„Když byla na tomhle kontinentu naposledy válka, nacisté okupovali naši zemi a lidé z jiných států nám přišli pomoct. Cítím to jako svou morální povinnost,“ říká pětatřicetiletá Sandra Andersen Eira, bývalá členka Sámského parlamentu v Norsku, která už od března působí v ukrajinské armádě jako dobrovolná medička. A dodává, že její přítomnost na frontě oceňují i civilisté a nosí jí čokoládu, růže i ponožky. „Dostávám také mnoho darů ve formě objetí a slz, slz štěstí,“ říká.
Do země dorazila jen týden poté, co Vladimír Putin zahájil invazi. Svou úplně první návštěvu Ukrajiny začala v Kyjevě, kde vstoupila do mezinárodní legie, kterou narychlo ustanovil prezident Volodymyr Zelenskyj. Jednotku, která si přezdívá Tucet špinavců (Dirty Dozen), tvoří téměř výhradně muži z Velké Británie a Spojených států amerických, poslali nejprve na jižní frontu. Nyní se přemisťují do lokace, kterou z bezpečnostních důvodů nemůže Sandra přiblížit.
Sandra je jednou z mnoha cizinek, které přišly na Ukrajinu rozšířit armádní řady, ať už v boji, nebo při poskytování pomoci. Ukrajinská vláda odmítla uvést, kolik cizinců na Ukrajině přesně slouží, podle odhadů je jich několik tisíc v mezinárodních legiích i dalších jednotkách. Válka bourá i posiluje tradiční genderové stereotypy. Ukrajinské zákony zakazují bojeschopným mužům opustit zemi a od žen se očekává, že se budou starat o děti a seniory.
Vedle třiceti tisíc žen z Ukrajiny jsou cizinky v menšině, jejich motivace je různá.
Jenže tenhle náhled se pomalu mění s tím, jak se ukrajinské zákonodárkyně snaží popasovat s masovými znásilněními a ženy se masově mobilizují ve válečné vřavě. V ukrajinské armádě působí kolem 30 000 žen, tvoří tedy zhruba 15 % vojenského personálu. Cizinek je o dost méně. Podle mluvčího legie jde o „pár desítek“ žen hlavně ze Spojených států, Velké Británie, Austrálie, Nizozemí, Portugalska, Maďarska, Izraele a Gruzie.
Jako matka nedokážu říci ne jiné matce
Válka na Ukrajině je často vykreslována jako souboj dobra a zla. Ženy, které sem přišly bojovat, mluví o tom, že jejich mise se netýká jen Ukrajiny, ale chtějí ochránit i všechny další svobodu vyznávající země. „Jako matka nedokážu říct ne jiné matce v nouzi,“ říká Hannah Jarvisová, devětatřicetiletá britská veteránka a v současnosti office manažerka ve Velšském parlamentu, která už třikrát vyrazila na Ukrajinu s léky a dalším zdravotnickým materiálem pro nemocnice i porodnici. „Putin je šílenec a se šílenci se nevyjednává,“ dodává.
Sama sloužila před 15 lety v Iráku a už od začátku války pomáhá s dodávkami zdravotnické pomoci do Polska. V polovině května překročila poprvé ukrajinskou hranici a s autem naplněným defibrilátory, monitory a dalším zdravotnickým materiálem dorazila do vybombardované porodnice v Žitomíru na západní Ukrajině.
Cizinky pomáhají na Ukrajině jako dobrovolnice, zdravotnice i se zbraní v ruce.
Domů do Británie si přivezla ukrajinskou matku s dítětem a požádala pro ně o britské vízum. Hannah Jarvisová je sama svobodnou matkou dvou dětí ve věku 8 a 6 let. Těm řekla, že jede jen do Polska. „Lidé mě kritizují, že se nestarám o děti. Ale oni jsou tím důvodem, proč jsem tam jela. Chci jím být dobrým vzorem,“ říká.
Po boku Ukrajinců bojuje i mladá italská pilotka, vlastní armáda ji vyloučila |
Řada žen z ciziny je na Ukrajině proto, že nevěří tomu, že válka je záležitostí mužů. Když se konflikt na konci února rozhořel, byla jednatřicetiletá Gruzínka Nana Tomaradze doma ve Tbilisi se svým osmiletým synem. Její ukrajinský manžel byl ve své zemi a pracoval pro ukrajinské bezpečnostní složky. „Říkala jsem si, co bych to byla za manželku, kdybych tu zůstala sedět? Může tam umřít. To to budu jenom sledovat zpovzdálí?“
Nana odvezla syna k dědečkovi a nastoupila do autobusu „plného naštvaných Gruzínců“ mířícího na Ukrajinu. „Dorazili tam o pět dní později. Jsou tu s námi bývalí vojáci, barmani, malíři i básníci. Víme, jaké to je být ve válce s Ruskem,“ naráží na ruskou invazi do Gruzie v roce 2008 a dodnes trvající okupaci 20 % gruzínského území.
Boj proti Rusku se týká všech
Na Ukrajině se Nana Tomaradze přidala k mezinárodní legii, kde absolvovala rychlokurz zacházení se zbraní. O dva měsíce později se potkala s manželem a spolu s ním začala pracovat na odstraňování ruských min na okrajích hlavního města. „Boj proti Rusku se týká všech. Měli bychom využít svou energii a udělat něco pro to, aby byl svět lepším místem,“ míní.
Čtyřmilionová Gruzie rozumí Ukrajincům lépe než kdokoliv jiný na světě,“ říká Mariam Geguchadze, zakladatelka tbiliské proevropské protestní skupiny Shame Movement. A dodává, že ví minimálně o deseti gruzínských ženách, které na Ukrajině bojují.
Jednou z nich je i třašedesátiletá Darejan Maisuradze, která se na Ukrajinu odstěhovala z Gruzie v roce 2008 a na jihozápadě země si otevřela masážní salón. „Ukrajinské vítězství je klíčové pro další existenci Gruzie,“ říká. V mládí sloužila v sovětské armádě jako sniperka a nyní se rozhodla znovu se chopit zbraně, poté, co viděla děti evakuované ze zmasakrované Buči.
„Jejich oči vypadaly jako skleněné. Putin jim zničil dětství a já musím teď bojovat,“ říká. Jako součást obranných sil hlídá check-pointy ve městě Černivci. Rusko je podle ní říše zla a musí být zničeno.
Na straně Ukrajiny bojují nejen muži ze spřáteleného zahraničí, ale i ženy.
Mělo by nás být víc
Na frontě postrádají tradiční genderové role smysl. „Žijete nalepeni jeden na druhého, dýcháte si na navzájem na krk,“ říká Andersen Eira. Podmínky, které sdílí se svými mužskými spolubojovníky jí připomínají časy, kdy pracovala v Norsku na rybářské lodi, kde pouhé 1 % zaměstnanců tvořily ženy. Připouští ale, že jí děsí vědomí toho, co by jí asi čekalo v ruském zajetí.
„Nevyhnula bych se sexuálnímu násilí,“ uvědomuje si a dodává, že na vlastní oči viděla, jak Rusové útočili na civilisty a znásilňovali ženy. „A to mě motivuje k tomu bojovat dál,“ vysvětluje. Maisuradze si zase myslí, že by ženy měly být v boji s Ruskem ještě aktivnější. „Jsme lepší střelkyně, přesnější. Muži nám dokonce závidí,“ říká.
