Budete ve svých písničkách navazovat na poetiku Cabaretu Calembour, pro kterou je typické hraní si se slovy?
Člověk je jednom jeden, ani já nejsem žádný Jekyll a Hyde, takže těžko můžu zničehonic dělat úplně něco jiného než doteď. Ale pustil jsem se do nového projektu s tím, že si budu hledat další polohy v hudbě i svém autorském vyjadřování.
Slovní hříčky jsou pro náš Cabaret typické, ale u sebe bych to spíš viděl na lásku k češtině a k jazyku obecně – na koncertech zazní i francouzština, srbština a angličtina. Na slovní ekvilibristiku je u nás specialista Milan Šotek, to je jeho doména. Ale myslím si, že se vzájemně dobře doplňujeme, mně jde hlavně o sdělení a o příběh, ne nutně vtipný. Vždycky o sobě říkám, že rád vyprávím příběhy, i skrz hudbu.
Tedy při skládání?
Ano, když hledám melodie, jde mi o to, aby něco sdělovaly. I když jak pozoruju, dnešní hudba na silných melodiích moc postavená není, takže jsem v tomhle ohledu trochu staromódní. Každopádně chci ve svých písničkách obrozovat práci s jazykem. Samozřejmě s ním hodně lidí pracuje velmi obratně, nechci nikoho konkrétně jmenovat, ale občas mám pocit, že sice píšou krásné texty, ale pokládají je do méně nápaditých, „obecnějších“ hudebních ploch.
Neříkám, že k tomu sám někdy nesklouznu, ale vždycky chci, aby se hudba a text naprosto dokonale propojily. Aby i hudba nesla smysl textu. Klidně zahodím čtyřicet nápadů, jen aby se jedno od druhého už nedalo oddělit. Jsem odkojený Jaromírem Nohavicou – nechme stranou politiku, což jen v tomhle případě dost bolavá záležitost. Ale od něj ty písně prostě fungují jako celek. Když si jeho text přečtete na papíře, hraje vám v hlavě daná melodie. A nedokážete si k němu představit už žádnou jinou.
Jaký hudební nástroj ovládáte?
Na ZUŠce jsem se učil na klavír a teď jsem se k tomu tradičímu „hraní z not“ po letech vrátil. Vymyslel jsem si totiž, že na chystaných koncertech společně s flétnistkou Kristýnou Farag zahrajeme jednu klasiku. Takže opět se učím pravou a levou ruku zvlášť, píšu nad noty prstoklady, ale teda je to peklo… Písničky skládám taky u piana a abych trochu ze zvuku klavíru vystoupil, pořídil jsem si klávesy a hledám nové zvuky, aby to taky znělo dobře v podání celé kapely.
A jelikož nejsem školený skladatel, písničky píšu spíš pocitově, je pro mě důležitá inspirace od samotného nástroje. Když mě nic nenapadá, jdu na zkušebnu do divadla a čekám, že mě jiný nástroj někam zavede. Doma mám obří čtyřpedálové pianino ze čtyřicátých let, které má krásný měkký a široký zvuk, ale honky tonk skladbu na něm nenapíšete. Takže takhle různě cestuju po různých nástrojích, mám kamarádku v Ostravě a na jejím pianu jsem vymyslel už několik skvělých motivů. Pořád ho po ní loudím, zatím neúspěšně...
Směřuje psaní písniček k desce?
Není to na programu dne. Vždycky jsem chtěl kapelu, ale zároveň jsem úplně přesně nevěděl, jaký chci dělat žánr. Takže se musím napřed trochu zorientovat sám ve své tvorbě. Zjistil jsem taky, že kapely, které nějak znějí, mě po třech písničkách začnou nudit, protože právě znějí pořád stejně.
Chápu, že dnes se lidem stále obtížněji drží pozornost, což se týká i hudby. Spíš než desky lidi poslouchají singly. Pro mě jsou prioritou koncerty. S Calembourem to bezvadně funguje, ale desku jsme vydali až po třinácti letech. Svoje album snad stihnu rychleji, ale teď se těším na to živé hraní s kapelou, na zhasnutý sál, společnou energii mezi námi a divákem. Ty příběhy se musí někomu někomu vyprávět.
Úplně klasické koncerty to ve vašem podání nebudou, že?
Doufám, že ne. Chci dát lidem takový celistvý zážitek – využít možností uzavřeného prostoru, ticha, tmy a světel. Někam se ponořit a pak se něčím proplesknout a osvěžit. Sám jsem zvědavý, jak to lidi přijmou, doufám, že ano.
Co předcházelo tomu, že jste se pustil na dráhu muzikanta?
Zpívat a hrát autorské věci jsem chtěl už dlouho, ale připadal jsem si na to ještě nezralý. Podobně jako když řešíte dítě: „jako chtěl bych ho, ale ještě se na to necítím”. Měl jsem pocit, že by to bylo umělé a spíš jakási póza. Chci předávat energii, emoce, ale nechci zároveň nějak mezi lidi vrhat nešťastné lásky a traumata. Vlastně nemám nad čím plakat, na rozdíl třeba od Nicka Cavea, který má nad čím naříkat. Mohl bych z kalkulu dělat zamilované věci, ale nechci, nemám to zapotřebí.
Takže jsem čekal, až budu mít vnitřní dospělost a odvahu. Díky koroně na to bylo víc času, navíc jsem udělal pár písniček do divadelních představení, jednu pro film Jedině Tereza. Natočil jsem klip k Hippokratově přísaze, takže to tak pomalu zrálo. A teď přišla doba, kdy se bohužel ta bolavá témata objevují. A několik mých písní se třeba týká člověka a přírody a podle mě mají stejnou sílu jako písně o lásce. A pak je tady to aktuální téma…
Mluvíte o klipu Nevzdáme se na podporu Ukrajiny?
Za ten projekt mluví písnička. Charita se často dělá ze sebezištných důvodů, dá se na tom krásně zviditelnit, což se mi příčí. Pravá pomoc je ta, o které se nemluví, ne že se u toho necháte s velkou slávou nafotit. Ale na druhé straně jako umělci pomáháme svou tvorbou, kterou někdo musí vidět. U herců je to ještě k tomu obličej, takže to bez té prezentace nejde.
K tomuhle jsem se dostal náhodou, zavolal mi Igor Ochepovsky, jestli bych do toho nešel. Přišel na mě díky představení Lazarus, předtím jsme se neznali, ale krásně to do sebe zaklaplo. Vybíral lidi srdcem, ne z kalkulu, což podle mě dává smysl.
Budete hrát ve filmu Přání k narozeninám, který volně navazuje na Přání k Ježíškovi, čili klasická odpočinková komediální podívaná. S tímhle žánrem problém nemáte?
Jako herec si chci vyzkoušet všechno a zároveň se nechci zaškatulkovat. V Devadesátkách hraju vraha Kopáče a v Přání budu hrát roztržitou buzničku.
Čekal jste, že bude z Devadesátek takový fenomén?
Vůbec, navíc co se mě týče, já měl ukázkovou expozici. Jsem až v posledním díle, ale v pěti předchozích tam pořád někomu před obličejem mávají mou fotkou. Pak mě přijdou zatknout a je konec.
