Obec Krahule se pyšní tím, že se nachází v geografickém středu Evropy. Možná vám tato informace utkvěla z hodin zeměpisu. Anebo jste Krahule poznali jako centrum lyžařského, běžkařského nebo turistického sportu, a pokud ne, vřele doporučujeme. Blízkost historického města Kremnice je také lákavá, navíc je oblast dokonale inspirativní chalupářskou destinací, takže stojí přinejmenším za výlet.
Manželé Jaroslav a Blanka Huttovi nás vítají před chalupou spolu se svým babincem – čtyřmi vnučkami a dcerou Lívií. Takže bude veselo. Vždyť chalupy ožívají právě díky jejich obyvatelům. A nejhezčí je, když se tu potkává vícero generací.
Vnučka Saskie, talentovaná tanečnice, pro nás kromě tanečního čísla připravila i prezentaci o tom, jak se chaloupka měnila poté, co ji začal děda rekonstruovat. Je milé vidět, že i nejmladší generace si už uvědomuje hodnotu tohoto místa, za jehož současnou podobou je tolik nezlomné energie a dlouhých měsíců dřiny.
Nejdřív jedna půlka…
Pan Jaroslav snil o dřevěnici dlouhé roky a Krahule jako lokalitu znal, protože sem jezdíval s rodinou lyžovat. Ale až jeho kamaráda napadlo, aby se po nějaké té vhodné dřevěnici jeli porozhlédnout právě sem. Zašli za místním starostou a ten jim skutečně pár objektů ukázal.
Tak vypadala chalupa, když ji rodina Huttových koupila. Jedna část dřevěnice byla zděná.
Jaroslav měl okamžitě jasno. Chtěl právě tuto chalupu. Jenže byl tu háček. Dřevěnice měla dva starší majitele a domluva s nimi nebyla snadná. Když jeden z majitelů zemřel, koupil Jaroslav nejprve jednu půlku domu a až po čase bylo možné přikoupit k ní i tu druhou.
Nápady z vlastní hlavy
Původní dřevěnice z roku 1920 tenkrát vypadala trochu jinak. Spolu s projektantem vypracoval pan Hutta projekt rekonstrukce. Hodně nápadů bylo z jeho hlavy. Jako stavař měl ostatně dost zkušeností a jak říká: „Projektantovi jsem řekl, že to bude takhle a on to zakreslil.“
Všude je poctivé dřevo. Při obnově chalupy se jím rozhodně nešetřilo.
Šindele vyrobili mistři z Oravy. Je položen ve třech vrstvách.
I když to zpočátku vypadalo na jednodušší rekonstrukci, spousta věcí se zkomplikovala. Ukázalo se například, že krov je příliš slabý a neunese šindele. A tak musel jít dolů.
Původní zůstala přibližně třetina přední části domu. Uvnitř se rozebraly dřevěné příčky, které se poté použily na nový obvod domu. Dřevěnice byla navíc z jedné části zděná a majitel ji chtěl celou dřevěnou. V zadní části se musely udělat nové základy. Ty v přední části byly z kamene. Nově zhotovená základní deska se pak propojila s původními kamennými základy.
Hlavně stihnout lyžařskou sezonu
„Do dvou let byla rekonstrukce hotová tak ze 70 %,“ vzpomíná Jaroslav. Dřevěnici koupili na přelomu roku 2012 a 2013.
Nejvíc práce se udělalo poté, co se rodina nastěhovala, přestože tu ještě nebyly hotové ani podlahy, obklady natož omítky.
„Chtěli jsme prostě stihnout lyžařskou sezonu,“ směje se Jaroslav. Bylo proto potřeba vyřešit hlavně topení, aby tu rodina mohla jakž takž fungovat, zatímco spousta dalších věcí se dělala za pochodu.
Třetí rok se začalo pracovat na zadní části, kam se Huttovi plánovali přesunout. Ale tam nebylo vůbec nic. Postupně tak přibývaly dřevěné podlahy, obklady, všude byl provizorní nábytek a takto rodina fungovala, dokud se nedokončila přední část, což se podařilo v loňském roce.
