podstatnýmu. Naše práce je důležitá. Pro nás a asi i pro lidi. Neubírám jí tu váhu, ale důležité je najít k ní i nějakou protiváhu. A tou je pro mě příroda, která mi přináší radost.

Jednou větou

Na co jste nejvíc hrdý?
Na svoje děti.

Co jste se nikdy nenaučil?
Nejde mi jemná motorika, v tom jsou moje děti šikovnější.

Co byste chtěl ve svém životě změnit?
Nic.

Kterou svoji vlastnost máte rád?
Dochvilnost a přesnost. Dokonce je od kamarádů a rodiny vyžaduju.

Na kterou vlastnost nejste moc hrdý?
Na tohle svoje hnidopišství.

Z čeho máte největší strach?
Obecně z nemoci - své i svých blízkých.

Kdo je vám celý život inspirací?
Moji předkové, kteří byli slušní lidi pevných zásad, rozhledu a nebyli malicherní. Ale obdivuju i mladé.

Bez čeho se nikdy neobejdete?
Bez přátel.

Jaké nejkrásnější místo jste navštívil?
Mně se líbí všude, záleží taky na okolnostech, za kterých je navštívíte. Norsko je nádherná země, miluju Krkonoše, České středohoří, líbilo se mi v Lisabonu, Portu nebo San Francisku.

V koho byste se chtěl na jeden den proměnit?
Možná v racka. V nějakého dobrého letce.

Co byste dělal, kdybyste měl hodně peněz?
Podporoval bych lidi, kteří dělají hezké umělecké věci ve veřejném prostoru.

Jaké je vaše životní motto?
Možná All You Need Is Love. (Vše, co potřebuješ, je láska.)

Jaké máte rád jídlo?
Mám rád italskou kuchyni. Jinak je mi to jedno, protože nás rodiče vedli k tomu, že se jí všechno.

Na co se díváte v televizi?
Díky Netflixu můžu sledovat i šikovnější zahraniční kolegy. Mám rád dokumenty o přírodě, pořady o vědě a bezmezně obdivuju Daniela Stacha.

Kdo je vaší oblíbenou osobností?
David Bowie.