Barev se nebáli...
Dřevěnice je jako z katalogu. Zvenčí i zevnitř. Jakmile do ní vkročíte, ucítíte vůni dřeva a obklopí vás příjemné teplo sálající z modrých kachlových kamen. Vše je dokonale sladěné a majitelé se nebáli ani kombinace mnoha barev a odstínů.
Kuchyň na míru obdivuje každý host. Ještě voní novotou!
Při výběru nábytku měla hlavní slovo paní Blanka. Našla si v jednom časopise kuchyň, která ji okouzlila. Nechala si ji vyrobit na míru v Oravě od řemeslníka, který jim nejprve vyráběl šindele na střechu, aby se z něj nakonec vyklubal i šikovný truhlář. Každý, kdo ji vidí, myslí si, že jde o repasovanou starou kuchyň, tak působivou má patinu. Se zelenou barvou kuchyně se sice zpočátku paní Blanka příliš neztotožňovala, ale dnes je právě barva tím, co na kuchyni každý obdivuje.
Doplňky a detaily dolaďovala s velkým citem paní Blanka.
Zajímavá je i barevná kombinace dveří a zárubní. Ty si sice rodina nechala vyrobit, ale nátěr je už její práce. Na dveře zvolili modrý odstín, zatímco zárubně jsou hnědé. A krásně spolu ladí. V obývacím pokoji hřejí nádherná kamna v odstínu pařížské modři. I když byla barva těchto kachlí za příplatek, manželé se do ní zamilovali a nebylo cesty zpět. Kamna jim vyrobil kamnář v Modre.
Když už jsme u těch barev, nelze se nezeptat na červené okenní rámy. Proč jsou právě červené? Huttovi věděli, že by rádi chalupu něčím zvýraznili. Chodili proto po okolí a hledali inspiraci. Na jedné chalupě ve vsi byla zelená okna, ale to jim evokovalo hájenku. „Nakonec jsme se rozhodli pro naši trnavskou červeň,“ smějí se manželé. A nám nezbývá než souhlasit, že tato barva dřevěnici opravdu sekne.
Zručný a precizní pán dřevěnice
Ještě před rekonstrukcí chodil Jaroslav po vsi a vyptával se domácích, co a jak kdysi bylo, aby se mu podařilo zachovat co nejvíc původních prvků. Dnes se už jen směje: „Všichni mě od toho odrazovali – prý jsem to měl radši zbourat. To jsem si ale mohl rovnou koupit pozemek a postavit novostavbu. Já chtěl ale maximum původního zachovat.
Dnes už chodí chalupu všichni obdivovat a říkají, že jsem jediný, kdo zachoval dřevěnici takovou, jak má skutečně vypadat.“
Na větší úpravy měl Jaroslav pomocníky, ale větší část prací si dělal sám. Zajímavostí jsou vnitřní omítky, pro které vymyslel vlastní techniku – natahování dvou vrstev omítky rukavicemi tak, aby se vytvořila nerovná struktura. Prý to byla pořádná fuška. Inspirací mu byly skanzeny, kde bylo možné vidět, že omítky v domech nebyly hladké, ale hrubé.
Jaroslav je spokojený s tím, co dokázal. Chalupa je po letech práce ve stadiu, kdy se v ní komfortně ubytuje celá jeho velká rodinka. „Cítím se fajn, i když jsem tu sám.“ Chalupu čekají už jen „dodělávky“. Venkovní kamenné chodníčky, schody, vyrábějí se skříně do chodby, botník, poličky do kuchyně... Časem by si Huttovi chtěli pořídit i vnitřní saunu.
V prosinci strávila v pohádkové dřevěnici rodina poprvé Vánoce i silvestra. A my si při té rodinné soudržnosti, lásce a radosti, které ze všech členů sálají, umíme představit, že byly jistě kouzelné.
